Publikum se navléká do pláštěnek, diváci rozevírají deštníky, neohroženě ale stojí a z plného hrdla zpívají píseň s Jaroslavem Uhlířem a kapelou na pódiu. 

Za okamžik se diváci vracejí také do svých dětských let, když nadšeně pějí písně z pohádek Princové jsou na draka, Lotrando a Zubejda nebo Ať žijí duchové.

„A teď půjdeme až do mateřské školky, dáme si pár slok z písničky Krávy, krávy," upozorní Uhlíř a celé publikum vzápětí bučí, kváká i syčí.

Pár tónů a bylo po dešti 

Minulý rok plavky, opalovací krémy a slamáky. Letos teplé bundy, pláštěnky a deštníky. Tak by se dal shrnout hlavní rozdíl v atmosféře hudebního festivalu Okoř loni a letos. To hlavní - dobrá muzika, pozitivně naladění interpreti i diváci - zůstalo stejné.

„Loni jsme se tady pekli, a letos taková průtrž? Chceme nějaký šedý průměr," podotkl nad rozmary počasí Tomáš Klus. Koncert oblíbeného zpěváka a jeho Cílové skupiny propršel jako jediný téměř úplně celý. Fanouškům a především fanynkám ale postačilo pár tónů melodie doprovázených slovy o lásce, a deště jako by nebylo.

V sobotu 16. srpna se prostranství pod zříceninou hradu Okoř nedaleko Prahy zaplnilo potřinácté hudebními fanoušky. Jako obvykle zde od odpoledních hodin vystoupili osvědčení festivaloví matadoři jako již zmíněný Tomáš Klus, Marek Ztracený, kapely Chinaski a Divokej Bill., zazpívat ale přijel také například Janek Ledecký, Lenny či Anna K.

„Vždycky zveme jak osvědčené festivalové interprety, tak také hudebníky, kteří na festivalech příliš často nevystupují. Pokaždé se tu vytvoří skvělá, řekla bych až rodinná atmosféra," sdělila Johana Turnerová z pořadatelské agentury. Podle jejích slov si zdejší festival našel za třináct let stálý okruh fanoušků, kteří přijíždějí rok co rok.

Jaroslav Uhlíř dokáže stále bavit

Stejně jako si Jaroslav Uhlíř dokáže podmanit dětské publikum, získal si v sobotu na hradě Okoř také festivalové fanoušky všech generací. Odpoledním vystoupením rozezpíval a rozhýbal publikum oblíbenými skladbami jako Když se zamiluje kůň, Není nutno či Dělání.

Jaroslav Uhlíř zpíval dospělým.Jak jste spokojen se zdejším festivalovým publikem?

V takové atmosféře se hrálo samo, lidi s námi jeli jak fretky (směje se). Sice jsme na začátku trochu rozbouřili nebe písničkou Severní vítr, pak se ale naštěstí počasí umoudřilo.

Mezi vaše posluchače přitom patří zejména děti. Musíte proto vystoupení na festivalech nějak uzpůsobovat?

Řeknu vám jednu věc, možná že kacířskou. Zásadní rozdíl je, že když hraji pro dospělé publikum a koncert se jim nelíbí, tak odejdou. Zatímco děti vydrží - jsou to výborní posluchači, ale nekompromisní. Když se jim něco nelíbí, dají to najevo. Je to tak, že děti ty písničky zpívají proto, že je už znají, a dospělí proto, že je znají ještě. U nich je ještě zajímavý podtext takového legračního sentimentu.

Přesně takový pocit mám - že diváci při vašem koncertu zažívají nostalgii po dětství…

Nedávno jsem hrál na jednom takovém festivalu, vpředu stál asi dvacetiletý mladík s zeleným čírem a nadmíru si užíval písničky z pohádek. Když jsme hráli Skřítkové, zedníci, skandoval a vyskakoval nahoru a dolů jako o život (směje se). Mám z toho radost, takové vystoupení nabije člověka energií.

Podle čeho vybíráte skladby, které hrajete?

Tím, že se naše písně objevily v pohádkách či filmech a mají snadno zapamatovatelné texty, diváci je znají a opravdu téměř všechny s námi sborově zpívají. Což se málokdy povede. Se Zdeňkem Svěrákem jsme napsali přes čtyři sta písniček a z nich jsme vybrali kolem čtyřiceti, které hrajeme na vystoupeních. Postupně je obměňujeme, ale už se osvědčilo, že všechny fungují.