Potkáváme se na festivalu knih KnihFest. Jakou knížku máte zrovna rozečtenou?

Teď zrovna nemám rozečtenou žádnou, protože jsem jednu dočetla. Zabředla jsem do historie indiánských válek. Čtu jak literaturu faktu, tak beletrii. Teď jsem v jednom týdnu přečetla Školu malého stromu, tu už jsem četla několikrát, knihu Odvedu vás do Sierry Madre o apačském vojevůdci Geronimovi a Black Hills, což je také krásná knížka. Jsou to všechno příběhy s indiánskou tématikou.

Studujete toto téma pro svou vlastní práci? Mohou se čtenáři nebo posluchači těšit na knihu či CD o indiánech?

Určitě mohou. Těším se na to. V současnosti píšu knížku s touto tématikou. Bude mít podobný koncept jako Maraton, příběh běžce. To znamená, že pod jedním názvem vyjde kniha i s CD, s písničkami.

Zmínila jste vaši poslední knížku a CD, která vyšla loni. Maraton, příběh běžce je válečná kniha plná příběhů o násilí o ztrátách. Teď jste mluvila o indiánech. Bude se jednat o podobný žánr, nebo tentokrát války vynecháte?

Nelze psát knížku o indiánech a nezmínit, že jsme je vyvraždili. Kniha ale nebude hotová hned, ještě ji proložím vánoční deskou, která vyjde letos na podzim. Objeví se na ní koledy, které píšu. Také jsem napsala divadelní hru do kladenského Divadla Lampion. Ta je veselá, veršovaná, s písničkami pro děti. Nevěnuji se jenom závažným tématům.

Kniha s CD o indiánech tudíž nebude patřit k vaší dětské tvorbě?

Určitě ne.

V předchozích rozhovorech jste se zmiňovala o vašich hudebních idolech. Mě by zajímalo, jestli máte nějaké literární vzory. Kdo jsou vaši oblíbení autoři a autorky?

Úplně první knížka, kterou jsem přečetla, když mi bylo asi pět let, byla Kytice od Karla Jaromíra Erbena. Poté jsem četla Boženu Němcovou. Erben a Němcová jsou dva moji nejoblíbenější autoři. Potom ještě Jan Amos Komenský.

To není úplně snadná četba pro pětileté dítě…

Komenského jsem v pěti letech nečetla.

Ani Erben s Němcovou nepatří mezi typickou předškolní četbu…

Nic jiného k mání nebylo. Kromě Tolstého a Viktora Huga.

Inspiruje Vás četba i při psaní textů a knih?

Inspiruje mě všechno, tudíž i četba.

Po narození Vašich dětí jste říkala, že jste více emotivní a iracionální. Teď už máte děti trochu odrostlejší, platí to pořád?

Nejsem schopná posoudit, jestli jsem se vrátila k normálu, to nevím. S dětmi je všechno takové veselejší. Opravdu nevím. Na tohle nedokáži odpovědět.

Jak tvoříte jako spisovatelka? Sednete si k textu a „hodíte vše na papír", nebo se k práci vracíte vícekrát a upravujete?

Mám dvě děti a tři psy. Musím se starat o zahradu a o barák. Do toho mám firmu. Vždycky mám rozepsané alespoň dvě knížky a dvě desky, proto to není tak, že bych se zavřela a řekla: „Maminka tvoří, všichni běžte pryč." A tak kolem mně vždycky probíhá strašná vřava. Sotva napíšu tři věty, odběhnu, zamíchám hrnec, vrátím se, napíšu čtyři věty, odběhnu, napíšu úkoly se synkem, vrátím se, a takto vše probíhá. Někdy se mi stane, že mohu v kuse psát i půl hodiny. V takovém případě toho napíšu víc. Je to, jak kdy.

Jak to probíhalo u vaší poslední knihy?

Maraton jsem napsala téměř v jednou zátahu. Čáp nejni kondor taky. Teď mám rozdělané dvě věci, které píši pomalu a užívám si to. Mám rozdělané pokračování knížky Čáp nejni kondor a zmiňovanou knížku o indiánech. Pomalé psaní si užívám, k textům se vracím.

Co to znamená pomalu? Jak dlouho zhruba takovou pomalu připravovanou knížku píšete?

Tak rok.

V jaké fázi jsou knihy, které připravujete nyní?

Obě jsou v půlce. Ta o indiánech je už trochu za půlkou, v té už jsem dál.

Říkala jste, že jste se naučila číst v pěti letech. Jak jsou na tom vaše děti? Také se naučily číst stejně brzo?

Dcerka se naučila číst v pěti a synek už sice uměl písmenka asi v roce a půl, ale je dislektik. Nicméně miluje čtení a píše knihy.

O čem?

Vymýšlí si různé příběhy o kouzelnících a dracích. Také píše příběhy o kamarádech, jak šli spolu ven a stavěli bunkr.

Chystáte se využít jeho knihy nebo texty pro svou třeba další dětskou knihu nebo cédéčko?

Mám doma krabici, kam si schovávám všechny obrázky a přáníčka, co mě s nimi děti zahrnují a říkám tomu krabice na radost. Vždycky dětem říkám, že když jsem smutná, tak tam jdu a přečtu si, co mi hezkého napsali. Zatím vše kumuluji v krabici a oni se musí jednou rozhodnout, co s tím chtějí dělat. Já nemůžu vydávat jejich věci. Musí se sami rozhodnout, až toho budou schopní, jestli to chtějí veřejně sdílet nebo ne.

Hrát jste začínala v patnácti na Karlově mostě. Máte nějaké vysněné místo, hudební metu, kde jste ještě nehrála a chtěla byste?

Ne. Co se týče mojí kariéry, nemám vůbec žádné sny.

Všechno berete tak, jak věci přichází?

Vůbec jsem nepočítala s tím, že se hudbou jednou budu živit. Je to pro mě spíš takové příjemné překvapení. Myslím si, že za rohem vždycky číhá možnost, že se tím živit přestanu a že začnu třeba hrát na ulici, nebo dělat něco úplně jiného. Žádné povolání není jisté a povolání zpěvačky už vůbec ne.

Píšete, hrajete a máte vydavatelství, přesto je podle vás budoucnost nejistá?

Budoucnost je vždycky nejistá. Ale mě to nijak zvlášť netíží.

Jste v životě spíš optimistka nebo pesimistka?

Myslím si, že jsem realistka. Nevidím budoucnost úplně černě. Zároveň nestavím vzdušné zámky. Neočekávám obrovské odezvy na svou tvorbu. Mám jediné přání, aby mé děti byly šťastné a zdravé.

Odezva na vaši tvorbu z řad kritiků i fanoušků je vesměs kladná. Těší vás to?

To mě těší. Byla bych blázen, kdyby mě netěšila. Člověk je rád, když má odezvu na to, co dělá. Když někdo namaluje obraz, chce, aby se někomu jinému líbil. I když je prvotním impulzem, že člověk dělá pro sebe, vždy potěší, že se dílo líbí i někomu dalšímu. I pekaře potěší, že mi chutná jeho houska. Každý potřebuje kladnou odezvu na svou práci.

Na své minulé desky jste měla kladné kritiky, získala jste ocenění a také se dobře prodávaly. Cítíte větší tlak, když připravujete novou věc?

Ne, mně je to úplně jedno. Vždycky jsem si psala, co jsem chtěla a budu to tak dělat vždycky.

Zvládáte toho opravdu hodně, podnikáte, hrajete, píšete knihy.

Píšu také divadelní hry, produkuji film, píši hudbu k filmu, mám dvě malé děti, starám se o zahradu…

No právě, je toho opravdu hodně. Jak to všechno zvládáte?

Nevím. Nikdy to není tak, že bych jenom seděla. Když odpočívám, řeknu: „Tak dost, dejte mi už všichni pokoj" a vezmu si kolo a jedu na dvě hodiny do lesa. Také střílím z luku, jezdím po závodech. Když sedím, pak pracuji u počítače. Těch chvil, kdy sedím a nedělám nic, moc není.

Pomáhá vám manžel?

Manžel má dost vlastní práce.

Jak se vám daří v lukostřelbě?

Daří se střídavě. Loňská sezóna byla má první soutěžní. Dostala jsem se na pět závodů. Jednou jsem byla poslední, pak předposlední. Jednou jsem se umístila uprostřed závodního pole. Poté jsem skončila pátá. Na údajně nejtěžších závodech, které u nás v Česku jsou, jsem byla také pátá. To mě velice potěšilo. Letos jsem ještě nezávodila. Chystám se 9. na Sychrov, tak uvidíme, jak to dopadne.

Máte v závodění stanovenou metu? Pojedete tam s cílem obsadit alespoň páté místo?

Mám metu. Chci se trefit, což si myslím, že je špatně. Zjistila jsem, že když se úplně vypnu a nemyslím na nic, tak se trefím. Navíc jsem začala střílet na druhou ruku, střílím na levou. Když se úplně vypnu, tak střílím na obě stejně. Je mi to úplně jedno. Je to naprosto osvobozující pocit.

Nepřistupujete k tomu nijak vážně, profesionálně?

Kdepak. Tady to ani nejde. Jedná se o 3D lukostřelbu. Není příliš populární, nejde o olympijský sport, vydělávat se tím nedá. Je to jen koníček na odreagování. Mám střelnici na zahradě.

Čím ještě relaxujete, kromě kola a lukostřelby?

Když se to podaří, vyrazíme jednou, nebo dvakrát do roka někam ven na rafty. V létě jezdíme v Troji na kanále. Hodně s dětmi vyrážíme na Berounku, děti jezdí na kajaku.

Jste známá tím, že hodně cestujete. Chystáte se letos někam?

V posledních letech už moc necestuji. Letos máme v plánu jet na Aljašku, sjíždět řeku. Uvidíme, jestli se vše povede. Máme moc psů, s těmi by to nefungovalo.

Kromě zpěvu a skladby jste studovala i vážnou hudbu. Jak jste se k tomu dostala?

Soukromě jsem chodila na hodiny klasické kompozice. Když jsem končila konzervatoř, ptal se mě pan profesor Kvěch, zda bych nechtěla dělat ještě zkoušky na vážnou kompozici. Bylo mi třicet let a končila jsem střední školu. Už jsem nechtěla studovat. S díky jsem to odmítla. Už bych na to neměla čas. Vzpomněla jsem si na to teď při psaní hudby pro film. Filmová muzika má trochu jiné zákonitosti, než psaní klasické hudby pro poslech v koncertních síních. I tak mají hodně styčných bodů.

Hrajete na spoustu hudebních nástrojů. Chtěla byste se naučit ještě na další?

Už ne, proboha! Začala jsem znovu brát hodiny klavíru. Přemlouvám pana učitele, aby mě začal učit i na harmoniku. Vracím se ke kořenům.

Na harmoniku hrajete už řadu let. Doprovázíte se na ni často. Je ještě kam se zlepšovat?

Na harmoniku jsem začala hrát až v sedmadvaceti a nikdy jsem se na ní úplně dobře nenaučila. V současnosti mám kapelu, nemohu říct, že bych hrála hlavně na harmoniku. Střídám poměrně spravedlivě klavír s harmonikou, nejméně hraji na kytaru.

Dá se určit, co je váš nejoblíbenější nástroj?

Z těch, na které hraji, těžko určím nejoblíbenější. Mám ráda všechny. Z těch, na které nehraji, mám nejraději žesťové nástroje. Sama jsem hrávala na lesní roh, tak ve mně láska k žesťovým nástrojům asi zůstala. Lesní roh jsem si i koupila. Musí se na něj ale trénovat denně kvůli nátisku. Na to nemám čas.

Radůza- zpěvačka, multiinstrumentalistka a spisovatelka
- vlastním jménem Radka Vranková
- narodila se 16. března 1973 v Praze-Bubenči
- má dvě děti a tři psy
- do její knižní tvorby patří tituly O Mourince a Lojzíkovi, Čáp nejni kondor a Maraton, příběh běžce, který vyšel loni i se stejnojmenným CD