Nové album Radůzy nazvané V salonu barokních dam je a zároveň není překvapením. Po třech řadových studiových deskách nahraných se střídmým doprovodem byl krok k bohatšímu zvuku logický.

Leccos o obsahu alba napověděl dokumentární film Půjdu, kam chci, ve kterém zaznělo pár fragmentů připravovaných písní. Navíc některé skladby hrála Radůza už na koncertech před mateřskou dovolenou. Ale zatímco fragmenty v dokumentu mohly spíše vyděsit nesourodostí, dokončená nahrávka překvapuje tím, jak hezky nakonec jednotlivé střípky působí v celé mozaice.

„Chtěla jsem desku udělat tak, jako když pejsek a kočička pekli dort. Dala jsem na ni co nejvíce věcí, které mám ráda,“ přiznává samotná Radůza. Potom není divu, že se vedle sebe ocitl třeba countryový šraml a smyčcový kvartet, hip hop a postupy barokní hudby, tichý zvuk spinetu a jazzová trubka. Ovšem na rozdíl od výtvoru pejska a kočičky se vám z nahrávky špatně neudělá.

Absence někdejších „sborově zpěvných“ kusů, křičených na doraz s doprovodem akordeonu, může být během prvních poslechů pro dřívější fanoušky Radůzy jistým zklamáním. Diskutovat by se dalo i o účelnosti „svázání“ Radůzy do pevného rytmického vzorce bicích ve skladbách Zářivý prostor či Ma phuč mandar, když jejím písničkám svědčí spíše volné plynutí a střídání temp i dynamiky. Tyhle zdánlivé nedostatky však Radůza bohatě vynahradí.

Podstatná totiž zůstává osobitost a pocitová hloubka samotných písní, mezi kterými vynikají ty komorně přemýšlivé (Za obzor, Kráčím), něžné (Dopis Taťáně) a rozjitřené (Něžně a mistrně, Celé noci tě volám). Ať už si Radůza pohrává s jakoukoliv hudební formou, vždy v písničce rozpoznáte stejnou vášnivost, byť třeba ztišenou a skrytou pod povrchem. Řečeno lapidárně, Radůza stále píše písničky jako Radůza. Což je dobře.

Radůza: V salonu barokních dam. Vydavatel: Indies MG Records. 50:19 min.