Samotnému křtu předcházela úterní premiéra dokumentu v pražském kině Aero.

Film pro tátu

Radůza natočení dokumentu o svojí osobě nejprve striktně odmítala. „Když jsem ji poprvé oslovila, setkala jsem se s doslova nepříjemnou reakcí,“ řekla před úterní premiérou režisérka Olga Špátová (*1984), dcera režisérů Olgy Sommerové a Jana Špáty a autorka oceňovaných snímků Trojhra, (Ne)cenzurované rozhovory či Terry z Montmartru. „Pak se ovšem Radůza naštěstí rozhodla uzavřít určité tvůrčí i osobní období natočením koncertu a filmu a vybrala si mě.“

Režisérka, autorka scénáře i kameramanka Olga Špátová věnovala dokument Půjdu, kam chci otci Janovi. „Táta měl Radůziny písničky rád. Jeho přání, abych mu o Radůze natočila film, bylo pro mě prvním impulsem,“ vzpomíná na svou prvotní motivaci režisérka Olga Špátová. Samotné natáčení považuje
Špátová za mimořádně inspirující. „Pozorovat, jak se rodí nové písně, pro mě byla ohromná filmařská radost. A stejná radost byla sledovat, jak se mění samotná Radůza, kterou jsem měla možnost poznat v období, kdy otěhotněla a které považuje za svoje nejšťastnější. Jsem ráda, že jsem poznala člověka tak citového… a také tak svéhlavého,“ dodává režisérka, pro kterou byl tento projekt velkou školou.

Střihy a prostřihy

Záznam koncertu v pražské Arše z října 2006 dobře zachycuje atmosféru Radůziných živých představení. V momentech, kdy by snímku hrozila statičnost, oživuje režisérka obraz například metodou krátkých prostřihů a rychle se střídajících záběrů, které podtrhávají emocionálně vypjaté momenty písní. Náladu konkrétních skladeb umocňuje vynalézavá kamera, například rozmlžený odraz Radůzy v lesklém křídle klavíru.

Dokument Půjdu, kam chci neodhaluje žádné neznámé reálie z Radůzina uměleckého či osobního života. Kdo sleduje dráhu svérázné šansoniérky od počátků, bude zásadní momenty znát. Spíše šlo o to podat životopisnou črtu z osobního, mnohdy až intimního Radůzina hlediska, což se podařilo. Přitom ani ve vzpomínkách na dětství či na Radůzinu objevitelku, učitelku a přítelkyni Zuzanu Navarovou, nesklouzne dokument do nepatřičného patosu. V zaznamenaných výpovědích se osobní síla a sveřepost pojí s citlivostí až zranitelností úplně stejně jako v samotných Radůziných písničkách.

Předzvěst věcí příštích

Jedno velké překvapení však film nabízí. Jde o poodhalení obsahu čtvrtého Radůzina studiového alba, natočeného letos v lednu a chystaného na podzimní
trh. Zjevně půjde o nahrávku mimořádně pestrou. Čekali byste od Radůzy například hip hop? „Největší překvapení to možná bylo pro mě samotnou,“ konstatuje Radůza poté, co předvede na kameru jednu rapovou pasáž. „Nikdy by mě nenapadlo, že napíšu něco takového.“

Lze si představit, že by dokument mohl jít víc do hloubky. Třeba k dílčím epizodám jako předskakování na Oldfieldově pražském koncertu, které Radůze ukázaly, kudy cesta nevede. Zkratkovitost a neúplnost však nelze vytýkat dokumentu, jehož stopáž je omezena na půl hodiny.