Na hudbu německého hudebního skladatele Kurta Weilla, jehož nejznámějším hitem je Mackie Messer, se na svém posledním koncertě zaměřila Jihočeská filharmonie (JF) 
s hostující Zuzanou Stivínovou. I přes líbivé a mnohdy notoricky známé songy kabaretního a jazzového charakteru panovala v publiku jakási přílišná ukázněnost vyvěrající 
z celkově odměřeného a občas nesourodého hudebního projevu.

Divadelní sál českobudějovického Metropolu prostoupila 3. března díky Weillovým skladbám hudba první poloviny 20. století. V díle tohoto umělce, který byl nucen kvůli svému židovskému vyznání opustit nacistické Německo 
a nakonec emigrovat do USA, se snoubí stylové prvky tehdejšího neoklasicismu a „nové věcnosti“ s hudbou všedního dne. Jeho hudba, jistě nejen v důsledku žánrových kombinací, si našla cestu k nejširším vrstvám posluchačů a zároveň se zařadila mezi dobové standardy.

Z původní hry se zpěvy Mahagony z roku 1927, v níž tehdy hlavní roli ztvárnila Weillova manželka, herečka Lotte Lenya, vzniklo o tři roky později, ve spolupráci s dramatikem Bertoltem Brechtem, hudební drama Vzestup 
a pád města Mahagonny. Orchestrální suita této jinak tříaktové satirické opery sestávala v podání Jihočeské filharmonie z pěti navzájem charakterově kontrastních vět. Jejich taneční ráz, jeho lehkost a vzdušnost, však rušily rytmické nesrovnalosti jednotlivých nástrojových skupin, které pak trvaly celý večer. Druhá linie nesouhry se projevila v neladu žesťových
a smyčcových nástrojů. Za hvězdu vzešlou z potemnělé oblohy lze považovat sólový part saxofonu, jehož libé 
a cituplné tóny se vznášely vysoce nad smogem přelidněného města.

Jihočeská filharmonie hrála 3. března v budějovickém Metropolu hudbu Kurta Weilla. Jako host zazpívala Zuzana Stivínová.

Jen instrumentálně zazněla ještě šestivětá suita z Třígrošové opery – vzniklá přepracováním Žebrácké opery Johna Gaye – se svou zdánlivě neuměleckou hudbou jazzové 
a taneční povahy. Opětovné střídání typově různorodých částí blížících se k dobové populární a užitkové hudbě snadno navodilo atmosféru světa gaunerů a zapadlých uliček londýnského podsvětí. Za zmínku stojí pátá věta Andante con moto, v jejímž provedení se snoubila jemnost 
s uhlazeností, umocněná sametovým hlasem dřevěných dechových nástrojů a harfy.

Ústřední melodie těchto dvou oper a další songy měla původně zpívat mezzosopranistka Dagmar Pecková. Ze spolupráce s Jihočeskou filharmonií však sešlo. V rozhovoru pro Český rozhlas řekla na adresu JF ne zrovna lichotivé poznámky ohledně její profesionality a úrovně. Ať už jsou důvody toho, proč spolupráce krachla, jakékoli, Pecková se od Weillovského programu Wanted (Hledaný) neodklonila a plánuje jeho provedení v pražské Lucerně 
s různými kostýmy, světly 
a s baletním doprovodem.

Jakousi náhradnicí, i když nanejvýš adekvátní, se stala herečka a zpěvačka Zuzana Stivínová, kterou doprovázel výborný jazzový klavírista, skladatel a kapelník Petr Beneš. V originálních aranžích představili převažující anglické verze čtyř nejen kabaretních písní, jež v minulosti zpívali například skupina The Doors nebo David Bowie. Česká verze hitu Mackie Messer, opět v ne příliš vydařené rytmické souhře, zazněla dokonce dvakrát, v hlavním programu a jako přídavek. Pouze 
s klavírním doprovodem se na vlnách plného ženského hlasu nesly sálem melodie Speak Low a September Song. Jejich intimní atmosféra, něha, procítěnost a současně zjevná energie zastínily všechny zbývající interpretační snahy, které tentokrát natáčela Česká televize.

JAROSLAVA RODIČOVÁ
Autorka je muzikolog

Hodnocení Deníku: 70%