Marien o sobě rádi hovoří jako o mladé kapele. Tou ovšem nejsou; jejich kapelník a většinový autor Víťa Troníček se na pódiích vyskytuje přes 
20 let, pokud jsou v jeho generaci nějaké folkové hvězdy, tak on je jednou z nich a od něj i jeho kapely v nejlepších letech se tím pádem čeká, že žánr potáhne a zásobí novými, úspěšnými a kvalitními písničkami. Recenzované album Ze skla vzniklo pouhé dva roky po předchozí řadovce: to je minimálně na pochvalu za píli. Jaké ale je?

„Celkové téma desky… je neopakovatelnost okamžiku, rozbitnost a pomíjivost lidských vztahů a citů,“ píše se 
v četných materiálech. Tam se zdůrazňuje i personální novinka, kterou je rozšíření sestavy o zpěvačku Zuzanu Mimrovou, „což rozšířilo možnosti repertoáru o dívčí dueta…“ „Možnosti tu sou,“ ale duet se Zdenou Troníčkovou je tu jen jeden – písnička, která křehkou jednoduchostí i „rozbitným“ vztahovým textem naplňuje téma CD a jistě 
i proto je to ona, která mu dala jméno. Je to jedna ze tří skladeb, kterou napsala Radka Havelková (Klečková), dlouholetá Troníčkova spolupracovnice. Její další píseň svítí ještě o stupeň víc: Geometrie samoty, sólo pro Zuzanu Mimrovou, parádní kytara (Troníček) a asi nejlepší text alba. Výsledný dojem z třetí Havelkové písničky je podstatně horší: netěší mě ani 'vtipný' název Prše v dudeli, ani ořezání nahrávky o basy i výšky 
s komentářem, že se jedná 
o „odvážný zvukový fórek 
v koupelně natočeného gospelu, který posluchač smí slyšet jen za zavřenými dveřmi, což podtrhuje autorskou myšlenku dané písně.“

Nová deska skupiny Marien má název Ze skla.O dalších devíti skladbách kapela píše: „Nejen novinky 
z pera kapelníka… ale i dvě vzpomínky na období začátků kapely a také dva singly, které skupina nahrála v loňském roce…“ Vzpomínkou na začátky kapely je bohužel písnička Není sám, záležitost dosti vtíravá a vypočítavá. To píseň ze sampleru Folk žije! (Cestou za tebou) sice není žádným velkým objevem, ale stále mě těší její svižná muzika, neurážející text, přiměřená aranž i dobrý zpěv. Obdobně cítím další věc, která také není absolutní novinkou, Zpod větrných mlýnů. Archivními se zdají být písně Štvanice a Balada o dvou. Nebo jenom jejich náměty mířící někam do doby zakládání Marien? Zejména Štvanice na mě zpočátku působila jako opožděné a nedůstojné vyřizování účtů, teď ale se svou výraznou melodií patří mezi mé nejoblíbenější kousky. Co by zbylo 
z uměleckého díla, kdyby nešel tvůrce na samou hranu upřímnosti?

Štvanici naštěstí zpívá Víťa sám, s patřičným ponorem 
a skvělým feelingem: kolikrát jsem si při poslechu předchozích cédéček Marien říkal, že skoro všichni jeho spoluhráči mají kvalitnější (= líbeznější) hlasy a mohl by je nechat zpívat víc? Celá tato deska mně opět připomněla, že folkový zpěv je o něčem jiném. Podstatně bezbarvější Balada 
o dvou bohužel téma bolavých rozchodů už jen zbytečně rozpatlává.

Stopy z mysu Roca je text sestavený z výroků Václava Havla: děsíte se předem? Ale výsledek vůbec není špatný; trochu pomníkový úvod „je to dar i prokletí vidět za obzor“ se v závěru nečekaně zlomí 
v až rezignované „pravda 
s láskou asi těžko zvítězí nad lží a lhostejností“. Lehce folkrockovější zvuk se zřejmě marketingově snaží zamířit 
i mimo obvyklé příjmové skupiny.

Víťa Troníček a Zdena Troníčková z folkové skupiny Marien.Dvě písně aspirují na to být příběhem, nicméně úvodní Láska z roku 68 nakonec přináší spíš zvláštní atmosféru vztahu s hrčením sovětských tanků v pozadí. Naopak Olešnická se trápí s lopotným výčtem místopisu severního konce Orlických hor a drhnoucími rýmy až k nepřekvapivému závěru, že dětské oči vidí všechno větší. Závěrečná Voda na schodech nabízí tak akorát hymničnosti, ale její hlavní poselství „ať nám ohně nevyhasnou, ať věčně hoří“ je snad až příliš oběhané.

Jak napovídá rozsah předchozích řádků, u Marien je důležitější co, než jak. A jak? Tradičně, většinou s hmotou tří akustických kytar (Víťa Troníček, Ivan Němec, Michal Paták), které si možná dávají stále menší práci s rozrůzněním svých partů, s trampskou foukačkou Zbyňka Zubříka Rosendorfa a výborně zvolenými hosty (hudební režisér Petr Novotný občas na klávesy, David Landštof častěji na bicí a perkuse). Šestimístný vokál Marienu (kromě basisty Petra Fedi Opočenského zpívají všichni) je často využívaný, hladivý i velkolepý, ale 
k dokonalosti mu ještě krůček zbývá.

„Na tomhle albu je hodně vzpomínek a vzpomínky jsou jako brzdy… Je to skvělý pocit trochu přibrzdit…,“ píše Víťa Troníček v bookletu. Nevadí mi přehršel vzpomínek, hudební návraty někdy ano. Kapela se skutečně trochu přibrzdila: když si pustím předchozí album V půli cesty, uvědomím si, že obsahuje zajímavější a kvalitnější písničky. Samotného mě to mrzí – protože pokud jsou v generaci Marien nějaké folkové hvězdy…

Hodnocení Deníku: 60%



TOMÁŠ HRUBÝ
Autor je hudební publicista

MarienSedmičlenná folková skupina Marien slaví letos deset let. Věnuje se akustické kytarové muzice a vícehlasému zpívaní, hraje melodické písně, které píše převážně Víťa Troníček. Trojnásobní držitelé Porty stáli u zrodu hnutí Folk žije!, spolupracují se Žalmanem 
a Spirituál kvintetem. Natočili zatím tři alba: Krajina v Tobě (2009), V půli cesty (2012) a 
Ze skla (2014). Dlouhodobě spolupracují se studiem MK Production v Českých Budějovicích 
a zvukařem Petrem Michalem.