„Důležité je překonat počáteční syndrom sevřených půlek,“ rozesmál mě hned na úvod hudebník a technik v jedné osobě Vladimír Kirikov v příjemném domácím studiu. A já si uvědomuji, že se tréma opravdu dostavila, přestože jde zatím o první schůzku, na které máme vybrat tóninu, ve které budu zpívat a vyzkoušet, zda mi podklad sedí. Patřím k těm lidem, kterým dělá problém zpívat před cizí osobou. A vlastně i před kamarády.

Šmoula Matuška

Protože jsem staromilec a na písničky v angličtině jsem si netroufla, vybrala jsem písně od mých nejoblíbenějších českých interpretů: od Marie Rottrové Ten vůz už jel a od Waldemara Matušky Když jdou na mužskýho léta, kterou bych ráda věnovala svému taťkovi.

Hned poté, co uděláme změnou tóniny z Matušky šmoulu a z Marušky Věru Špinarovou, aby se mi dobře zpívalo, si první píseň na zkoušku natočím. Ze zkušební nahrávky pak slyším svůj hlas trošku jiný, než jak jsem zvyklá. „To je tím, že se člověk slyší ze 60 % zevnitř, proto nikdy nikdo nepoznává svůj hlas,“ poučil mě profesionál. Loučíme se s příslibem, že Vladimír Kirikov vytvoří podklady pro obě písně. A stále dumá, zda náhodou už nemá Ten vůz už jel někde natočený. Ty klavírní party mu jsou povědomé.

Přátelská atmosféra

Na druhém setkání už jde o všechno. Budeme točit naostro. „Našel jsem doprovod k Rottrové, který jsem kdysi nahrál. Jsou tam dvoje smyčce, kytara, basa, klavír i sólo na saxofon,“ hlásí mi nadšeně. Byla jsem ráda, že jsme se s mistrem zvuku už jednou viděli, protože už jsem se tolik nestyděla. A protože je pan Kirikov velmi přátelský muž, který neustále vtipkuje a vypráví různé historky, člověk se s ním cítí příjemně a nervozita rychle opadne.

Začali jsme Matuškovým hitem, který už jsme měli z minulé schůzky rozpracovaný. V závěru skladby jsem objevila malou nesrovnalost v doprovodu, ale studiový technik ji během několika minut bez mrknutí oka opravil, což jsem zpečetila vítězným společným plácnutím. Je to profík každým coulem.

Panák na kuráž

Nejprve jsem si píseň dvakrát přezpívala mimo záznam, a protože jsem trošku chybovala v textu, doporučil mi pan Kirikov, abych si ho raději vytiskla, což se ukázalo jako velmi dobrý nápad. Není dobré text úplně číst, ale občas do něj můžete nahlédnout. Nemusíte se pak bát, že vám cokoliv vypadne. A hlavně si do textu také zapisujete poznámky, kde se nadechnout, kde prodloužit hlásku, na jakém slovu udělat důraz, nebo které lépe vyslovit.

Když mi pak byl nabídnut panák na kuráž, neodmítla jsem. Pořádná lampa domácí slivovice z Moravy přišla vhod a trošku mi rozvázala jazyk. Potom už konečně došlo na očekávané nahrávání. Dvakrát jsme nahráli píseň úplně celou. A pak si mě vzal hudebník stranou ke klavíru a ještě mě nechal se rozezpívat stejně, jako jsem si to pamatovala z dětského pěveckého sboru. Klasické na na na… A tady mě pan Kirikov rozesmál podruhé. „Vy ten horní tón tlačíte, jako byste byla na záchodě, přitom ho krásně zazpíváte, ale jak jste nervózní, škrtíte ho.“ Jeho fórek pročistil vzduch a já se ještě lépe uvolnila.

Potom jsme si vzali k ruce text a projeli celou nahrávku. U některých slov jsme si napsali poznámky. „Hlavně se musíš u zpívání usmívat, je to na tom hlase poznat,“ radil mi můj přítel herec, který není žádný velký zpěvák, ale úsměv mu prý vždycky pomohl k lepšímu výkonu. „Když se usmíváte, lépe pak artikulujete a více otvíráte pusu, ale nesmíte do strany, nahoru a dolů,“ doplnil jeho radu šéf studia.

Pozdní nástup a přeřeky

Vyzbrojena poznámkami v textu, odebrala jsem se znovu k mikrofonu. Po rozezpívání jsme rozdělili píseň asi na pět dílů a každý jsem nahrála třikrát.

Párkrát se mi nepodařilo nastoupit včas, nebo jsem spletla slovo. Nahrávání se zastavilo a jelo se znovu od začátku. Pan Vladimír na sobě nedal znát žádnou otrávenost nebo rutinu. S úsměvem mi řekl, že se to stává a příště se to určitě podaří. I ti největší profíci se prý spletou. Je to běžný postup. „Se mnou jste určitě musel nahrát nejvíce stop, viďte?“ bála jsem se odpovědi. Naštěstí mě ujistil, že s ostatními to probíhá téměř totožně.

Mistr zvuku po mně také chtěl, abych jednotlivá slova prožívala. „Když je v textu: Jenže když si splní přání a má ticho, čas a klid…, tak to z toho vašeho zpěvu musí být cítit…“ Tak to už na mě bylo moc. Opravdu jsem nevěděla, jak ve zpěvu odvyprávět či zahrát situaci z textu, ale snažila jsem se a nakonec byl zvukař spojený.

Vlastní invence

Závěrečnou pasáž, ze které jsem měla největší strach, protože jsem se nikdy nedokázala strefit do správného tónu, jsem nakonec zazpívala o oktávu výš a majitel studia to ocenil jako mou příjemnou invenci v převzaté písni. „Je fajn, když to nezpíváte úplně stejně jako originální interpret.“