V osmdesátém roce čekaly Karla Gotta dvě samostatné televizní show pro televizi DDR v NDR. Zpěvák se zúčastnil mezinárodního televizního festivalu v Monte Carlu a na výstavě Herci malují v Národopisném muzeu v Praze ukázal své obrazy.

Malovat chtěl odjakživa. „Po vyučení jsem neudělal zkoušky na výtvarnou akademii,“ vysvětloval. „Soustředil jsem se na tu myšlenku celé mládí, takže to pro mě byl šok, velké zklamání, sen, že budu malířem, byl pryč.“

Smrt před Vánocemi

Roku 1981 dostal Gott Zlatou desku Supraphonu za milion alb exportovaných do zahraničí a Polydor vydal dvojalbum z jeho hamburského koncertu. Rok nato vzniklo LP Bílé vánoce a v SRN Gott hostoval v televizní show orchestru Raye Conniffa. Ve dvaaosmdesátém však také zemřel Karlův otec.

„Oba rodiče zemřeli před Vánocemi, tedy před vánočními koncerty,“ vzpomínal Gott s povzdechem. „Později jsem měl pocity viny. Sice jsem jim připravil příjemné stáří, ale kolikrát mě hryže svědomí, když si vzpomenu, jak mi táta vyčítal, že se ode mě nic nedoví. Chtěl, abych si k nim někdy sedl a vyprávěl jim o svých turné v Německu, v Americe nebo v Japonsku. Mrzelo ho, že ze mě nic nedostane, že se o mně dozvídají pouze z novin.“

V roce 1983 uspořádal Karel Gott v rámci Světového shromáždění za mír a proti jaderné válce recitál na Staroměstském náměstí, kde ho sledovalo 100 000 diváků.

Cestou z Prahy do Berlína měl zpěvák nebezpečnou havárii (celkem v životě boural asi šestkrát). Na albu …a to mám rád se poprvé představil jako textař ve skladbě s názvem Text k téhle písni jsem psal já.

V pětaosmdesátém získal Gott titul Národní umělec a po získání dvacátého Zlatého slavíka řekl, že anketu dobrovolně opouští, aby dal šanci mladým interpretům.

Rok 1986 mu přinesl Zlatou jehlici Polydoru za 20 let úspěšné spolupráce (před ním ji získal Herbert von Karajan a Leonard Bernstein) a také platinovou desku Supraphonu pro nejprodávanějšího interpreta v dějinách československého gramofonového průmyslu. V pražském kině Blaník měl premiéru celovečerní dokument Jiřího Janouška, nazvaný jednoduše Karel Gott.

V roce 1987 se Gott zúčastnil mezinárodního fóra Za svět bez jaderných zbraní a za přežití lidstva v Moskvě. Spolu s ním do SSSR na pozvání Michaila Gorbačova dorazili Miloš Forman, Yoko Ono nebo Graham Greene.

Dějinný paradox

Komunistický režim se hroutil, což bylo znát i na oslavě Gottových padesátin v červenci 1989 v tehdejší Družbě na Václavském náměstí. Zde si s oslavencem zazpíval například lídr ještě nedávno zakázaného Pražského výběru Michael Kocáb. Na večírku kolovala petice Několik vět, Gott se však novináři Janu Režkovi už dříve podepsat odmítl.

V listopadu vypukla sametová revoluce a 4. 12. došlo k dějinnému paradoxu. Na balkoně Melantrichu zazpívali shromážděnému davu unisono hymnu dva naprosté protipóly normalizační hvězda Karel Gott a režimem stíhaný písničkář-emigrant Karel Kryl. S kontroverzním nápadem přišel zřejmě Václav Havel, oběma Karlům ho měl tlumočit Jiří Černý. Kryl později tohoto kroku litoval a trval na tom, že nezpíval on s Gottem, ale Gott s ním.

Černý však upřesňuje: „Kryla jsem našel v čilé debatě s Gottem, už si domlouvali tóninu. Pokud ho tedy musel někdo přesvědčovat, já to určitě nebyl.“

Další díl seriálu přineseme v pondělí 15. července.