Z minulosti si pamatuji, že na open-–air festivaly jste nikdy moc nejezdil a dával jste přednost spíše účinkování v halách či kulturních domech… Je to teď u vás novinka?
Ano, dříve jsem opravdu neměl rád festivaly, neboť většinou to jejich organizátoři neuměli. Podle toho to tak také vypadalo. Dnes se situace zásadně změnila a na mnohých místech už to báječně umí. A tím pádem nejsou ani technické problémy. V minulosti mi vadilo, že se muselo hrát třeba na jednu bicí soupravu, nestihlo se včas optimální ozvučení, které se ještě připravovalo přímo před posluchači. Vystoupení na open-air festivalu jsou úžasná v tom, že obecenstvo je uvolněnější a v pohodě.

Zanedlouho vám bude padesát. Jste velmi populární a oblíbený. Přesto jste v jednu chvíli přestal zpívat, ale do showbyznysu jste se nakonec vrátil…
Bylo to v době, kdy jsem měl pocit, že přešlapuji na místě, že už jsem si splnil své sny, zahrál si i s výbornými americkými hudebníky. A navíc jsem tehdy téměř celý rok nenapsal žádný pořádný text. Poté jsem vystřízlivěl do normální reality a řekl si: Chlapče, vždyť máš za sebou tolik práce, lidé to akceptují, tak proč bys nepokračoval dál, když se ještě dostaví nějaké inspirace. Ta přišla spolu s novými, myslím, dobrými texty. Začal jsem spolupracovat s lidmi, kteří rozumějí špičkové elektronice, což byl můj výstřelek a zároveň velké riziko, protože nikdy nevíte, jak to dopadne… A podařilo se…

Změnil se váš denní režim, třeba když koncertujete, anebo pořád „jedete na doraz“?
Poměrně často a velmi intenzivně odpočívám, neboť koncerty jsou velmi náročné. Když mi bylo pětadvacet, tak jsem si to neuvědomoval, ale teď, pokud chcete té hudbě dát všechno, což se pořád snažím, tak vás to velmi vyčerpává. Kdysi jsme chodili před koncerty po městech, restauracích, obchodech. To už je pryč. Před vystoupením se koncentruji, něco zajímavého si přečtu, dívám se na televizi…

Popularita je krásná věc. Máte s ní zkušenosti. Jak se s ní dá vyrovnat?
Pokud bych to neslyšel od známých, muzikantů, vás novinářů, posluchačů, že jsem ikona a bůhvíco ještě, nikdy by mi to nedošlo. Někdy jsem si říkal, možná, že na tom něco bude, ale nikdy jsem se tím zvláště nezaobíral. A určitě se to nepromítlo negativně do mého chování. Je to určitě příjemná práce, co dělám, zvláště když slyšíte od odborníků, že to jsou nekomerční cédéčka. Co si mohu v této branži více přát?

Plánujete nějaké větší oslavy padesátin?
Vůbec nic. Víte, připadá mi to jako jakási zbytečná reklama. Ano, vydávám novou desku, ale nechci to dávat dohromady s mými narozeninami. A vedle toho chystám ještě kompletní výběr svých písní, který by měl vyjít teď v září, ještě před novým cédéčkem.

Žijete trvale na Slovensku, anebo jinde?
Bohužel, už nestřídám státy. Samozřejmě, že se čas od času někam vypravím, teď například jedu s potomky na týden do Paříže. Ale do budoucna vůbec nevylučuji, že bych mohl žít někde jinde. Ano, Slovensko, to je nádherná krajina, ale to už nehovořím o státě… Ale že bych byl srdcem oddaný Bratislavan, to se říci nedá. Kdybych mohl, tak bych určitě žil někde jinde, ale to je zase otázka financí a dalších okolností.

Máte ještě nějaký nesplněný sen?
Samozřejmě, ještě jsem nehrál s Erikem Claptonem, ale obávám se, že to bude trošku problém (úsměv na tváři zpěváka).

Máte rád léto?
Spíše jaro až léto. Čtyřicetistupňová vedra nemusím, stejně jako dvoumetrové závěje. Žil bych nejraději tam, kde se stále nosí kraťasy, na Vánoce máte doma stromeček, ale předtím se jdete ještě vykoupat do moře.

Co vás v poslední době z umění okysličilo?
Byl jsem na několika výborných koncertech, které mě opravdu zaujaly. Například Eltona Johna ve sportovní hale, kde hrál sám, zpíval a ani po dvou hodinách nebyla na něm znát únava, zpěvačku Courtney Love v Paříži, ale za chvíli bych si vzpomenul na deset dalších věcí… Mám rád výstavy fotografií, ale také knižní fotografické publikace a chystám se, že si přečtu životopis Keitha Richardse ze skupiny Rolling Stones, který nedávno vyšel.