Potichu Tour 2 je vlastně pokračováním loňské podzimní šňůry, která byla diváky i hudebními recenzenty skvěle přijata. A je třeba říct, že ji podnikáte na přání posluchačů… 

Ano, vyslyšeli jsme prosby fanoušků z měst, na které se při podzimním turné nedostalo (s výjimkou Prahy a Brna, pozn.). Pár týdnů po jeho ukončení se totiž objevily nabídky na další tři čtyři koncerty, což mě strašně potěšilo, protože něco takového se často nestává. Nakonec se Potichu Tour 2 rozrostlo na sedmadvacet koncertů, včetně deseti na Slovensku. Tak věřím, že budou mít stejně kladnou odezvu.   

 

Program bude identický s tím podzimním?

V podstatě ano, během dvouhodinového představení zazní jak mé největší hity v nových aranžích, tak písně, které tak často nezpívám. Novinkou je, že přidám dvě písně z aktuálního alba Eště.

 

Pražský koncert se tentokrát neodehraje ve velkém Divadle Hybernia, ale v komorním Kalichu. Vyhovuje vám právě takové prostředí více, když jde o Potichu Tour, kde by měla být atmosféra klidnější?

Vlastně to byl záměr celého turné, i když trošku riskantní. Protože před ním jsme hráli dvě nebo tři sezony především na festivalech, to znamená forte rokenrol… Tehdy jsem si uvědomil, že jsem v menších prostorech dávno nebyl. A že když už do nich chci směřovat, musím přijít s jiným, klidnějším repertoárem. Byli jsme samozřejmě zvědaví, jak lidé zareagují. A zareagovali výborně, nad naše očekávání.

 

Zdroj: Youtube

 

 

Vaším hostem na turné je Dan Bárta, jak jste k sobě našli cestu?

S Danem jsme se seznámili asi před dvaceti lety – kromě toho, že byl tehdy ještě rocker s dlouhými vlasy a rozepnutou košilí, prostě idol, uvědomil jsem si, že je to vynikající zpěvák. Nikdy by mě ale nenapadlo, že bude jednou zpívat jinou muziku, než je rock. Mám k němu vztah, jehož původ se nedá definovat. To znamená, že kromě toho, že si ho vážím jako profesionála, zpěváka i autora, cítím, jako bychom byli přátelé, kteří se každý pátek setkávají někde na kávě. Když jsem ho s nabídkou na turné oslovil, bez váhání souhlasil. A byl to z mého pohledu mimořádný výběr. Vždycky jsem se totiž ve svém životě snažil obklopovat lidmi aspoň tak dobrými, jako jsem sám, případně ještě lepšími, protože mě to nakopává. Mám dojem, že Danův blok mé koncerty posouvá ještě výš.

 

Zajímavostí je, že na turné bude k mání vaše novinka Eště – ovšem na vinylu…

Je to tak, jedná se o omezenou sérii 250 kusů, která nemá absolutně nic společného s přebalem CD. Musím se přiznat, že v tomto případě šlo o moji sem tam se objevující prostopášnost, protože jsem věděl, že gramofon má málokdo, tudíž si vinyl koupí jenom fajnšmekr. Z toho titulu jsem chtěl, aby působil po vizuální, výtvarné stránce jako umělecké dílo. Což se, myslím, díky mým spolupracovníkům podařilo. Mám z toho strašnou radost, i když sám gramofon nevlastním a nahrávku jsem ještě ani neslyšel…


Zdroj: Youtube

 

Kromě toho, že si sám píšete písně, podílíte se právě i na výtvarné stránce vašich desek. Co vás k tomu vede?

Asi to, že potřebuju být s výsledkem své práce maximálně spokojený po všech stránkách. Když mi dělal přebal k desce někdo jiný, což se stalo jen ve dvou případech, nedělalo mi to dobře. Nejde o to, že bych měl ty nejlepší nápady, ale spíš o skutečnost, že když si člověk něco udělá sám a nevyjde to, tak může být nahněvaný akorát sám na sebe. A já se prostě nechci hněvat na jiné, kterým spontánně zadám práci.

 

Jste tedy perfekcionista?

A bordelář zároveň. Strašná kombinace… Jednou jsem se potkal při nějakém televizním natáčení s profesorem Plzákem, který se mě zeptal, v jakém znamení jsem se narodil. Jsem panna, říkám mu. A on – to od toho života dostáváme hezky na prdel, viďte? No, nezbývá než souhlasit.

 

Teď to ale zrovna tak nevypadá. Naopak mám pocit, že jste se znovu vrhl do života….

Řeknu vám upřímně. Na jednu stranu tomu pomohl nový realizační tým, který tvoří korektní lidé. Nejenže se na ně můžu plně spolehnout, ale navíc mi vytvořili o dvě třídy lepší podmínky při koncertování. Takže vůči nim cítím odpovědnost. Na druhou stranu mám kapelu, která je velmi profesionální, ani si nepamatuju na nějaký kiks. To ho spíš udělám já sám. Ale ještě k tomu vrhání se do života – nejraději bych popravdě nedělal nic. Teda kromě nahrávání alb, protože ono to koncertování nijak jednoduché není. Pokud se ty dvě hodiny na jevišti vydaří, tak je to super. Ale den má dalších dvaadvacet hodin, které člověk tráví každý den v jiném prostředí, nemá pohodlí, na které je zvyklý, a tak dále…

 

Takže takové turné snášíte špatně?

Neřekl bych přímo špatně, ale není to moje oblíbenější činnost. Strašně se těším z příznivých reakcí lidí, navíc každý zážitek z toho kterého koncertu je úplně jiný, jinak silný a obohacující. Propracovat se k němu dá ale někdy zabrat. Zejména když se objeví přejezdy jako třeba z Tater do Hradce Králové. Nestěžuju si, má to tak každý, nebo bych spíš řekl, že to každý tak nemá, protože není moc kapel a interpretů, kteří by si mohli dovolit tři roky po sobě koncertní turné čítající pětadvacet koncertů. Takže i z toho důvodu musím a chci být vděčný a pokorný před tím, že tu možnost mám.

 

Richard Müller Potichu Tour 2:

 

24. 3. Žďár nad Sázavou – DK, 25. 3. Mladá Boleslav – DK, 26. 3. Praha – Divadlo Kalich, 27. 3. Ústí nad Labem – DK, 30. 3. Hradec Králové – Kongresové centrum Aldis, 11. 4. Tábor – hotel Palcát, 12. 4. Kolín – Městský společenský dům, 13. 4. Olomouc – Regionální centrum, 14. 4. Ostrava – DK, 15. 4. Pardubice – Východočeské divadlo, 28. 4. Kroměříž - DK, 29. 4. Kladno – DK, 30. 4. Liberec – DK, 8. 5. Třebíč – Fórum, 9. 5. Znojmo – Hotel Dukla, 14. 5. Frýdek Místek – kino Petra Bezruče, 15. 5. Opava – kino Mír