Že se zpěvák Richard Müller po dvouleté pauze dává lidsky i umělecky znovu dohromady, ví díky bulváru každý. Málokdo ale čekal, že se dokáže vybičovat k tak skvělému výkonu, jaký podal na právě dokončeném albu Müller spieva Lasicu, Lasica spieva Müllera, Lasica a Müller spievajú Filipa.

Písničky svého zesnulého přítele, slovenského skladatele Jara Filipa, si zde rozdělil s hercem a stále osobitějším šansoniérem Milanem Lasicou. Volba to nebyla náhodná, vždyť právě Lasica byl kromě něj Filipovým dvorním textařem. Ve spolupráci s aranžérem a producentem Oskarem Rózsou tak vznikla nahrávka, která patří k tomu nejlepšímu, co Richard Müller v posledním desetiletí vytvořil.

Podle jakého klíče jste si písničky na desku vybírali?
Přiznám se, že asi až na jeden případ jsem písně vybíral já sám. Volil jsem ty, které se mi líbily, pro které jsem zahořel, když jsem poslouchal alba trojice Lasica–Satinský–Filip. Písničky pro pana Lasicu jsem vybíral tak, abychom se dostali do polohy, kterou utáhneme. Myslím, že nakonec se to podařilo, a osobně z toho mám obrovskou radost, protože udělat album s panem Lasicou je pro mě ještě stále něco mimořádného. Já jsem ze staré školy, víte?

Deska je velmi působivá, až krásná, ale zároveň z ní na mě padá smutek. Chtěli jste, aby tak vyzněla?
Vůbec jsme to nechtěli. Album začíná písničkou Vyletěl vták, která se v zásadě ani nedá charakterizovat jako pomalá nebo smutná. Ale pak jsou tam tři písničky pro pana Lasicu, které ten dojem navozují. Upřímně se vám přiznám, že třeba s textem písničky Život mám dodnes problém se vyrovnat. Také když jsme ji natáčeli, producent Oskar Rózsa se mě zeptal: „Jak jsi mohl napsat takový text?“

Mě zasáhla písnička, která je hned za Životem – Godot nepríde. Těžko k vám totiž nevztáhnout verše: „Spomeň si na to, čím si bol, v živote vždy všechno príde nečekane…“ Zpíval jste v tu chvíli o sobě?
Ne. Já jsem neměl nejmenší zájem nějakým způsobem souznít s původními souvislostmi.

Jaká písnička Jara Filipa je vám nejbližší?
Nejbližší mi je Milovanie v daždi.

Bylo pro vás těžké pustit se po té dlouhé pauze znovu do natáčení?
Ani ne. Dnes už je taková situace, že ti, co umějí zpívat, v podstatě odumírají. Pracujeme ve všelijakých studiích, kde nás narovnají a zdvihnou, zpomalí a rozdělí. Takže my to nedělali úplně přirozeným způsobem, jak by někdo očekával. Možná by stálo za to, mít jen dva mikrofony, jeden pro pana Lasicu, druhý pro mě. Samozřejmě, že by to bylo působivější. Ale na druhé straně si uvědomte, že on tam se mnou žádný duet nezpívá.

Možná že ta melancholická nálada se dostavuje díky aranžím, které jsou dost temné. Mluvil jste do toho, jak budou vypadat?
Vůbec ne. Nemůže být nic horšího, než když člověk, který se v tom nevyzná, začne něco vykládat znalci. Musím ale říct, že s některými aranžmá se dejme tomu neztotožňuji. Teď vám to neumím konkretizovat, musel bych si to poslechnout, ale jsou tam. A potom jsou i taková, kde cítíte, že ten člověk má na víc. Oskar Rózsa je totiž velký frajer, ne nějaký chlapec vyběhnuvší ze základní lidové školy.

Kdyby producent neudělal ten zásadní krok, že vám přinesl hotové hudební základy, vy sám byste byl schopen tento více než dvouletý projekt v tak krátké době dokončit?
V této podobě určitě nikoli, ale byl bych schopný zařídit, aby byl dokončen. To se vám nakonec vždycky podaří, protože kolem jsou velmi šikovní lidé, dokonce jsou lidé, kteří jsou ještě šikovnější. A proto je třeba vždycky počítat s tím, že nikdy není konec.

Povzbudily vás vaše nedávné koncerty?
Velmi mě potěšil jak festival v Berouně, tak ten slovenský. Všichni jsme měli hroznou radost a kdyby to bylo možné, což samozřejmě není, tak bychom normálně vyjeli na krátké turné. Pocit z těch kytar je totiž strašně dobrý a strašně jiný. Dokonce chci poprosit svého kytaristu, aby mě do toho nějakým způsobem implantoval, protože pak bychom mohli mít v kapele tři kytary. Taková představa se mi opravdu líbí. Ale neříkám, že k tomu dojde.

Dá se toto období nazvat vaším návratem?
No víte, ono je to tak, že já jsem nikdy neodešel.

Ale prohlásil jste, že s hudbou končíte…
To je pravda, ale … Víte, člověk si jednou šlápne do huby a pak už se s tím nedá nic dělat. A pokud si nechceme pokazit rozhovor, myslím, že není ideální to rozebírat. Mohl bych to vysvětlovat různými způsoby, říkat banality, ale to za mě stejně udělají v bulváru.

Jen jsem chtěl vědět, jestli vás hraní zase začalo bavit.
Ano, já se vám přiznám, že konkrétně mí dva kytaristé a foukací harmonikář mě tak neuvěřitelně potěšili, že kdyby mi teď někdo řekl, ať vyrazím na pět šest dní na šňůru, nezaváhám a jdu do toho.

A co se týče vlastní tvorby, pořád jste přesvědčený, že už nenahrajete žádné nové písně?
Nevím. Musely by se vyrovnat těm, co jsem natočil teď. Až se něco objeví, uvidíme. Já bych za to dal tři tečky.

Kdybyste se přece jen zase pustil do skládání, o čem byste chtěl zpívat?
Víte co, toho já se bojím. Takové to přiznání barev… Chápete, nemá to význam, nikoho neoslovíte. Ten, koho jste urazili, se na vás bude zlobit dál. Ti, kteří si mysleli, že jste frajer a umíte kromě hovadin udělat i nějakou správnou věc, si to dozajista budou myslet pořád. To znamená: koho tu máme překračovat?

Nejde o svěřování. Spíš mě zajímalo, jestli se vám rodí v hlavě nějaký nápad.
Řeknu vám to tak, že – i když bych to radši neměl prozrazovat – se budu pokoušet o práci s kytarou, na kterou zatím umím čtyři akordy, a chci vyzkoušet nějaký subtilnější tvar, anebo naopak něco, co by bylo jen o elektrice a automatech. Zajímá mě, co z toho vznikne, protože už by měl zase vyjít jeden opravdu pořádný Müller. Aby si lidi řekli: Aha, ještě je schopný života.

Který autor je vám kromě Jara Filipa blízký natolik, že byste byl schopen zpívat jeho věci?
No vidíte. A jsme v situaci, kdy na konci velmi příjemného rozhovoru přichází otázka, ze které se tázaný, pokud má za cíl mluvit pravdu a nic než pravdu, prostě nemůže vykroutit. Proto vám musím zcela upřímně odpovědět, že kdybych ještě někdy dělal normální popové album, tedy ne experimenty, jaké jsem čas od času zkoušel, chtěl bych, aby mi tam několika melodiemi určitě přispěl Michal David.

To myslíte vážně?
Přesně jsem věděl, že to řeknete. Ano. Poslechněte si od něj tři čtyři věci, jakým způsobem zpívá a skládá. Ale já nevím, my tady ubližujeme neuvěřitelně šikovnému člověku. Radši mi řekněte, jaký byl koncert Leonarda Cohena…