Spolu nahráli krásné cituplné čtyř písničkové EP „Please The Trees & Elpida", toto CD i pomáhá. Jeho koupí podpoříte bezplatný provoz Linky seniorů, krizovou telefonní linku 800 200 007.

PTT s Elpidou i koncertuje. Měli být za týden na festiválku Litoměřický kořen, ale velká voda ty plány zničila. Kořen bude jednodenní, jen páteční a bez tří rockerů a 22 seniorek. Nejbližší šance, kde lze PTT a Elpidu vidět/slyšet, tak je na velkém letním festivalu Rock for People 2013 ve středu 3. července od 16.45 na YouTube Stage.

Václave, živě jsi dost divoký. To asi při koncertě s Elpidou nejde, soudím. Nač tyto dámy plašit?
(rozpačitě) I to už se stalo. Máme-li běžný program, zhruba hodinu, začneme sami, pak se k nám dámy připojí a my se z pokory ke sboru zklidníme. Končíme zase sami, vše graduje a na přídavek s Elpidou se zas klidníme. Při hraní s dámami nikdy není úplně prostor pro extázi. Ale na křtu EP v Paláci Akropolis v Praze jsem se kytarou praštil do hlavy, tekla mi krev, dost jsem se tam před dámami cítil trapně. Někdy mi to ujede a ztratím se v tom natolik, že je to až na pomezí kontroly…

Koncert Please The Trees – Elpida Tour 2011/2012 se konal v Paláci Akropolis ve středu 30.listopadu.

Opravdu to bylo až trapné?
Jasně. Mně se to stalo už víckrát, ale s dámami jsem se cítil extrémně trapně. Myšlenka našich společných koncertů je mezigenerační komunikace i úcta k seniorům. Na koncertech jsou i lidi, kteří nechodí jen na nás, třeba je zajímá to propojení. Třeba mají v Elpidě babičku…

Kolik je vlastně dámám let? A s čím jsi do toho, Vašku, šel?
Dámy jsou ve věku 65 až 75 let, jejich věkový součet dává přes 1500 let (smích). Ta myšlenka vznikla impulzivně poté, co jsem byl osloven být tváří mezigenerační kampaně „Mluvme o stáří: Nech mou babičku na pokoji!"

No vidíš, to jsem se chtěl i zeptat, zda to spolu souvisí…
Po oslovení jsem souhlasil, ale nechtěl jsem být na billboardech s nějakým „vykastovaným dědečkem". Chtěl jsem vedle sebe někoho blízkého, když jsem měl ukazovat svou úctu k seniorům. Bylo to složitý, oba mí dědečkové jsou po smrti, ale měl jsem tu kamaráda z Ameriky, Johna Reynoldse, který vydal úžasnou encyklopedii Leadbellyho života ve fotografiích. Kdysi jsem v Unijjazu v Praze o té knize překládal jeho přednášku, tam jsme si padli do noty, navštívil jsem ho i v USA. Začal mi dávat knihy o hudbě i raritní LP, bylo to neuvěřitelný. V Beverly Hills vzal nás, kluky z Tábora, ke svému příteli, který dělal hledače talentů pro Warner Music a vydal sebrané dílo slavného bluesmana Roberta Johnsona. Slyšeli jsme tam neuvěřitelné historky o legendách blues… S Johnem jsme nafotili billboardy, ale byl to silný impulz, a tak jsem si řekl: „Kampaní to nekončí". Jako jediný z pěti „celebrit" z kampaně jsem to dotáhl do konce, oslovil Elpidu, obecně prospěšnou společnost , která provozuje vzdělávací centrum pro seniory, a říkám: „Nemohli bychom postavit z dobrovolníků sbor? Můžeme s ním s kapelou nacvičit repertoár…"

Fajn ženský spolek

To mohla být i slušná estráda…
To jsem nechtěl, trval jsem na autorském materiálu… Byli pro, do sboru se hlásilo 25 lidí. I pánové, ale ti časem odpadli a „zbyl" ženský spolek. Schází se dvakrát týdně, pro chlapa tam moc prostor není… Vede ho studentka operního zpěvu Zuzana Seibertová, od 1. koncertu zjara 2010 jsme projeli řadu klubů a festivalů. Ve sboru jsou i dámy, které nikdy nezpívaly, absolutní amatérky, a přesto… Sbor je celek, není v něm pro sólistu místo, každý v něm má svou roli. Každá dáma tak může zažít a zažívá tu euforii, chceme tak dokázat, že v každém věku se dá něco dělat. Je úplně jedno, jestli ti je 30 nebo 75.

Řekl bych, že takové koncerty musí být zážitek pro vás pro všechny, ne? Pro dámy, pro kapelu i pro publikum…
Když jsme jezdili na koncerty, to bylo kouzelný. Musí se zprodukovat autobus, dámy přijdou s igelitkami plnými svačin, teď si to tam mezi sebou předávají, navzájem si ochutnávají, co která připravila… Přijdou za námi do klubu plné nadšení, je to úžasný!

Krmí tě dobrotami?
Samozřejmě, to je úplně šílený (smích). Na koncertě v zákulisí jsou chlebíčky, řízky, jiná dáma napeče… Je to skvělý.

Je něco, Vašku, k čemu tě sbor Elpida dokonce i donutil?
Nevím, jestli přímo donutil, ale pro mě osobní motivace byla i pokora v rámci celku. Navíc kolektiv je úplně jiná práce, dělat s ním jiný zážitek.

Ale donutila tě pro Please The Trees a Elpidu psát česky, ne?
To je další věc. Dámám jsem texty překládal, aby věděly, o čem zpívají. Byly nadšené, nicméně jde-li o hudbu, kterou jsem chtěl, aby prožily, byla tu motivace vykročit tímto směrem. I to ve mně kulminovalo nějaký čas, vše se vyvíjí. Ale čeština přišla sama, byla to pro mě výzva, dlouho jsem se s tím pral, aby to fungovalo a nebylo to banální. Když jsme česky poprvé zazpívali a byly z toho nadšené, říkal jsem si: „Teď teprve to pro mě má smysl."