K tomu, aby konečně vydal sólový počin, přiměla hudebníka z velké části jeho maminka. „Vždycky mi říkala – Romi, ty tvoje kapely jsou dobré, jejich zpěváci taky, ale ty z nich máš nejlepší hlas. Proč nezpíváš ty? Záměrně to zlehčuju, ale maminka se musí poslouchat, tak jsem jí chtěl udělat radost. Povedlo se, taky se o ní zmiňuju v písničce Playboy,“ vypráví Roman Holý.

„A navíc mi asi před pěti lety jistá cikánka vyvěštila z kávové sedliny, že budu zpěvákem, že prý tady chybí medvědí sametový hlas, jaký měl Waldemar Matuška. Do toho všeho přišel covid, kvůli němuž jsem se po třiceti letech každotýdenního vyjíždění za posluchači ocitl jako muzikant v naprosté beznaději. Sice jsme si s kolegy z kapel nějak moc nestěžovali, snažili jsme se to brát, jak to je, protože jsme se měli dlouho fajn, ale bylo to děsné. Celá psychika lehla a člověk měl najednou víc času na řešení svých bolístek a na hrabání se v sobě samém. Mělo to ale za důsledek, že jsem si řekl – jsem zavřený doma, tak si udělám desku. Proč ne?“

Zmiňovaný úvodní Playboy mě rozesmál – kromě vaší maminky je v něm zmínka i o kapele Duran Duran. Je to vaše modla? Protože moje ano.
Prosím vás pěkně, jestli se dá o někom mluvit jako o modle, tak jsou to Duran Duran. To je prostě bez diskuse. Bylo mi patnáct let, zrovna jsem šel na konzervatoř, když vydali první desku, která mě totálně omráčila. Navíc to byli a stále jsou nejhezčí kluci ve vesmíru. My jsme byli taky hezcí, měli jsme náušnice, hadry, všechno bylo, jen jsme prostě neměli ty krásné britské protáhlé obličeje. A o tom je písnička Playboy. Dodnes na koncerty Duran Duran jezdím, když hrají nějak dosažitelně po Evropě. Jsem asi jejich největší fanoušek na světě.

Při poslechu dalších písní jsem postupně dospěla k pocitu, že jsou spíš chmurnější.
To je pravda. Miluju hořko-sladkou kombinaci – přesně tak to mám i s jídlem. Původně jsem taky chtěl své album, které je striktně netaneční, ale poslechové, pojmenovat Hořko-sladkosti. Jsou to dvě energie a nálady, které mě v umění napříč jeho odvětvími hrozně baví. Mám ale rád, když jsou písničky s vážnými tématy podané s lehkostí – připodobnil bych to třeba k vejci Benedikt přelitému holandskou omáčkou, která z něj teprve dělá událost. Vím, že to každý neocení, ale já to tak mám rád, pro mě je to chutné.

Herec Ondřej Sokol v seriálu Devadesátky
Herec Ondřej Sokol: Ikonické případy z devadesátek jsme sledovali a prožívali

Všechny písničky jste stvořil během lockdownu?
Vlastně ano. Abych se z toho věčného dřepění a čumění do stromů nezbláznil, začal jsem skládat. Na začátku jsem ale neměl vůbec žádné sebevědomí.

A kterou to tedy začalo?
Písničkou Asi si pořídím pejska, která vznikla na základě ťukání do bicích. Dominantní náladu v ní vytváří nástroj Yamaha Grand Piano, který zbožňuju a který používaly všechny naše další modly 70., 80. a 90. let jako Freddie Mercury, Phil Collins, Peter Gabriel. Dnes se mimochodem shání velice obtížně. I kamarád Ondřej Pivec, který natáčí v Americe, říkal, že ho v žádném tamním studiu neviděl. Takže jsem hodně zpychl. „Pejsek“ byl hotový během jednoho odpoledne, jeho skládání mě totálně pohltilo. No a jakmile jsem jej poslal Tereze Černochové a Matěji Ruppertovi, mým kolegům a v tu chvíli rádcům či koproducentům, byli nadšení. Říkali mi – okamžitě udělej celou desku! Tito dva lidé plus Vítek Rotter, syn Marie Rottrové, mi dodali odvahu k tomu, abych ve své snaze pokračoval.

Líbí se mi třeba i Namaž mě máslem, která je jakýmsi partnerským dialogem. Smutným dialogem.
Přesně tak. Je to velice přísná písnička o tužbě každého z nás – pakliže nepropadneme úplnému cynismu a beznaději – zůstat s někým, koho milujeme, až do konce života. Myslím, že všichni na začátku vztahu sníme o tom, že se budeme v osmdesáti procházet po Kampě, sem tam si dáme pusu a svařák, budeme se vzájemně přebalovat a hýčkat, dokud nezhyneme… Devětadevadesát procent lidí to samozřejmě nezažije. Takže Namaž mě máslem je hodně smutný výkřik, který má ale zároveň lidský „drajv“.

Až na pár výjimek jste si sám napsal i texty. Mezi jejich dalšími autory je například Oto Klempíř, váš kolega z J.A.R…
Hrozně moc jsem se chtěl propojit s lidmi, které obdivuju (dalšími jsou například Radek Pastrňák, Dan Bárta či Tomáš Hanák, pozn.). A Ota k nim pochopitelně patří. Je autorem textů k písním Zánik západu a Lov je má love, která je takovou ódou na ženskost. Strašně se mi oba líbily a v kombinaci s mou hudbou skvěle fungují, teda aspoň si to myslím. Ota sice prohlásil, že pro J.A.R. by byla píseň Lov je má love moc měkká, ale já jsem z ní nadšený. V duchu jsem si říkal: „Tak, já ti ukážu! Teď budeš litovat, ty syčáku, až ji uslyšíš na mé desce.“

Z inscenace Hedwig, kterou ztvární Roman Tomeš
Genderqueer zpěvačka Hedwig míří na české jeviště

Mimochodem, ani jsem nevěděla, že Tomáš Hanák je i textař.
Prvotřídní. Tomáš Hanák je především neuvěřitelně vtipný a inteligentní člověk. To, že jsme mu všichni záviděli, jaký je to fešák, je druhá věc, to má zadarmo. Od Tomáše mám dva texty – jeden o stárnoucím hudebníkovi (Odletěl kakadu) a druhý o politickém směřování české země (Hezký den v hezké zemi).

Pěvecky jste si k některým písním přizval už zmiňovaného Dana Bártu, dále Muchu či Ewu Farnou. Jste na své kolegy přísný?
Jsem doslova přísný otrava. Hudbu miluju a bez přísnosti to v ní vůbec nejde. Vždycky se mi tento postoj vyplatil, protože s nahrávkou, na které právě děláte, potom už nikdo nehne. Bude se někde válet dalších tisíc let, než přiletí nějací sarkastičtí mimozemšťané a celé to tady zlikvidují fotonovými zbraněmi… Chci říct, že Dan Bárta (ft. v písni Krásné je dětství) je člověk, kterého miluju – je talentovaný, šikovný, přemýšlivý, splňuje všechno, co od zpěváka vyžaduju. Extrémně mě v hudbě posunul, za což jsem mu nesmírně vděčný. Stejně tak miluju Muchu. Všichni už vědí, že je to punková provokatérka z Brna, že je skvělá, vtipná, má proříznutou pusu. Ale já jsem ji chtěl lidem představit i jako prvotřídní alternativní popovou zpěvačku, jak to ukazuje ve skladbě Namaž mě máslem. Stejný obdiv chovám i k Ewě Farné (ft. v písní Buran ze Sušice).

Přála bych si, abychom vaši desku mohli slyšet živě. Existuje ta možnost?
Je to i můj sen a já jsem zvyklý si je plnit. Jde jen o to, aby se situace s koronavirem zlepšila a abychom se zase mohli scházet a užívat radosti ze života. Doufejme, že tomu tak v příštím roce bude. Víceméně už mám postavenou prvotřídní kapelu, s níž bych chtěl Strážce klidu zhruba desetkrát odehrát v útulných divadlech i dalších hezkých prostorech – v Krumlově, v Telči, v Praze… Rád bych z těchto vystoupení pořídil i blu-ray záznam, protože něco takového se už nebude opakovat. Strašně se na to těším. A kromě toho ještě pracuju na Strážci klidu Vol. 2.

Jak jste s tím daleko?
Už mám hotovou asi půlku desky, průběžně na ní dělám. Můžu říct, že bude úplně jiná než ta první, spojovat je bude smysl pro nadhled a ironii. Jiná v tom smyslu, že bude víc alternativní, divočejší, nebude to žádné funky ani dance, ale trošku úchylné, jak to mám rád.

Máte nějaké obecné principy skládání? Je to vždycky stejný model?
Není. Je zajímavé, že mě k tomu často navede kocovina. Mám rád pivo a jednou za týden se někde zapomenu. Druhý den – jak je člověk vyblblý a je rád, že žije – začnu do něčeho mlátit, myslím tím samozřejmě do některého z nástrojů. Všechno je mi úplně jedno. A taky se v kocovině ozývá touha po souložení, protože tělo umírá a zároveň velí: „Rozmnož se, hňupe!“ Tato kombinace stavů a pocitů je pro skládání strašně dobrá, protože se pak do výsledku dostanou spodní tóny, které vnímavý posluchač nějakým způsobem rozpozná. Někdy se i stane, že mě na nějakém večírku napadne pitomý text, který si zapíšu, druhý den se k němu u piana vrátím a začnu psát první akordy… Nemám to prostě tak, že si každý den sednu, udělám si kafe a řeknu si – tak, a teď něco vymyslím. Proto je každá z mých písní jiná, dohromady vytvářejí pestrobarevnou mozaiku.

David Bowie ve filmu Labyrint.
Chtěl se stát Někým. Úspěch Bowiemu ale přinesla až smyšlená postava Ziggyho

Mluvil jste o vzácném pianu – jak jste vlastně k takovému kusu přišel?
Tady je třeba trošku pochopit situaci. Jsem totiž strašný zanícenec, to znamená, že když mi ukážete, že máte na ruce výroční edici hodinek Prim a mně se budou líbit, tak po nich půjdu tak dlouho, dokud je nebudu mít taky. A jestli to bude trvat den nebo dvacet let, je mi jedno. Neznám v tomto směru žádnou překážku a uznávám, že to může působit poněkud „nemocně“… Zmiňované piano bylo absolutně nesehnatelné. Úplnou náhodou jsem na internetu brouzdal po stránkách švýcarského aukra, kde jsem ho objevil v přepočtu za 25 000 korun. Jinak se jeho cena pohybuje od sto sedmdesáti až tří set tisíc – podle toho, v jakém je stavu. A začala pouť – já v Sušici a piano někde na hony daleko. Přes internet jsem si ho ale koupit nemohl, protože Švýcaři Čechům neumožňují registraci v jejich eBayi. Takže jsem nasadil veškeré své detektivní úsilí k tomu, abych se dopátral jeho majitele.

Kde jste ho našel?
V jedné švýcarské díře, kde žije asi 320 lidí. Neuvěřitelná akce. Do telefonu mi říkal: „Problém je v tom, že vy tu aukci musíte vyhrát. Já to piano nemůžu jen tak stáhnout, protože tady máme nějaká pravidla hry.“ Odpověděl jsem mu, že se asi zabiju, když se nemůžu registrovat. A on: „Víte co, za chvilku vám zavolá basista z naší kapely.“ Zavolal a poslal mi všechny přístupové kódy ke svému účtu, na který jsem se zaregistroval. Na to, že mě ten člověk v životě neviděl, se zachoval neuvěřitelně vstřícně. Poslal jsem mu peníze a dnes mám to „nejvíc křišťálové piano“ doma. U něj už automaticky vždycky něco vznikne.

Sbíráte ale i jiné unikáty. Teď máte třeba na stole slavná Kubaštova leporela…
Vojtěch Kubašta je moje dětství. Když mi babička jeho trojrozměrná prostorová leporela otvírala a četla mi z nich, šílel jsem u toho. Je to prostě převratná technika, kterou nikdo nikdy nepřekonal. Dotáhl jsem to tak daleko, že jsem se napojil na jeho vnuka, majitele Kubaštových práv, který se stal průvodcem v mém sběratelství, se vším mi pomáhá. Kubašta byl umělec obrovského významu, sběratelé jeho „pop-up“ knih jsou po celém světě.

A na co se ještě zaměřujete?
Je toho opravdu hodně. Díky tatínkovi jsem měl velký přehled o hudbě, potažmo o deskách, které mi vozil ze zahraničí. Věděl jsem, co je to dobrá muzika, a proto mě drtivá většina toho československého socialistického popu iritovala. Byly ale výjimky, jako Exploduj! Petry Janů, taky jsem poslouchal Kocába s Pražským Výběrem, Marii Rottrovou…. Anebo Miro Žbirka. Z mého pohledu to byl geniální česko-slovenský zpěvák, který sice dělal jinou hudbu než my, ale líbila se mi, měla prvotřídní produkci. Když jsem se pak po letech setkal s Mirem naživo, okouzlil mě tím, jak byl vtipný. A já vtipné lidi miluju. Jednou se stalo, že jsme někde hráli s J.A.R. Miro za námi přišel do šatny a říká: „Mládenci, o vás je známé, že jste na živých koncertech dost dobří. Mám jednu prosbu – nemohli byste tentokrát hrát maximálně na pětasedmdesát procent? My jdeme totiž po vás, tak abychom měli také šanci vyniknout….“ Tím jsem si ho zamiloval, on byl prostě zlato. Dokonce jsme měli v plánu spolu něco natočit, ale už k tomu nedojde.