Slovenský rock přijela do táborského klubu Recykle reprezentovat kapela Živé kvety. Vznikla před 18 lety v Bratislavě, v čele má zpěvačku 
a textařku Lucii Piussi. Sál klubu byl našlapaný, šlo o jednu 
z nejúspěšnějších akcí Dnů slovenské kultury. „Těší mě, že naši hudbu považují Češi za svou," říká 41letá Lucia Piussi.

Měli jste čas si město prohlédnout, překvapilo vás něčím?
Nevěděli jsme, že Tábor je tak krásné město. Jen nás strašně mrzí, že bylo zavřené Husitské muzeum, celý zbytek noci jsme mluvili jen o husitech, protože u nás v kapele jsou znalci a úplní nevzdělanci, tak jsme se museli někteří poučit. Těšili jsme se na vzdělávací pobyt a byli jsme vážně nešťastní, že tak parádní muzeum neuvidíme.

Co říkáte na nápad Tábora připomenout každoročně slovenskou kulturu?
Těší mě, že naší hudbě Češi rozumí a považují ji za svou. Občas se někdo zeptá, co znamená spojení „slivkove gule", což jsou švetskové knedlíky, ale jinak našim textům lidé v Česku rozumí dokonale.

Vydali jste nyní novou desku, jak se jí daří?
Máme výborné ohlasy. Olga (album se jmenuje Oľga, ideš svojím tempom! – pozn.red.) je náš klenot a všichni to dobře víme. Nejradši bychom ji jen rozdávali, aby si každý poslechl, že kapela Živé kvety odehrála tentokrát opravdu mistrovský  zápas. Jsme pyšní.

Jste coby kapela součástí DVD Pocta Václavu Havlovi. Jak jste ho vnímali?
My považujeme Václava Havla za našeho prezidenta a živý humanismus a idealismus, který zosobňoval, je nám absolutně blízký. Byl to prezident, který miloval rokenrol. Je to neuveřitelné v porovnání s aparátčíky, kteří v politice vládnou teď. Jsou to jen funkcionáři. Havel byl velký člověk.

U nás se však strhla diskuse ohledně pojmenování letiště po něm. Co si o tom myslíte vy?
Diskuse o letišti za chvíli pomine. Pro naše vnoučata to už bude samozřejmá vec. Havel si zaslouží, aby se po něm  pojmenovalo něco pořádného. Místo, odkud odlétají letadla, je podle mě celkem vhodné.

K Živým květům mě napadají 
i ty mrtvé, zejména teď v období dušiček. Máte ráda podzim?
Podzim jsem nenáviděla, ale už ho miluju. Od doby, kdy jsem se rozhodla bojovat proti podzimní depresi tím, že budu chodit rychlým krokem do lesů na každodenní procházky. Od té doby se na podzim těším a neodradí mě, ani když prší. Tehdy se nejlépe přemýšlí.

Jste také spisovatelka, nedávno vám vyšla kniha povídek Život je krátký. Je prý určena milovníkům atmosféry kafkovské Prahy. Máte ráda Prahu?
Já Prahu miluju, je to naše „stoceckatá" matka. Přijala vždy všechny, které u nás doma kamenovali. Pro nás je každý pražský koncert svátkem, velká radost. Praha je stále naše hlavní město. Je to jako první láska – ta se nikdy nezmění.

O lásce sníte nejraději?
Sním o tom, že se už nikdy nebudu muset nechat zaměstnat. Že už nikdy nebudu mít žádného šéfa, který by mi říkal, co mám dělat. Že se už nějak protluču. Asketicky, chudě, ale už budu jenom psát písničky. A kdyby náhodou přišla Nobelova cena nebo výhra v loterii, tak potom přidám cestování. Ale na tom netrvám, to jen, kdyby náhodou přišlo hodně peněz, tak se jich přeci nelekneme, ne? (úsměv)

DAVID PELTÁN