Osmdesátka na krku. Jak moc to prožíváte a jak se cítíte?
Přiměřeně věku. Ještě žiju, udržím myšlenku a moč.

Vypadáte už asi dvacet let stejně. Jak to děláte?
Nijak dramaticky. Jezdím na kole, dnes jsem zrovna dal asi dvacítku kiláčků. Baví mě to. V létě i trochu plavu, ale to je tak všechno. Že bych péči o kondici nějak přeháněl, nemůžu říct.

Ještě vás po těch letech dokáže něco překvapit?
Jo. Lidi, co vypadají mladší než já a přitom jsou starší.

Heidi Janků
Příběh Heidi Janků: Z Beskyd si to namířila do hříšného Hamburku

Pořád vám to hraje, všechna čest. Užil jste si teď i první jubilejní koncert v Rudolfinu. Inspirace nemizí?
Ta je od Pánaboha. Nemůžu to nijak ovlivnit. Člověk musí tělo nechat a ono ukáže, co umí.

Putujete napříč různými žánry a styly. Máte nějaký vyloženě srdeční, že když ho slyšíte, zvedne vás ze židle a vytahujete flétnu?
Prošel jsem lecčím, to je pravda. A baví mě skoro všechno. Mám hodně rád Johanna Sebastiana Bacha. Jeho hudba je nezaměnitelná, to je věčná inspirace. Podstatné ale je, kdo je interpret. Když si mám vybrat něco k poslechu, vybírám podle toho.

Překvapilo vás v poslední době v hudbě něco?
Myslím, že už tu všechno bylo. A řekl bych, že se to všechno zase začíná vracet. Stejně jako v módě, filozofii nebo architektuře. Jen přístup k hudbě se změnil.

Jak to myslíte?
My jako mladí vyrostli na poslechu, současná generace chce všechno vidět. Hudba, co běží pod tím, je podkres. Pro ně vlastně druhotná, důležitý je obraz. Nedejbože, aby to mělo nějakou harmonii nebo bylo příliš složité. Michael Kocáb před časem natáčel hudbu, základy bicí a klávesy, pak to pustil své dceři. S dovětkem, že to ještě to není kompletní, že přibude zpěv. Víte, co mu řekla? Proboha, jen to ne! Berou zkrátka muziku jinak.

Taky trochu zevšedněla. Pořád odněkud zní, stal se z ní zvukový smog. Nemáte ten pocit?
Slyšíte ji všude, ano. V obchoďáku, na nádraží, v hospodě, vyhrává každému miminu v kočárku, kdekoli s ním máma jede. To je ten podkres. Hlavně hudbu neposlouchat! Došlo to tak daleko, že lidi potřebují, aby pořád něco hrálo, neumí fungovat bez hluku. Takže vy pak v hospodě neslyšíte vlastního slova. Nedávno jsem měl u sebe na mlýně řemeslníka a ten mi asi po pěti minutách práce povídá: nemáte tu nějakou hudbu? Aspoň nějaký rádio, to ticho se nedá vydržet!

Zpěvačka Petra Janů v dokumentu Jedeme dál
Petra Janů: Rockerka i dáma muzikálů slaví sedmdesátiny

Co jste mu pustil?
Nějaké rádio. Jak chtěl. Nebylo tolik podstatné, co to je.

Mluvili jsme o tom, že věci a styly se vracejí. Vaše bekovka zůstává. Je pro vás stabilní image důležitá?
Ano. Člověk si na něco zvykne a nerad to mění. Aspoň já ne. V hudbě to mám jinak, tam improvizuju a baví mě nové věci a spoluhráči. Ale bez čepice bych nebyl ve své kůži, navíc když ji nemám, táhne mi na pleš.

Jak moc je pro vás důležité rodinné a přátelské zázemí?
Důležité. I když nejsem úplně ideální rodič ani bujarý společník. Vystačím si, nenudím se, když jsem sám. Alespoň zatím. Scházení se s kamarády je fajn, večírky mi nevadí, ale nijak to neprosazuju. Mám pořád co dělat. I se svou ženou o čem si povídat.

Jubileum trochu svádí k bilancování. Přemýšlíte někdy nad tím, co se vám v životě něco nepovedlo?
Sem tam si na něco vzpomenu. Třeba zrovna při rozhovorech, když se mě zeptají. Proč jsem hrál a co jsem hrál, s kým jo a s kým ne. A proč ne. Moje hraní šlo tak nějak samo od sebe, bylo to v rukou Alláhových. V Iránu na to mají krásné pořekadlo – všechno je v rukou Alláhových, ale velblouda si přivaž. Jinými slovy, některé věci člověk neovlivní, ale neměl by být úplný blbec.

Vážně vás nic nemrzí? Nic jste nikdy prošvihl?
To víte, že sem tam se něco nepovede, ale že by mě něco fatálně mrzelo, to ne. I když je fakt, že jsem za komunismu měl hrát v Carnegie Hall. V roce 1975, kdy jsme dostali pozvání. Ale nejeli jsme, komunisti jim napsali, že jsme nemocní. A bylo. Tehdy mě to mrzelo. Byl bych první český jazzman, co hrál v Carnegie Hall. Ale s tím nic nenaděláte. Možná by nám to přineslo koncerty v Americe. Ale na druhou stranu mě to přivedlo k barokní hudbě, kterou bych třeba jinak nedělal. Nahrál jsem řadu Telemannových a Vivaldiho koncertů. Všechno zlý je k něčemu dobrý.

Takže i ten odklon od filmu, který jste studoval na FAMU, máte v hlavě srovnaný.
Ano. Trochu jsem se kolem něj motal, ale jen zkraje. Pak zvítězila hudba. Ale natočil jsem před pár lety dokument o své mámě, herečce Evě Svobodové – k jejímu stému výročí. Taky fotím a vlastně pořád trochu točím, videa pro svoje sólová vystoupení. To mi úplně stačí.

Jiří StivínJiří StivínZdroj: Deník/Luděk Mahel

Všechny vaše děti mají více či méně blízko ke kumštu včetně hudby. Máte z toho radost?
Jo. To asi nemohlo jinak dopadnout. Pořád to doma slyšely. Bába Eva byla navíc divadelní herečka, připravovala dceru Zuzanu na konzervatoř a připravila ji zřejmě dobře, Zuzana je dnes dobrá herečka. Ostatní – Markéta je flétnistka, Adam hraje na baskytaru, Jirka na bicí.

Děsí vás nové technologie?
Já s nimi pracuji celkem hodně, od roku 1989 na počítači, jsem jabkista, všude mám samá jabka. Včetně sklepa, který jich byl donedávna plnej. Ale nesnáším návody. To jsou pro mě strašně ponižující situace, kdy si musím anglicky číst, co mám dělat, aby to fungovalo.

Čím si děláte radost?
Hezkou knížkou, procházkou, jízdou na kole, setkáním s kamarády. Kino moc ne, když je teď možnost dívat se díky kvalitní technologii na filmy doma, což dělám. Jsem členem filmové akademie, měl bych před hlasováním Českých lvů vidět všechny české filmy, a to je vždycky jízda!

Kino nám trochu odcizila pandemie. Jak jste ji prožil?
Dva roky pandemie, ty byly, jako by nebyly. Jako bychom je přeskočili. Pamatuji si, co bylo v roce 2018, to, co přišlo potom, už moc ne. Člověk má tendenci podobné věci vytěsňovat. Víte, jak vnímám pandemii? Jako Boží zákon. Ve srovnání s tím, jak lidé dlouho žijí na světě, byla pandemie zanedbatelná. Prostě přišel jeden nový, trochu urputnější virus. Generace po nás už to nebudou tolik prožívat.

Byla to taky zkouška našich politiků.
Dejte pokoj s politikou. O té snad radši nemluvit. Nikdo neví, co s tím. Nedávno jsem byl na křtu knihy pana Hvížďaly. Byl tam také Petr Pithart, který citoval slovenskou prezidentku Zuzanu Čaputovou. Prý řekla: Řídím zem, které nerozumím. To byla od ní velká frajeřina. Přiznat něco takového. Je to přesně tak, mám stejný pocit z naší země.

Písničkář Vladimír Merta na festivalu Valašský špalíček.
Písničkář Vladimír Merta: Když lezu na pódium, nevím nic

Už víte, koho budete volit za prezidenta?
Vím, koho volit nebudu. Ale jméno po mě nechtějte.

Děláte si radost knihami. Která vás naposled zaujala?
Zrovna ta Hvížďalova, Chvění je naděje. Vypráví o všem možném. Zajímavou napsal taky Jiří Suchý, kterého mám moc rád a léta se známe – jmenuje se Klaun si povídá s Bohem. Klaun tu dělá blba, chce, aby mu Bůh všechno vysvětlil. Jsem čtenář, kterého když něco popadne a nepřečte to celé, neusne. Žena to nemá ráda, chodí dřív spát, tak teď jsem si našel lampičku, takový boďáček, abych nerušil. Můžu číst až do rána. Nedávno jsem na nádraží ve Všenorech, kam jezdíme, objevil v knihovničce, kam lidé odkládají knihy, jednu o Lídě Baarové. Začetl jsem se do ní ve vlaku a četl a četl. Píše o době, kdy se já narodil a ona hrála v Divadle na Vinohradech, s herci, které jsem později také ze scény znal – Huga Haase, Karla Hogera a další. Já to četl až do rána. Tahle knížka mi potvrdila, že opravdu neměla snadný život.

Radost až do rána. S knihou. To se mi už dlouho nepovedlo, obvykle usnu. Máte výhodu lidí na volné noze, řídíte svůj čas. Byl jste vůbec někdy trvale zaměstnaný?
Ano, tři roky v Národním divadle, když se nám narodila první dcera, a pak druhá. Založil jsem rodinu a abych je uživil, působil jsem v činoherním orchestru a dirigoval jsem. Když pak chtěli, abych dělal šéfa, odešel jsem na volnou nohu. Nebylo to moc tvůrčí období, ale potkal jsem tam fajn lidi. A také jsem tam pochopil, kdo je dobrý šéf. Termín.

To je pravda. Neznám lepšího.
Mám vyzkoušeno, že jakmile mám na něco čas, pořád to různě upravuju a ladím. Odkládám to do nekonečna. A nikdy to není lepší! Moje žena je ze mě pokaždé na nervy. Vždyť už máš termín pozítří, jak nad tím ještě můžeš sedět, říká mi. To jsou ty chvíle, kdy k vám dorazí inspirace a najednou nemáte čas, nespíte do rána a hrajete. Nakonec mám ale vždycky dobrý pocit, že jsem udělal, co jsem mohl.

Tvůrčím místem jsou pro vás zmíněné Všenory, které jste proměnil v centrum improvizace. Už jste zkusil všechno, nebo vás ještě láká nějaký nový experiment?
Myslím, že něco podobného jsem si dopřál poslední rok. Jezdil jsem po slovenských klubech a měl na pořadatele jediný požadavek – aby u toho byla vždycky nějaká jiná místní kapela, jedno jakého žánru. Dechovka, folk, popík. Organizátoři ze mě byli trochu vyhřezlí, ale dali to. A bylo to pokaždé skvělé. Jednou jsem hrál s cikánskou kapelou, která při své svobodomyslnosti nepřišla na obvyklou zkoušku. Dali jsme to pak z jedné vody načisto a byli výborní. Po koncertě mi řekli: pán Stivín, když takhle znáte naše písničky a přitom jste je nikdy neslyšel, to vy jste musel být v minulém životě cigán!

Prolog Československého jazzového festivalu v Přerově hostil 13. října 2022 večer kytaristu Romana Pokorného a jeho Brazilian Coffee Project. O vrchol večera se postaral koncert legendy české jazzové scény Jiřího StivínaProlog Československého jazzového festivalu v Přerově hostil 13. října 2022. O vrchol večera se postaral koncert legendy české jazzové scény Jiřího StivínaZdroj: Deník/Petra Poláková-Uvírová

Třeba jste byl.
Asi v sobě nějakou jejich krev opravdu mám. Koneckonců když jsem byl malý, dávali mi jednou transfúzi, tak možná kousek přikápli.

Dokáže vás ještě něco rozčílit, hezky po cikánsku?
Že nerozumím světu a současné válce. To mě štve často. Fakt, že lidi nejsou poučitelní a svět se nelepší. Ale k té vaší otázce - je pravda, že jsem cholerik. Dlouho mi nic nevadí a pak mi najednou hrábne a dám to většinou nepatřičným způsobem najevo. A za pět minut o tom nevím. Dělával jsem to i jako otec a děti se mě bály. Já se tomu pak divil. Občas mi to připomínají. Stávalo se mi to i v práci. Jednou jsem se rozčílil na nějaké soudruhy, když nás odněkud pakovali ze sálu. Ostatní říkali: hele, víš, že je to ředitel a ty jsi na něj řval? Jenže já to vnímám tak, že člověk nemá tlumit emoce v sobě, měl by je pustit ven. Protože to není zdravé a člověk je pak…

… zatrpklý?
Smutný. Máme být veselí, vždyť jsme tu jen jednou, ne? Sranda je jediná věc, která nás drží při životě.