Seriál o historii a vzniku starých zlidovělých skladeb - díl šestý:
Hra na vojáky
(Tluče bubeníček)

Ačkoliv to nikde není doloženo, taková věc se klidně mohla stát. Okupace Prahy Francouzi, Bavory a Sasy v letech 1741 až 1742 v rámci válek o rakouské dědictví nebyla žádnou procházkou růžovým sadem.

Pumy a kulky zalétaly hluboko do centra, obléhatelé rabovali, muže věšeli před jejich příbytky a ženy znásilňovali. Na ulici si nikdo nemohl být jist životem, natož děti, které ale na druhé straně jistě přitahovalo dobrodružství spojené s válečnou atmosférou. Hraní na vojáky má dlouhou tradici: dnes se kluci navzájem masakrují ve videohrách, tehdy se museli spokojit s tím, co si vyrobili z materiálu, který měli po ruce.

Úspěšně zapomenout

Právě toto vzrušení ze zábavy, která je ve svém důsledku vlastně velmi vážná, v literatuře dokonale zachycuje text s názvem Hra na vojáky. My ho známe podle prvních veršů: „Tluče bubeníček, tluče na buben a svolává chlapce, chlapci, pojďte ven!“

Originál nacházíme v knize Drobné verše, vydané roku 1887 v Novém Městě nad Metují. Básně z této sbírky sepsal Karel Alois Vinařický, v té době už zesnulý kněz a překladatel. Editor knížky, učitel Stanislav Řehák Kamenický, cítil potřebu mladým čtenářům vysvětlit, kdo byl ten pozoruhodný člověk, kterého dnes – nejen díky Hře na vojáky, ale i jiným textům, třeba Ivánku náš – považujeme za zakladatele moderní české literatury pro děti.

„Sestavil jsem vám, milé děti, řadu básniček, z nichž mnohé již dávno znáte,“ píše v doslovu Řehák, „vždyť jsou to vaši staří známí kamarádi, s nimiž často rozmlouvaly jste, když chodily jste do prvé a druhé třídy… Ale málo kdo z vás, milé děti, věděl tehdy, kdo vám ty pěkné písně, ty deklamovánky a hádanky napsal.“ Fakt, že už osmnáct let po autorově smrti (Vinařický se narodil ve Slaném roku 1803 a zemřel v Praze v únoru 1869) bylo nutné potvrdit, že to a to skutečně vymyslel on, vypovídá leccos o úspěšném zlidovění jeho výtvorů.

A přitom nešlo o neznámou osobu. Žák filozofa Bernarda Bolzana již při studiu v pražském semináři působil jako vychovatel v rodině Šliků, načež se spřátelil s literární smetánkou (Jungmann, Palacký, Čelakovský, Šafařík) a začal publikovat – nejprve překlady řeckých klasiků. Stál u zrodu Časopisu katolického duchovenstva a zvolna stoupal v církevní hierarchii: od arcibiskupova ceremoniáře přes faráře ve vsi Kováň u Mladé Boleslavi a později v Týně nad Vltavou až po prestižní post kanovníka vyšehradské kapituly (v této funkci strávil posledních deset let svého života.)

Vinařický se též výrazně zapojil do obrozeneckých snah. V revolučním roce 1848 se dokonce pokusil ovlivnit politické dění – to když byl zvolen do rakouského ústavodárného Říšského sněmu. Dějiny si ho ale budou pamatovat jinak: coby pedagoga a buditele, jenž svými průkopnickými učebnicemi (prosazujícími češtinu jako vyučovací jazyk), příručkami pro učitele a didaktickými básničkami přispěl ke změně kursu zastydlého školství.

Samozřejmě, že pomocí chytrých říkanek, jako je Hra na vojáky, se dětská mysl formovala nejlépe. Zvláště když je zhudebnil některý ze schopných skladatelů. (Dodejme, že první český zpěvník pro školy – ještě s lidovými písněmi – vydal roku 1854 Jan Václav Rozum. Teprve autoři jako Vinařický, František Doucha a Beneš Method Kulda naplnili čítanky vlastním materiálem.)

Mnohé nápěvy na Vinařického texty složil jeho švagr Jan Krouský (z rodiny proslulé tím, že má dodnes v držení originál Máchova Máje). Konkrétně Hru na vojáky však opatřil melodií jiný buditel: František Michl. Ze zažloutlých knih se dozvídáme, že píseň po svém brzkém zlidovění často zaznívala 12. března, kdy má svátek Řehoř, patron učitelů a žáků, ale i muzikantů. Malí bubeníčci v ten den při takzvané řehořské slavnosti chodili dům od domu a vybírali peníze na přilepšenou chudým kantorům.

Ve výtvarné rovině bývá Hra na vojáky občas dávána do souvislosti s malířem Mikolášem Alšem. A tím se dostáváme obloukem zpět do Ostrovní ulice na Novém Městě pražském, mezi dnešními ulicemi Spálená a Divadelní.

Vojáci a batolata

Když přišel Mikoláš Aleš, rodák z jihočeských Mirotic, studovat do Prahy na Akademii výtvarných umění, žil nějaký čas u svého vzdáleného strýce, krejčího Jelínka – kde jinde než v Ostrovní, v domě U Zlatého soudku. A jen pár kroků odtud, na fasádě domu čp. 16, se dochovala (nedávno rekonstruovaná) Alšova sgrafita.

Výjev nese název Na vojně. A když uvážíme, že už dávno předtím bloudil Ostrovní ulicí nebohý duch chlapce, zastřeleného při nevinné hře na vojáčky, asi nás nepřekvapí, že v lidové představivosti tyto dvě různé záležitosti splynuly v jednu. Říká se, že zde Aleš na počest místní legendy zvěčnil scény z vojenského života – až na to, že místo dospělých namaloval děti.

Při bližším pohledu na tuto Alšovu práci je ovšem jasné, že přání bylo otcem myšlenky. Malíř tu nezachytil dětské postavy ve vojenských kabátcích, nýbrž dospělé figury z různých dob a časů. Najdeme tady kyrysníka a husara z dob Marie Terezie, dragouna z roku 1813, hulána a myslivce z roku 1866. A také pojízdnou kantýnu, markytánku, execírku i velitelský stan. Voják se tu loučí se svou milou, jiný troubí večerku – ale dětská válka to není.

Ve skutečnosti jde o připomínku, že zde kdysi stával Transporthaus – místo, kde se shromažďovali odvedenci na vojnu. Aleš, který si sgrafity vydělával už na rodném Písecku a po příchodu do Prahy po sobě zanechal desítky podobných děl, dostal tuto zakázku od architekta Čeňka Štraybla – bratra Alšova přítele, malíře Františka Štraybla. Podle tvůrce návrhu novorenesanční budovy, jež roku 1890 zbořený Transporthaus nahradila, se pak dům dlouho jmenoval Štrayblův.

Proč ale vznikla domněnka, že tu Aleš učinil rekruty malé kluky? Odpověď nalezneme o kousek dál v ulici Karoliny Světlé. Dům čp. 17, v jehož přízemí už léta funguje oblíbená hospoda U Rotundy, zdobí sgrafita Alšova kolegy Františka Ženíška. A tentokrát se opravdu jedná o výjevy z dospělého života, do nichž malíř z plezíru obsadil dětské postavy. Flašinetář, zedník, trhovkyně, žebrák – ti všichni mají proporce a tváře batolat.

O PROJEKTU

Michal Bystrov se zabývá tím, čemu se nejen u nás říká hudební archeologie. Mezi lety 2009 a 2015 vydal úspěšnou knižní trilogii Příběhy písní o dějinách a vzniku starých zlidovělých skladeb. Roku 2016 na ni navázal obsáhlou antologií Od samomluvy k chóru aneb Písniček se držte! s podtitulem Čtení o české lidové a zlidovělé písni.

Víte o zlidovělé písničce Hra na vojáky (Tluče bubeníček) víc než autor článku? Pocházíte z kraje, kde vznikla? Máte příbuzné či známé, kteří vám o ní vyprávěli, a chcete se s Deníkem o tyto informace podělit? Pište na adresu michal.bystrov@denik.cz. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme po skončení seriálu.