Příběh písně: Na tom bošileckým mostku

Časově zařadit příběh dvou slečen („panen“), jež se v hádce začaly prát, až se navzájem shodily z můstku či lávky do vody, není lehké. Víme, že by měl mít reálný základ a souviset s hospodou, jež kdysi stála u výpusti Bošileckého rybníka. Ten je považován za nejstarší z hlavních rybníků třeboňského panství, má rozlohu 200 hektarů a spolu s Horusickým rybníkem tvoří přirozenou hranici obce. Bošilecký mostek existuje, není však původní a těžko říci, zda písnička vypráví zrovna o něm.

Příběh písně: Už se ten Tálínskej rybník nahání

Hudba

Respektive, ono je to tak: hospoda u výpusti – to jest tam, kde se dodnes vchází do Bošilce přes nevelký kamenný most – zůstává nezvratným faktem. Říkalo se jí „knížecí“, protože se do ní jezdívalo bavit panstvo až z 20 kilometrů vzdálené Třeboně. Původní budova už nestojí, na jejích troskách ještě v 19. století vyrostla jiná. O ní už máme informací víc: podle svědectví pamětníků tu bývala ve stropě zaražená kudla a (zde se už dostáváme do říše bájí) na kudle byl přivázaný zvoneček, který se rozezněl, kdykoliv někdo v lokálu zalhal.

Na přelomu 19. a 20. století vedla podnik paní Šerá s rodinou. Viz zápisy skladatele a lovce lidových písní Karla Weise, jenž si u melodií posbíraných v této obci poznamenal: „Zpívala mi R. Šerá, hostinská v Bošilci.“ Národní politika z roku 1898 ohlašuje „společnost u Šerých“ pro Matici školskou. A stejný list v roce 1905 referuje o „kroužku hostí v hostinci p. J. Šerýho“.

Když přišel čas rozloučit se i s hospodou u Šerých, nastěhoval se do jejích prostor obecní úřad. Z něj se pak stal rodinný dům – a dnes najdeme úřad o něco výš, zatímco po bývalém pohostinství tady už dávno není ani stopa. Pro úplnost dodejme, že v polovině 16. století měl Bošilec dokonce tři krčmy. Jenže nás zajímá, jak to ve vsi vypadalo o 250 až 300 let později.

Budeme-li postupovat vylučovací metodou, určitě to tu nežilo za třicetileté války – roku 1625 se Bošilec uvádí jako pustý a vypálený, zdejší farnost byla znovu obnovena až roku 1703. Tehdy hrozil Bošileckému rybníku (založenému v roce 1355) zánik už podruhé. Poprvé se tak stalo za husitských válek, kdy byl zcela zdevastován. Potřetí musel čelit hrozbě zániku zkraje 19. století, kdy ho chtěli správci panství Schwarzenbergové proměnit v pole.

Změnil dějiny hudby. Most přes rozbouřené vody stojí pevně už půl století

Hudba

Rybník to však přečkal a zdá se, že právě v tom čase se sem začalo jezdit za zábavou. Výpusť, přes niž vede kamenný můstek, vznikla kolem roku 1520 a podle katastrální mapy z roku 1828 zde původně byla položena dřevěná lávka (v dokumentu je zakreslena žlutě, což značí dřevo – kamenný most by byl vyznačen červeně). Příběh o rozdováděných dívkách, jdoucích z putyky (kde jinde by hrály v kostku, snad ne přímo na mostě?), proto badatelé kladou do tohoto období.

Příliš mnoho lávek 

Situaci však komplikuje fakt, že takových mostků nebo lávek bylo v okolí víc. Často se ukazuje na větší a důležitější, ale také mladší kamenný most, postavený za vlády Marie Terezie poblíž Bošilce na císařské silnici z Budějovic do Prahy. Mostem silnice překonávala Bukovský potok, vlévající se do Horusického rybníka. Tento kandidát se nám ovšem jeví jako nepříliš vhodný. Daleko zajímavější je zpráva listu Budivoj z 2. července 1885. Tehdy byl realizován plán výstavby nové silnice „od Třeboň-Lomnice přímým a nejkratším směrem přes Bošilec ku protější erární a odtud ku Bukovsko-Bzí-Vltavotýnské okr. silnici, která skutečně až na hráz knížecího Záblatského dohotovena byla“.

Tichá kvalita Jamese Harriese. Jeho deska potvrzuje, že je světovým písničkářem

Hudba

„Zároveň přihlíženo při tom k nutným potřebám jednotlivých obcí, hlavní Lhoty a Bošilce, z nichž první k vůli návštěvě chrámu a školy svým nákladem vydržovati bylo 100 sáhů dlouhých a úzkých přes záliv rybníka Bošileckého vedoucích lávek, přes něž starci, ženy a školní dítky zvláště při rozvodněném rybníce nezřídka s nebezpečím utonutí choditi museli.

Taktéž návesní cesta v Bošilci (jak to v zdejší krajině na tak zvaných blatech něco obyčejného jest) bývala zejména na jaře a na podzim tak špatná, že se pravým mořem bláta a vody nazývati mohla. Za příčinou obmýšlené stavby silničné perutě této, jakož i dřevěného mostu přes řečený rybniční chobot na místě dosavadních lávek byly dne 18. dubna a 11. prosince 1885 odbývány schůze okr. zastupitelstva veselského…“

Poslední vzepětí skupiny The Who. Nové desce vládne mocný zpěv

Hudba

Chobotem se nazývá téměř oddělená plocha Bošileckého rybníka na straně u sousední Lhoty (tato vesnička má cca 45 stálých obyvatel, zatímco Bošilec přibližně 200). Článek jasně hovoří o nebezpečí utonutí při přecházení 340 metrů dlouhého rybníka po vratkých lávkách. Pokud správně datujeme píseň na počátek 19. století, bylo asi takových panen a pánů, kteří v tomto kraji s žuchnutím padali do vody, nejspíš mnohem víc. Ostatně, že to byl kraj zrádný, potvrzuje tragická smrt kantora ze školy v Bošilci, o níž se zachoval následující zápis v pamětní knize bošilecké farnosti.

Vytažen již co mrtvola

„Bylo to 26. ledna 1843, když školní učitel a spolu kantor zdejší Václav Hrůša se sedlákem Hájenským z Neplachova v tmavé noci z Veselí se domů vraceli. Na osudné cestě této zastavili se v hostinci v Horusicích. Ač měli s sebou svítilnu, spletli sobě cestu a odbočili více vlevo, a přišli tak právě na jednu z tamních bažin, kde propuknutím ledu voda se vylila, sjeli oba do této vodní bažiny. Odtud jmenovaný Hájenský s tíží vylezl a hledaje pomoci, místo do Bošilce v půlnoční době do dvora ve Lhotě přiběhl. Než odtud a z Bošilce přišla, byl dotyčný učitel vytažen již co mrtvola, zanechav po sobě více nezaopatřených dítek.“