Kliknutím zvětšíteJde o muže se silným příběhem: přímý potomek královské dynastie, jež stála u založení středověké Říše Mali, se narodil jako albín, což potomci Mandinků, k nimž Salif náleží, považují za zlé znamení. Navzdory ostrakizaci si Keita proklestil cestu na vrchol pop music, o čemž svědčí čtyři nominace na cenu Grammy. Jde ale také o kontroverzní postavu: v současnosti je kritizována jeho funkce poradce malijské junty. Zpěvák se hájí tím, že vojenské vládě radí pouze v otázkách kultury. Politice se v rozhovorech (včetně tohoto) obratně vyhýbá.
Jste osobnost se zajímavým původem. Narozen do královské rodiny, pak ale příslušníky rodu i svou komunitou zapuzen, jen proto, že jste byl jiný. Nevyvěrá právě vaše vášeň pro hudbu také z těchto skutečností? Bez ní byste měl život asi ještě o hodně těžší.
Ano, fakt, že jsem se narodil v černošské společnosti jako albín, měla na můj život jistě velký vliv. Bylo to trochu těžké, protože podobnému případu má rodina nikdy předtím nečelila. Ale není to tak, že by mě zapudila. Na druhé straně se ke mně část malijské společnosti chovala opravdu nevybíravým způsobem. A hudba mi to určitě ulehčila. Byla mi oporou, díky ní jsem všechno přestál. Já myslím, že pro hodně lidí je muzika tím, čemu se francouzsky říká „un broyeur de soucis“ (doslova „drtič starostí“).
Vaše album La Différence z roku 2009 je věnováno boji za práva albínů všude ve světě. To znamená, že ve vás toto téma stále silně rezonuje. Pořád jde o velký problém – viz rituální vražda a zhanobení albínské holčičky jménem Ramata Diarra v Mali před pouhými pěti lety. Pozorujete, že by váš příklad a vaše sláva mohly tento problém zmírnit, nebo je situace stejně špatná, jako když jste vyrůstal?
Máte pravdu, to téma ve mně pořád rezonuje a je stále aktuální, i když jsme zaznamenali určité významné změny. Od chvíle, kdy jsme s tím začali bojovat, se o albinismu více ví, víc se mu rozumí a více lidí ho akceptuje. Ale i tak se musí udělat ještě spousta práce, nemůžeme polevit. Je nutné, aby se osoby žijící s albinismem mohly do společnosti plnohodnotně zařadit, jak sociálně, tak pracovně.
Je to vůbec možné, když jsou vystaveni tak brutálnímu násilí?
Fyzické útoky a zabíjení musí přestat. V tom spočívá druhá část našeho boje. Což je samozřejmě složité, protože jsou sice zatýkáni a posíláni do vězení lidé, kteří tato zvěrstva provádějí, ale ti, kteří je k nim navádějí, se před soud nedostanou. Většinou mají takovou moc a takové bohatství, že spravedlnosti vyklouznou, ačkoli právě oni by měli jako první prosazovat zákonné jednání. V zemích, kde se tyto krutosti páchají, potřebujeme kvalitní, nezávislý právní systém, který by potrestal bez výjimky každého, kdo je za podobné zločiny zodpovědný.
Váš život je ukázkou toho, že se člověk i přes nejhorší překážky a nedůvěru okolí může stát tím, kým chce být. Jak jste si uhájil své místo na slunci?
Zaprvé jsem v sebe musel věřit. Jsem stoprocentně přesvědčený, že každý živý tvor má ve světě a v životě svoje místo a hraje v něm svou osobitou roli. Každý z nás je důležitý. A řekl bych, že jednou z mých povinností je ukazovat ostatním, že hodnota člověka nesouvisí s barvou jeho kůže ani s jinými fyzickými znaky. Záleží na našich činech, na tom, čeho dosáhneme a co dobrého přineseme druhým. Fajn, tak jsem albín, a co dál? Především jsem lidská bytost. Snažím se být pozitivní, důvěřovat svým schopnostem. A přál bych si, aby každý, kdo se kdy setkal s odmítnutím, na koho se společnost dívá spatra kvůli jeho odlišnosti nebo handicapu, dokázal o svém údělu uvažovat stejně.
Před padesáti lety jste musel opustit rodnou Republiku Mali z politických důvodů. Co jste tehdy cítil? Strach, vztek? Nebo převládla mladická touha vidět jiné kraje?
S několika přáteli jsme museli z Mali odejít, protože nám tam hrozilo nebezpečí. Takže jsme prostě udělali to, co v té chvíli bylo nutné. Ale i bez toho jsme chtěli zemi opustit, abychom se mohli hudebně vyvíjet. Politická situace naše rozhodnutí jen urychlila.
V druhé polovině sedmdesátých let jste našel nový domov v Guineji. Měl jste štěstí, prezident Ahmed Sékou Touré byl váš fanda. Jak jste se díval na jeho proměnu z demokratického vůdce v krvavého autokrata, likvidujícího své politické odpůrce? Ptám se i proto, že jste pro něj složil známou píseň Mandjou.
Podpora prezidenta Sékou Tourého, a jeho prostřednictvím i podpora obyvatel Guineje, pro mě byla jako pro hudebníka i člověka velice důležitá. Také díky ní jsem se mohl stát tím, čím jsem dnes. Doteď mě s Guineou a lidmi, kteří tam žijí, pojí silné pouto. Mali a Guinea, spolu s dalšími zeměmi v severozápadní Africe, byly kdysi součástí Malijské říše. Máme proto hodně společného, co se týká kultury, jazyka i historie.
Roku 1984 jste přesídlil do Paříže. Byla to velká změna? Jak vás francouzské prostředí ovlivnilo – a jak vaše hudba ovlivnila Paříž?
Samozřejmě, příchod do Paříže pro mě představoval obrovskou změnu. A taky ohromný rozdíl oproti tomu, co jsem znal z Afriky. Ať už šlo o bydlení, nebo o možnosti výdělku. Od samého začátku vtěluji do své muziky to, co jsem zažil, co cítím, to, jaký jsem člověk, a taky svoje přesvědčení, v tom jsem se nikdy nezměnil. Ale Paříž na mě měla pozitivní vliv v tom smyslu, že jsem se tu potkal s producenty a hudebníky, kteří obohatili můj sound o něco nového, jiného, a tím mě posunuli dál.
Na albu Soro z roku 1987 jste vy a vizionářský producent Ibrahima Sylla změnili tvář a pravidla africké hudby. Bez vás dvou by dnešní world music zněla o dost jinak.
On a řada dalších muzikantů a producentů tvrdě dřeli na tom, aby africká hudba pronikla na světová pódia. Aby ji hráli v rádiích. Aby se zkrátka dostala k co největšímu množství posluchačů. Myslím, že jsme odvedli dobrou práci. A naplňuje mě hrdostí, když vidím mladé africké hudebníky, jak usilují o totéž.
Rodák z Mali Salif Keita patří k průkopníkům world music
Co soudíte o nálepce, kterou vám dali kritici? Píšou o vás jako o „zlatém hlasu Afriky“. Není to příliš zavazující?
Je to strašná zodpovědnost. Moc se s tím nedokážu sžít, ale snažím se té poctě dostát.
Na podzim roku 2018 jste oznámil, že odcházíte do hudebního důchodu. Ale tak úplně jste nezmizel, jinak byste letos nebyl na turné a nesměřoval do Prahy.
Tím důchodem jsem myslel, že už nebudu nahrávat další alba. To je hrozná práce, od psaní a skládání přes natáčení až po produkci a propagaci. Obávám se, že na takové věci už nemám energii. Ale úplně přestat s hraním, to bych nedokázal. Myslím, že stejně se cítí všichni opravdoví muzikanti. A tak jsem zase tady, v plánu mám ještě několik koncertů a už se nemůžu dočkat, až znovu ucítím tu zvláštní energii, která proudí mezi pódiem a publikem kdekoli, kde mě chtějí slyšet.
Za čtyřiasedmdesát let svého života jste křížem krážem procestoval nejen Afriku a Evropu, ale hrál jste i v Severní a Jižní Americe. Kde se cítíte nejlépe, kde se vám volně dýchá?
Klid a úlevu nacházím na všech koutech světa, kde jsou lidé přátelští a vřelí. A musím říct, že jsem za to strašně vděčný. Ale mým nejoblíbenějším místem je moje rodná vesnice Djoliba nedaleko Bamaka, hlavního města Mali, kde na stará kolena zase žiju. Moje víska leží u řeky Nigeru, a tam jsem nejraději. Obklopený stromy, zpěvem ptáků… Zde nacházím mír.
Takže jste zpátky v zemi, odkud jste kdysi musel uprchnout? Teď už vám na tamním režimu nic nevadí?
Ano, vrátil jsem do Mali před několika lety a je mi tam dobře.
Co děláte v soukromí, když zrovna nejezdíte s kapelou?
Většinu času trávím s rodinou a přáteli. Odpočívám.
Posloucháte nahrávky jiných umělců?
No jistě! Poslouchám spoustu africké hudby – z Konga, Guineje a taky z Nigérie. Jsem velký fanda nigerijského zpěváka jménem Fela Kuti. Poslouchám i pop a salsu. Když slyším krásnou melodii, vždycky zbystřím.
Ve vaší domovině se zpěv chápe dvěma způsoby: jako vyzvání k tanci („dɔnkili“), nebo k boží chvále („fasada“). Které z těchto slov vystihuje vaši hudbu lépe?
V kultuře Mandinků, potomků zakladatelů středověké Říše Mali, je fasada záležitostí griotů, tedy těch, kdo předávají zprávu o minulých dějích. Jejich umění se dědí z otců na syny a z matek na dcery. To je něco trochu odlišného než být zpěvákem. Pro mě je muzika způsobem, jak vyjádřit pocit ze života a popsat to, co vidím. Ze všeho nejdůležitější je ale pro mě úloha jakéhosi posla, který se snaží předat vzkaz tolerance, lásky, míru a štěstí. Vyzvání k tanci je tedy vlastně docela dobrá charakteristika.
Salif Keita
Kytarista, skladatel a zpěvák, jemuž dali kritici hrdou přezdívku „Golden Voice of Africa“. Narozen 25. srpna 1949 ve vsi Djoliba poblíž Bamaka v západoevropské Republice Mali. Pochází z přímé dědičné linie prince Sundiaty Keity, zakladatele někdejší Říše Mali.
Pro svůj albinismus byl však Salif v mládí ostrakizován, vzhledem k tradičním hodnotám Mandinků (potomků zakladatelů malijské říše), kteří v jeho jinakosti viděli zlé znamení.
V polovině sedmdesátých let 20. století unikl Keita před ožehavou politickou suituací v Mali do Guineje, odkud roku 1984 odejel do Francie.
Zde spolu s dalšími představiteli moderní africké hudby pomáhal položit základy současné world music. Roku 1988 se účastnil koncertní pocty Nelsonu Mandelovi, roku 2001 přispěl písní Tomorrow do životopisného filmu o Muhammadu Alim s Willem Smithem v hlavní roli. Na jeho albech hrají hvězdy jako Joe Zawinul, Wayne Shorter či Carlos Santana.
5
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
