Jste v Neratovicích poprvé?
Ano i ne. Kdysi jsem tady pracovala v kabelové televizi, ale přímo na Salonu jsem prvně.
Znala jste Ljubu Hermanovou osobně?
Bohužel ne, ale jsem její velká obdivovatelka. Ráda bych v jejím věku metala kozelce, jako to dělávala ona.
Viděla jste už její pamětní desku, která byla včera slavnostně odhalena?
Zatím ne. Jsem tady tak trochu uvázaná a mám pocit, že kdybych odešla, něco by se stalo. Ale určitě se na ni zajdu podívat.
Salon je především jazzový festival. Jaký vztah máte právě k tomuto hudebnímu stylu?
Můj manžel byl jazzman, díky němu jsem si tedy cestu k jazzu našla. Nebo spíš jsem k tomu byla donucena. Musím ale přiznat, že kdybych si měla vybírat teď, jestli budu dělat šanson, nebo jazz, zvolila bych jazz.
Opravdu? Proč?
Je objevnější, má mnohem blíž k vážné hudbě než šanson. Dokonce už jsem zkoušela otextovat i nějaké jazzové standardy. Jsou to krásné písně, přímo k tomu vyzývají. Ale…
Ano?
Lidé u nás jazz hrozně prožívají, dělají z toho vysoké umění. Řešíme to hrozně akademicky, jazzmani se někdy chovají, jako že já jsem jazzman – a kdo je víc?! Přitom když si vezmu, kde a jak ta hudba vznikla… Tam to nikdo moc neprožíval. Černoch si zkrátka přišel zahrát a protože to měl v sobě, fungovalo to.
Jste známá svým uměním improvizace. Jak poctivě jste se na dnešní den připravovala?
Byla jsem strašně dlouho v nonstopu u Kotvy. Přišla tam i kamarádka, kterou jsem dlouho neviděla, tak jsme musely spoustu věcí probrat. Takže jsem se vlastně asi připravila dobře, tedy ve znění Ljuby Hermanové. Ta si přece také uměla užívat života.
Není vám trochu líto, že dnes příliš nevyšlo počasí? Je chladno a každou chvíli prší…
Není malých cílů. Dělat festival za krásného počasí umí každý blbec. Je ale škoda, že účinkující na této scéně si to díky tomu počasí tolik neužijí.
Vy sama tu vystupujete s Jakubem Zahradníkem. Jak dlouho už spolu hrajete?
Právě že vůbec! Minulý týden jsme se viděli jednou a zkusili jsme si nějakou tu Ljubu. Pokud si dodám odvahy, třeba se na ni také dostane.
Snad se nebojíte zpívat?
Spíš se stydím. Pan Zahradník hrával s Pavlou Kapitánovou, to byla skvělá zpěvačka. Lusknutím prstů mohla zazpívat jakoukoliv píseň. Nastoupit na její místo, byť na pár hodin, to je velká meta.
V posledních letech jste lidem trochu zmizela z očí, přestala jste vystupovat v televizi i v rádiu…
Veřejnoprávní televize mě neuznala za dostatečně veřejnoprávní a pro ostatní jsem zase nezkousnutelná, tak nechtějí riskovat. Na druhou stranu mohu díky tomu chodit do těch nonstopů, lidé na ulici už mě tolik nepoznávají.
Nemrzí vás to?
Jsem docela plachý člověk a když jsem vystupovala v televizi, byl někdy problém i jenom jít po ulici. Každou chvíli mě někdo chytil za ruku, bylo to nepříjemné.
Na čem vlastně v současnosti pracujete?
S Lubošem Nohavicou připravujeme už pátou desku šansonů a zároveň vystupujeme v Salmovské literární kavárně. Pak jezdím s Lukášem Pavláskem s pořadem Na stojáka. Se Simonou Babčákovou děláme v RockCafé improvizace, to doporučuji. Ačkoliv jsme docela podivné typy, obě jsme svéhlavé, tak to funguje. A nesmím zapomenout ani na trochu netradiční cyklus Hudba, tanec, klobása, který děláme s Lubošem a se skupinou Kujooni ze Slaného.
Kdo je… Ester Kočičková
Ester Kočičková, vlastním jménem Renata Pařezová - Divišová, se narodila před pětačtyřiceti lety v Klatovech. Proslavila se jako moderátorka televizních a rozhlasových cyklů Ženský hlas, Dvojhlas nebo Ptá se Ester Kočičková. Coby zpěvačka interpretuje převážně šansony s vlastními texty, dlouhodobě spolupracuje se skladatelem a klavíristou Lubomírem Nohavicou.