Když o něm hovoří, střídá češtinu s polštinou, španělštinou i portugalštinou. Není divu: přestože už řadu let žije v Praze, pochází z Polska; má kubánské předky a text k titulní písni napsala její portugalská kamarádka. CD My Garden si Sánchez sama produkovala, z čehož se zotavuje dodnes. „Ale na antidepresiva nedošlo,“ říká se smíchem u bylinkového čaje, jehož vůní jako by vítala přicházející podzim.

Jak jste prožila léto?

Ono to bylo takové - jak se to řekne, když se člověk konečně uvolní? Já se po dokončení té desky cítila tak hrozně unavená! Teď už vím, proč jsou ti producenti na prášcích. Takže když začalo léto, užívala jsem si ho se synem normálně v parku, chodili jsme do lesa. Apotom jsem se odjela fotit do Francie a Španělska, smým kamarádem jsme si udělali takový road movie. Tamjsem se asi poprvé uvolnila, když jsem se toulala u vody, bylo to v červnu, krásná příroda, koně, divocí býci. Procházela jsem se, zpívala si ty písničky a vypadala jsem jako totální ufon, protože dneskamákaždý ipod a všechno je menší než zapalovač, a já brouzdala ve vodě v šatech s velikým přehrávačem v ruce a na uších jsem měla takováhle sluchátka. Anajednou jsem začala cítit, že už je to za mnou, je to v pořádku, dokonce se mi to líbí, což není normální, protožemněse to, co dělám, nelíbí nikdy.

Vaše skladby mají takové esenciální názvy: Sunshine, Rainbow, Skylight, Under The Moon And The Stars… Zpíváte o tom, co je pro vás nejdůležitější?

Samozřejmě. Amiluju moře, oceánměhrozně uklidňuje a nabíjí. Ale když člověk bydlí někde v Legerově, kde když otevře okno, není slyšet, co se povídá, tak to je těžký. Proto jsem teď s kamarádkou vyrazila na týden do Tuniska. Bojím se létat letadlem, ale mámráda ten pohled, když jsem v oblacích a je modré nebe a vidím to další moře, co je nahoře.

Když máte tak ráda oceán, čím vás může inspirovat Praha?

Vlétě proměPraha nenímoc inspirující. To spíš na podzim nebo v zimě, ale zase tak v šest ráno, kdy ještě turisti nevyšli do ulic. Ona proměbyla hrozně zajímavá v devadesátých letech. Tehdy měla trošku jiný šmrnc - třeba kavárna Slavia fungovala jinak, nebyla taková vyčištěná, pozlacená jako teď a měla větší groove. Jak si tam ty osmdesátileté babičky elegantně sedly a daly si čajíček a kafe. Akousek dál zase seděli nějací mladí turisti s dredy a vedle nějaký pan byznysman…To se mi líbilo, to naprosté sociální promíchání. Dneska tam ti rastamani nepůjdou, protože na to nebudou mít peníze, a ty babičky taky ne, protože i když jsou elegantní, takové kafe si asi těžko můžou dovolit. Nebo vámřeknu další dobrý příklad: Obecní dům, kde se taky hrával jazz. Tambývala fantastická atmosféra, nádherný starý nábytek, hlavně ty staré gauče! Takové věci můžete vidět ve Vídni a nechápu, že tady to ti majitelé zničili. Proč? Myslí si, že je to teď lepší? Je to mnohemhorší.

Jaký význam má pro vás název alba My Garden?

Cítím to jako emoci. I když je člověku smutno, měl by si vsobě vypěstovat zahradu emocí a zážitků, kterémuv životě chybí. Aby nezahořkl. Někteří lidé se totálně zavřou kvůli špatným zážitkům nebo zklamáním. Apak nemůžou vnímat ani ty dobré věci, a také se jim už nic dobrého nestane.

A co ostatní písničky?

První skladba The Girl je o duši, která se tak trošku ztratila a teď se hledá. Já tam vždycky dávám strašné metafory. Říkala jsem si, jak to nazvat, a pak jsem se rozhodla, že stačí The Girl. Holka. Není to o mně. Možná jsem to byla já před patnácti lety, možná to je tisíc jiných lidí. URainbow to bylo tak, že když jsem si tu píseň hrála u piána, tak jsem ji cítila.

Cítila jste duhu?

Jo, ale… Načeštině je hezké, že se v ní podobají slova „duha“ a „touha“. Ta písnička je vlastně o tom, že stojíte na rohu a nevíte,kamse dát. Doprava, nebo doleva? Je to křižovatka. Musíte se pro něco rozhodnout a víte, že cestou, kterou byste se chtěli dát, jít nemůžete. Zbývajívámjen ty další dvě a víte, že ať půjdete jakoukoli, budou tam na vás číhat nějaké potvory. Ale stejně tím musíte projít. Azase: „I simply push the shadows away withmyrainbow…“ Duha, touha, vítězství. Prostě ten Che Guevara vemněasi fakt je. (Smích)

Docela mě překvapuje, jak pěkně dokážete o svých písničkách mluvit. Spousta jazzmanů umí jen předat náladu a textové sdělení pro ně není až tak důležité.

To je tím, že jde omé skladby. Já jsem si je udělala tak, aby mi chutnaly. Skládám velice rychle, když si sednu k piánu, většinoumámpísničku za deset minut hotovou. Ale to neznamená, že těch deset minut přichází každý den, týden nebo měsíc. Jsou období, kdy se cítím úplně prázdná, sedím u piána, ťukám do kláves, nudím se. Vykouřím krabičku cigaret, podívám se na komedii, na horor, potom zase na komedii, pustím si dobrou hudbu, zase si k tomu sednu… Nic, vůbec nic. Anakonec se vzteknu a jdu tancovat salsu nebo udělám dobrou večeři pro kamarády.

Vaše debutová deska Invitation byla velmi úspěšná. Proč jste s dalším albem čekala tak dlouho?

Já nevím. Asi nejsem dobrý manažer. Myslím, že bych uměla dělat manažera někomujinému, ale těžko se mi prodává sebe samu. Ataké nemůžu zvládnout všechno. Nemůžubýt dobrá matka, žena, dcera, a k tomu skládat, zpívat, produkovat a ještě si budovat kariéru.

Myslím, že kdybyste se tehdy v Čechách zeptala lidí, kdo je jejich nejoblíbenější zpěvačka, spousta z nich by vám odpověděla: Yvonne Sánchez.

Opravdu?

Já nevím, jestli si to vůbec uvědomujete.

Ne. Já se vůbec nevnímám jako známý člověk. Nejsem žádná populární hvězda ani nedělám hudbu, která zajímá miliony. Vždycky se divím, že mělidi poznávají. Abych řekla pravdu, vždycky se přitom zamyslím, jestli je taky odněkudneznám…