Na svém prvním, předloňském pražském koncertě udivoval autor hitů Když jsem já byl tenkrát kluk a Můj ideál nezdolnou energií. 16. března se Charles Aznavour do Kongresového centra vrací a jako vždy je o něj velký zájem. V Praze měl ostatně zpívat už zkraje roku 1969. O týden dříve se však upálil Jan Palach a vystoupení bylo zrušeno. Aznavour přesto přiletěl, aby se inkognito poklonil u Palachovy rakve a pohovořil s olympionikem Emilem Zátopkem, kterého hrál ve filmu. Těch filmových rolí bylo předtím i potom ještě mnoho: stačí jmenovat snímky Taxi do Tobruku, Střílejte na pianistu nebo Plechový bubínek. Dnes má tento Francouz arménského původu právo nosit hrdý titul Entertainer století – alespoň podle rozsáhlé ankety CNN, v níž porazil Boba Dylana i Elvise Presleyho.

Skladba Yesterday When I Was Young (Když jsem já byl tenkrát kluk)

Když v noci usnete, co se vám zdá? Už k vám někdy přišla píseň ve snu?

Než jdu spát, vždycky si čtu. Dělám to tak celý život. Jinak spím velmi dobře a o písničkách se mi nezdá. Někdy se stane, že se vzbudím s nápadem na nějaký verš. Zapíšu si ho, ale to je všechno.

Často píšete o tom, co jste zaslechl nebo co vám lidé řeknou. Kdy naposledy jste si pomyslel: z toho by mohl být dobrý text?

Odjakživa mě zajímají skutečné příběhy, rád studuji lidskou povahu. Nedávno jsem dokončil píseň s názvem Zestárnout. A pak ještě jednu o násilí a tragických událostech, které mají na svědomí teroristé, lidé zabíjející ve jménu boha.

Při skládání tedy pokaždé vycházíte z reality, nebo dokážete přijít i s něčím, co je čistě dílem vaší imaginace?

Jádro mých textů bývá ze života, pak ale popustím uzdu představivosti a dám do nich všechno, co mě napadá.

Jste nejen legendární zpěvák, ale také slavný herec. Přistupujete k šansonu jako k představení?

Ano, každá píseň vypráví příběh. Mým úkolem je podat ho takovým způsobem, aby se zároveň stal příběhem mým. Hraní ke mně neodmyslitelně patří. Je to má druhá kariéra a měl jsem to štěstí, že jsem se objevil v osmdesáti filmech.

Píšete tak, abyste písničku, která vznikne, mohl zpívat až do smrti?

Ne, některé skladby mají kratší životnost než jiné. Existují písně, které jsem naživo zpíval jen párkrát, anebo jsem je naopak nahrál a na pódiu nikdy nezazněly.

Jezebel v podání Charlese Aznavoura

Psal jste někdy básně?

Psal, tenkrát na začátku. A skládat muziku jsem se učil na La Fontainových bajkách, které jsem cvičně zhudebňoval. Ale básně a písně, to jsou dvě různé věci. V tištěné poezii máte větší svobodu. Při komponování platí přísné zákony, je tam spousta omezení. Teprve když se text dokonale prolne s melodií, vznikne dobrá píseň.

Kolik šansonů jste už vytvořil? Přes tisíc? A kolik z nich žije ve vaší paměti, připravených k okamžitému provedení?

Přesný počet je 1400. V mé mysli žijí mnohé, ale musím se přiznat, že se je pořád znovu učím. Jen si to zkuste, zpívat v pěti jazycích! S přibývajícím věkem navíc paměť slábne a já jsem ještě ze staré školy, my museli na pódiu zpívat ze srdce, jinak to nešlo.

Je o vás známo, že se nevyhýbáte kontroverzním tématům. Přesto, víte o nějakém motivu, slovu nebo frázi, které byste nepoužil?

Ne, vůbec, já se opravdu ničeho nebojím. Pokud mě téma zaujme a inspiruje, klidně jdu do toho! A nikdo a nic mě nemůže zastavit. V roce 1972 jsem napsal píseň Comme ils disent o lidské homosexualitě. Když jsem ji poprvé přehrál svým spolupracovníkům, rozhostilo se hrobové ticho. Až po chvíli se někdo rozpačitě zeptal: „A kdo to bude zpívat?“ Povídám: „No já přece!“ V následujících dnech a týdnech se mě všichni snažili od mého nápadu odradit, varovali mě, že si zničím kariéru, říkali, že ta písnička bude můj konec! Já to chápu, byli mladí. Neposlechl jsem je a dnes – po pětačtyřiceti letech – je tato skladba považována za přelomovou klasiku.

V písni Les émigrants zpíváte: „Byli jsme cizinci, museli jsme se uživit…“ Máte pochopení pro dnešní migranty? A co si myslíte o strachu a nenávisti, které otázka migrace vyvolává?

Text, o kterém mluvíte, jsem napsal před čtvrtstoletím, dlouho předtím, než se z přistěhovalectví stal tak obrovský problém. A cokoliv na to téma řeknu, může být překrouceno, proto se nezlobte, že vám raději neodpovím.

Jednou jste vzpomínal, že když před vámi rodiče chtěli něco utajit, bavili se spolu v ruštině. Pojí se vám i jiné z těch osmi řečí, které ovládáte, s podobnými vzpomínkami?

U nás doma se hovořilo arménsky, rusky, francouzsky, gruzínsky. Úplný jazykový babylon. Vstřebával jsem prvky různých kultur, jejich hudbu, zvyky, jídlo…  Jak vidíte, vyrůstal jsem v eklektickém prostředí a těch vzpomínek je samozřejmě celá řada.

Charles Aznavour - Avec un brin de nostalgie

Kupodivu nemáte v repertoáru zase tak mnoho milostných balad. Myslíte, že než o lásce zpívat, je lepší ji žít?

Důležité je najít jiný úhel, jak o lásce psát. Pak si rád sednu a takovou píseň složím. Ale jenom zpívat „miluješ mě, miluju tě“, to mě nebaví.

Ani o válce se vám moc lehce nezpívá. Je složité se k ní vracet?

Písničky o válce jsem čas od času do programu zařazoval: Les enfants de la guerre, dále Ils sont tombés o arménské genocidě, potom Camarade a nejnověji J’ai connu o deportaci Židů. Příběhy z té doby jsou plné dramatických osudů, a tak je možná těžší o nich psát.

Edith Piaf, která vám v začátcích tolik pomohla, musela vidět něco, co ve vás nikdo jiný neobjevil. Řekla vám, že byste měl zpívat vlastní písně.

Po boku Edith jsem strávil osm let. Byli jsme dobří přátelé – milenci, to prosím ne! Ale vážně, nikdy jí nezapomenu, co všechno mě naučila: o čem bych měl zpívat, jak se chovat na scéně, že musím respektovat publikum… Měla neuvěřitelný čich na dobré písně, autory, na mladé talenty. A máte pravdu, že byla první, kdo ve mne věřil a ponoukal mě k vlastní tvorbě.

Bob Dylan s chutí hrával vaši skladbu The Times We’ve Known a prohlásil o vás, že jste jedním z nejlepších performerů, které zná. Co vám běželo hlavou, když bylo oznámeno, že jako první písničkář v historii získal Nobelovu cenu za literaturu?

Hrozně mě to potěšilo. Vždycky jsem ho měl rád. Dylan úplně proměnil styl a tradici amerického písničkářství, vnesl do něj něco naprosto nového a originálního.

Na kontě máte pěknou řádku duetů, jeden však bude ve vaší sbírce navždy chybět. Nikdy jste si nezazpíval s Leonardem Cohenem. Což je o to smutnější, že to mohl být skvělý duet ve francouzštině.

Představte si, že k tomu už už došlo! Leonarda jsem miloval, jako umělce i člověka. Myslel, že bych si mohl koupit domek blízko něj na ostrově Hydra v Řecku, kde pobýval. Byla by to ideální příležitost, jak společně strávit nějaký čas. Poslal mi vzkaz, že přijde na můj poslední koncert v Los Angeles. Bohužel to nestihl, krátce nato zemřel.

Poslední otázka se týká města Avignonu, v jehož blízkosti žijete. Čím si vás tento kout jižní Francie získal?

Zbožňuju Avignon, ale mé sídlo leží hodinu jízdy odtud v Mouriès. Klidné místo se třemi stovkami olivovníků, kde se můžu kdykoliv schovat a nerušeně pracovat. Tam je můj ráj!

Charles Aznavour - La Terre Meurt