Vy dva jste sehraní už od školy. Vaše současná opora, zkušená muzikálová harcovnice Lucia Šoralová, naštěstí nevypadá, že by si s vámi nedokázala poradit.
Zdeněk Vřešťál: Své věci si určitě ohlídat umí. Taky jich má na albu hodně. Lucia si stojí za svým, často slyší v hlavě, jak by písnička měla znít, a při nahrávání se pak dost hádáme. Ale to je v pořádku, k tvůrčímu procesu tohle zkrátka patří. Starý Nerez skončil proto, že jsme se o muziku přestali hádat. Všechno klapalo, chodilo na nás plno lidí, jen se vytratilo napětí.

Je to recept na dobrou kapelu? Aby byl každý jiný a vzájemně se všichni občas posílali do háje?
Vít Sázavský: Mě osobně vždycky bavily víc skupiny, ve kterých to kvasí. Kde není jeden šéf a ostatní mu nedělají přihrávače. Něco přinesete, pak dostane nápad někdo jiný, je to kolektivní práce.

Letos máte hned dvojí výročí. K druhému se dostanu, to první je jasné. Původní Nerez by oslavil čtyřicet let existence.
Vít Sázavský: Dalo by se to tak říct. V roce 1981 jsme opravdu poprvé vystoupili pod tímto názvem. Ale ve skutečnosti spolu hrajeme už od roku 1979, to je dokonce 42 let.

Tehdy jste ještě hráli bez ženského elementu. Co jste vlastně od muziky chtěli?
Zdeněk Vřešťál: Určitě jsme tíhli k zajímavě napsaným dvojhlasům, jaké dělali třeba Simon & Garfunkel. Na repertoáru jsme měli zamilované, vážné písně, ale i srandičky. Víťa s bubeníkem Honzou Nohou milovali Beatles, já poslouchal Osvobozené divadlo a Semafor. Zuzana pak do toho vnesla latinské rytmy.

Posun ve vaší tvorbě nastal s osudovou cestou Zuzany Navarové na Kubu v roce 1983. Nerez, jak ho známe, vznikl nedlouho předtím. Co myslíte, jak byste se vyvíjeli, kdyby do Havany neodjela?
Vít Sázavský: Určité vodítko dává deska rarit Co se nevešlo, kterou jsme vydali před dvaceti lety. Tam najdete naše rané nahrávky z rozhlasu v Hradci Králové, odkud Zuzana pocházela. Zpívala málo známé lidovky nebo své vlastní písničky v lidovém duchu. Občas to proložila polskou či maďarskou melodií. Ale latinu měla v sobě, už když jsme ji poznali. Studovala španělštinu na filozofické fakultě a bylo jasné, že ji to hrozně baví. Takže zatímco v hradeckém rádiu natáčela český folklor, psala si už do šuplíku ty své bossanovy. Když potom vyrazila na Kubu v rámci vysokoškolské stáže, její nadšení se jen prohloubilo. Přivezla odtamtud spoustu kazet s kubánskou hudbou, ale hlavně se seznámila s lidmi, ke kterým vzhlížela. Najednou seděla proti nim a pila s nimi rum. To pro ni byl ohromný zážitek.

Vyprávěla vám, co v Havaně viděla a slyšela?
Zdeněk Vřešťál: Známá je historka, jak se jednou probudila a před sebou měla smrtelně jedovatého pavouka, kterému se říká černá vdova. Taky tam viděla to, co jsme pak zažili i my, když jsme se s ní na Kubu v roce 1988 vrátili: pouliční muzikanty bouchající do nějakých krabic, o nichž jsme se až později dozvěděli, že se nazývají cajón (čti: kachón).

Vít Sázavský: Ale vzpomínám si, že jmenovala i konkrétní osoby. K největším kubánským hvězdám patřila Sara González, zpěvačka o něco starší než my. Zuzaně bylo čtyřiadvacet, Saře mohlo být tak o deset let víc. Zuzka se zachovala jako správná Češka. V Praze, když se dva lidé chtěli poznat, stačilo se zeptat se toho a toho a někdo už určitě věděl, kde dotyčného hledat, nebo vám dal kontakt na člověka, který vás s ním spojil. Úplně stejně to udělala Zuzana v Havaně.

Dala se s někým do řeči: „Hele, nevíš, kde bydlí Sara González?“ A během jediného dne k ní našla cestu. Zazvonila u ní, oznámila jí, že je z Čech. Sara řekla: „Zajímavý!“ Šly spolu na panáka a hrozně si notovaly. V osmaosmdesátém jsme se s touhle paní na Kubě potkali. Zuzka na náš koncert přitáhla i své kamarády ze skupiny Mezcla, což – jak jsem se dozvěděl – je v překladu Směska. Zahráli jsme si s nimi, měli podobnou sestavu jako my. Tři chlapi a ženská, akorát to byl větší bigbít.

Vy ten svůj ponor do latinskoamerické hudby popisujete, jako by to byla houska na krámě. Ale podle čeho jste se za normalizace v Československu učili hrát latinu a kde jste sháněli instrumenty?
Zdeněk Vřešťál: Ty jsme si vyráběli. Třeba já jsem si vyrobil Panovu flétnu z novodurových trubek. Do každé trubičky jsem vrazil kousek dřeva z držátka na praporek sovětské vlajky. Čím hlouběji jsem to dřevíčko v trubce posunul, tím vyšší tón se ozval.
Vít Sázavský: No dobře, to je spíš taková ozdoba. Ale perkuse jsme si museli vyrobit z obalů na tenisové míčky. S trochou fantazie zněly jako maracas. Zuzana pak z Kuby přivezla pár originálů, další nástroje jí vozili z cest kamarádi, takže jsme byli docela vybaveni. Konga koupila za pět set korun od nějakého Roma v Popradu, to byla jasná čórka.

Stejně je úžasné, jak do sebe všechno zapadlo. V osmdesátých letech jste trefili přesně ten moment, kdy se na české scéně udělal prostor pro pořádnou studentskou kapelu. Spirituál kvintet byl pro starší, bratři Ebeni dělali samou legraci a normální kapela pro vysokoškoláky tady asi chyběla.
Vít Sázavský: Možná jsme měli kliku, že jsme vyplnili díru na trhu. Tehdy jsme o tom takhle nepřemýšleli. Přišlo nám, že na sebe dobře slyšíme, a aniž bychom to plánovali, uměli jsme lidem předat silnou emoci. Možná proto si nás našli. Jinak se to nabalovalo klasickým způsobem: každý z nás chodil na vejšku, takže na nás přišli kamarádi, kteří zase vzali svoje kamarády… A tak se to stupňovalo.

K vaší popularitě přispěly i různé blbůstky, z nichž se stal postupem času malý mýtus. Například písnička Yburan omažyp neboli Pyžamo naruby, o které můj starší bratr celé mládí básnil – a já dlouho vůbec nevěděl, o čem to mele. Nebo Zdeňkův hit pro kapelu Krausberry: „Ještě včera měla jsem ho v ústech, stalo se to na stanici Můstek, ach, bože můj, kde je ten můj, vypadl mi platinový můstek.“ To je dnes vpravdě kultovní záležitost – a málokdo by si ji spojil s Vřešťálem z Nerezu.
Zdeněk Vřešťál: To je moje druhé já, ty srandy, které tvoří protipól mých seriózních písní. Většinou si je odmazávám na koncertech svého vedlejšího projektu PEDOPAT, což je Pražský estrádní disko orchestr písní a tanců. Před třemi lety jsme vydali desku. Máme natočenou další, ještě nevím, kdy ji zveřejním.

Jako by Zdeněk Vřešťál byli dva naprosto odlišní lidé.
Vít Sázavský: Přesně takový dojem z něj mám celý život já.

Po odchodu Zuzany Navarové jste trpěli syndromem kapely, která přijde o hvězdu. Něco jako Queen, když jim umřel Freddie Mercury.
Vít Sázavský: Takhle to nebylo. Kapelu jsme rozpustili deset let před Zuzaninou smrtí. Rozešli jsme se přátelsky a v klidu, právě proto, že to nejiskřilo. Ona šla svou cestou, strašně zajímavou. My jsme nejdřív udělali doprovod Jarkovi Nohavicovi, potom stejní muzikanti utvořili Neřež a loď plula dál.

Měli jste štěstí, že jste dokázali v dobrém slova smyslu sloužit. A tím se dostávám k druhému výročí. Letos uplyne 25 let od vydání Nohavicova alba Divné století, na němž jste se zásadním způsobem podíleli. Jak to vlastně celé vzniklo?
Zdeněk Vřešťál: Jarek mě oslovil v roce 1992, když se vrátil z odmašťovny. Já už jsem tou dobou měl plně fungující agenturu, zabýval jsem se produkcí desek přátel, jako byli Slávek Janoušek a Karel Plíhal. Jarek mě požádal, jestli bych mu nepomohl znovu nastartovat. Spousta lidí nevěřila, že chlastu nechá – a nechal. Asi po roce jsme dokončili album Mikymauzoleum a hned po něm vyšli Tři čuníci, které jsme udělali vlastně jen proto, aby se vydělaly peníze na pomoc umírajícímu Emilovi Pospíšilovi.

Výjimečná osobnost. Sitárista, spoluhráč Plíhala, Oldřicha Janoty… a zajímavý autor.
Zdeněk Vřešťál: Stejně to nepomohlo, Emil ještě ten rok zemřel. Blížil se konec tisíciletí a Jarek navrhl, abychom na to téma natočili desku. V tu chvíli jsem oslovil Vítka, protože jsme spolu takhle pracovali i v Nerezu. On byl aranžér a já produkční. Zaštítil jsem album smlouvou, dohodl koncerty, postaral se o všechno, co k takovému projektu patří. Výsledkem bylo album Divné století. Následovala – podle mě nejlepší – nahrávka Jarka Nohavici, a sice Koncert. Na něm je zachyceno jeho nejšťastnější období.

Je zajímavé, že jste se jím nenechali zastínit. Nestali jste se jen jeho spolupracovníky, veřejnost vás vnímala jako rovnocenné entity. Nepřekvapilo vás samotné, jak dobře se doplňujete s jinými interprety? Po Jaromíru Nohavicovi přišlo album a turné s Marií Rottrovou – a zase to byl úspěch.
Vít Sázavský: Měli jsme výhodu, že jsme takhle fungovali už od našich začátků. Dovedli jsme si naslouchat, vyhovět si, když to dávalo smysl, případně se pohádat, dojít ke konsensu…
Zdeněk Vřešťál: A přijmout nepříjemné věci. „Vyhoď tuhle sloku, Jarku, protože stojí za houby, a napiš jinou!“ Jarek šel a udělal to, protože jsme se respektovali, a to je hrozně důležité. Já tvrdím, že když zní písnička dobře jen s kytarou, tak ji kvalitní aranžmá nakopne ještě o dvě patra výš.

Také jste byli univerzální. Nevadilo vám zahrát valčíček, častušku, bigbít ani jazzík.
Vít Sázavský: Píseň si sama řekne, jaký styl se k ní hodí. Položím ruku na kytaru, a buď to přijde samo, nebo mi Zdeněk nabídne nějaký motiv. Kolikrát nevím, co z toho bude, a pak se sám divím.

Obdivuhodné je i to, jak zacházíte se svými možnostmi a schopnostmi. Mockrát jsem si u vaší hudby liboval: „Ti to mají vymyšlené!“ A pak jsem si uvědomil, že používáte docela jednoduché postupy.
Vít Sázavský: Protože my moc hrát neumíme! Ale umíme si to vymyslet tak, abychom na to stačili.

Co je pro vás dokonalá skladba?
Zdeněk Vřešťál: Paul Simon, Most přes rozbouřené vody. Skvěle postavené, i harmonicky. Dá se to zahrát jen s pianem, a i tak z toho půjde strašná síla. Nebo Peter Gabriel a Kate Bush, Don’t Give Up.
Vít Sázavský: Mým velkým oblíbencem je Marek Grechuta. A Těšínská od Jarka, to je velepíseň.

Kdy a kde jste, Zdeňku, napsal poslední písničku?
Zdeněk Vřešťál: U Vítka v jedenáctém patře panelového domu. Má tam plastového havrana na odpuzování holubů. (Vítek: Moc to nepomáhá!) A tak jsem složil píseň, která se jmenuje Závrať. O tom, že bych chtěl být černým ptákem, co si lítá kolem paneláku, nakukuje lidem do oken a vidí všechno, co vidět chce. Jenže mám závrať, a proto žiju v přízemí a výš se nedostanu.

VÍT SÁZAVSKÝ & ZDENĚK VŘEŠŤÁL

Zakladatelé skupin Nerez, Neřež a Nerez & Lucia. Narozeni 18. března 1956 (Zdeněk) a 15. května 1958 (Vítek) v Praze. Jako hrající vysokoškoláci se v roce 1980 seznámili se zpěvačkou Zuzanou Navarovou z Hradce Králové. Následovala dnes už legendární éra Nerezu s alby Masopust, Na vařený nudli a Ke zdi, která trvala do roku 1994. Z koncertní spolupráce Vřešťála a Sázavského s písničkářem Jaromírem Nohavicou pak vznikla Kapela, z níž se vyvinul Neřež. Ten jednu dobu doprovázel Marii Rottrovou, zpívala s ním i Klára Vytisková. V roce 2019 přichází Nerez & Lucia, trio tvořené Sázavským, Vřešťálem a Luciou Šoralovou. V květnu 2021 vydala tato formace už druhé album s názvem Cela.