Snaha napodobit tituly z dob své největší slávy se ukázala jako dobrá taktika. Ostatní alba z poslední doby, která sice také zněla lehce retro, ale neměla tak silný opar „osmdesátek“, neslavila zrovna velké úspěchy. Teprve Graffiti Soul se stala první deskou po čtrnácti letech, která Simple Minds vynesla do Top 10 britské i celoevropské hitparády.

V pořadí šestnácté řadové album by kapela klidně mohla vydávat za „zapomenuté“ album páté či šesté, tedy za nahrávku z dob, kdy se vzdala dravosti inspirované punkem. Nejde jen o zvuk, nablýskaný syntezátory a prodchnutý odkazy na novoromantismus, ale především o povahu repertoáru. Dva zbylí zakládající členové kapely a zároveň hlavní autoři písní, zpěvák Jim Kerr a kytarista a klávesista Charlie Burchill, opět našli autorskou invenci a rozpomněli se na svoji schopnost psát klenuté, hymnické melodie. Na album nepustili píseň, kterou bychom mohli označit za vyloženě slabou.

Okázalé romantičnosti hudby odpovídají i texty jako Stars Will Lead The Way (Hvězdy povedou tvoji cestu) či Kiss And Fly (Polib a leť). Kerr nezapomíná ani na dobromilné a protiválečné agitace, které k jeho image patří stejně jako ke spřízněnci Bonovi.

Místy je toho lesku a velebné krásy možná až příliš. Poněkud sterilně působí i uhlazená cover-verze slavné písně Neila Younga Rockin‘ In The Free World. Nejde o námitku proti převedení skladby do vlastního zvuku, proto se přece cover-verze nahrávají. Jenže právě tahle píseň vyžaduje k důvěryhodnému vyznění dravost, kterou jí dokázali dát třeba Pearl Jam, ale Simple Minds nikoliv. Simple Minds měli svůj cover přejmenovat na Popin‘ In The Free World nebo raději vypustit.

Není snadné hodnotit Graffiti Soul. Na jedné straně Simple Minds opakují sebe sama, na straně druhé tak činí s odzbrojující elegancí. Nejpodstatnější je asi fakt, že Simple Minds potěší věrné příznivce, kteří od kapely vlastně žádné novoty nechtějí.

Simple Minds: Graffiti Soul
Simple Minds Limited / Sanctuary / Universal Music
42:52 min.

TOMÁŠ S. POLÍVKA