Do Ostravy přijela z rodného Bulharska před více než šedesáti lety. Důvodem byla láska k českému lékaři s modrýma očima, kterému dala přednost před studiem v Itálii… Během let se stala výraznou osobností moravskoslezské metropole. Sirma Zidaro, skvěla zpěvačka, pedagožka, překladatelka, charismatická žena, dlouholetá předsedkyně Bulharského kulturně-osvětového klubu v Ostravě. Těžko uvěřit, že této šarmantní a stále půvabné dámě bylo v minulých dnech už pětaosmdesát…

Sirma Zidaro, to ale není tak úplně bulharské jméno…

Ano, pocházím z francouzsko-bulharského manželství. Můj otec byl významný bulharský sochař, maminka Francouzka. V dětství jsem se přátelila s dětmi bulharského cara, v dospívání jsem byla obklopena, dá se říci, intelektuálním prostředím…

Kdy se vaší druhou vlastí stalo někdejší Československo?

Před jedenašedesáti lety. Zamilovala jsem se totiž do krásného lékaře s modrýma očima. Takže místo dalších studií v Itálii, jsem putovala do města zvaného Ostrava, o kterém jsem předtím vůbec neslyšela a ani nevěděla, kde leží. V Sofii jsem předtím ještě stačila vystudovat filologii na Univerzitě Klimenta Ochridského, ale také na tamní akademii operní zpěv.

Československé publikum jste uchvátila nejen zpěvem, ale také svým šarmen a krásou… Znali jsme vás z televizní obrazovky, rozhlasového vysílání, koncertních pódií? Kdy začala vaše pěvecká kariéra?

Jednou z vynikajících uměleckých osobností, které Ostrava měla, byl Vladimír Brázda, dlouholetý šéf ostravské operety, znamenitý klavírista a dirigent, s nímž jsem absolvovala stovky a stovky vystoupení nejenom v televizi, rozhlase, ve velkých kulturních domech, ale třeba také v osmdesátých letech na Štědrý den v odloučené armádní jednotce na Šumavě. Přijeli jsme do zasněžené krajiny, opravdu všude plno sněhu, závěje, že mě z auta museli doslova vynést do malé místnosti, kde nebylo ani piáno. Takže jenom s akordeonem a zpěvem jsme zpříjemnili vánoční svátky pohraničníkům. Ale byl to krásný a dojemný večer se šansony, duety a vyprávěním.

Jak vzpomínáte dnes třeba na legendární Ostravský rozhlasový orchestr?

Prožila jsem s ním krásná léta. Dodnes se mi vybavují báječní lidé, které jsem tam potkala a mohla s nimi spolupracovat. Obavám se, že si na všechny hned nevzpomenu, ale jen namátkou František Trnka, Pavel Staněk, Drahoslav Volejníček, František Mixa, Zbyšek Bittmar a mnoho zpěváků a hudebníků, vydalo by to určitě na několik knih vyprávění…

Ostěpařka Dana Zátopková (vlevo) a herečka Martha Issová.
Točí se Zátopek. Herci tvrdě dřou. Martha Issová: Nesmím být jako zlomená lilie

Nejvíce vám zřejmě učaroval francouzský šanson…

Pravda je, že jsem původně studovala operní zpěv a francouzský šanson, který také velmi miluji, byť u našich pěveckých pedagogů jsme to moc nahlas říkat nemohli. Už v Sofii jsme měli malou jazzovou kapelu, s níž jsem si občas šansony zazpívala. Po letech se z těchto hudebníků staly významné hudební osobnosti. Ale naplno jsem se šansonu oddala až v tehdejším Československu. Noty jsem dostávala z Francie. Byly to především písně Edith Piaf, Juliette Greco, Gilberta Becauda, Charlese Aznavoura, Jacquse Brela a Yvese Montanda. Tak vzniklo asi 120 šansonů, které jsem natáčela právě s Ostravským rozhlasovým orchestrem. Ale bohužel mnoho z nich nezůstalo, protože v sedmdesátých letech byly většinou smazány. Ale mám z tohoto období také jednu krásnou recenzi z časopisu Melodie, v níž recenzent pochválil můj hlasový fond, ale také výrazové herecké a pěvecké prostředky, za což jsem byla velmi ráda.

Na které umělce vzpomínáte ráda?

Vladimíra Brázdu a rozhlasové tvůrce už jsem jmenovala. Ráda jsem také zpívala třeba operní duety s Jiřím Zahradníčkem, Oldřichem Lindaurem, Čeňkem Mlčákem. A do světa operety mě přivedl právě Vladimír Brázda. A bylo to zvláštní a zároveň jedinečné v tom, že mí pěvečtí operetní partneři zpívali česky a já bulharsky a mělo to ohromný úspěch.

Přes čtyřicet let jste vyučovala jazyky na filozofické fakultě Ostravské univerzity (dříve Pedagogické fakulty). Jak na to období vzpomínáte?

Na Pedagogické fakultě jsem začala učit v roce 1968, kdy jsem byla přijata na katedru ruského jazyka a literatury. Dostala jsem za děkana báječného profesora Sivka, od něhož ještě mám schovaný jeho milý dopis k mému sňatku. Tehdy jsem měla možnost vystupovat se svými jinak zakázanými francouzskými šansony… Vzpomínám si na tehdejší skvělé studenty. Měla jsem je moc ráda a oni mi to stejným způsobem opláceli a oplácejí dodnes. Neboť s některými se dodnes stále stýkáme a vzpomínáme. A je to krásný pocit, když se vidíme na srazech a u sklenky vína zjistíme, že se z nich stali úspěšní ředitelé, učitelé nebo podnikatelé.

V minulosti jste získala řadu prestižních ocenění. Jako například před časem v Sofii velmi vysoké státní vyznamenání Bulharka roku 2013…

Pro mě to bylo především velké překvapení, protože jsem vůbec nevěděla, že jsem byla nominována na tu cenu, až mi to sdělili zástupci Velvyslanectví Bulharska v Praze. Měla jsem z tohoto ocenění ohromnou radost.

Už přes čtvrt století let stojíte v čele Bulharského kulturně- osvětového klubu v Ostravě…

Ano, a jsem pyšná na to, že právě tento klub je nejaktivnější ze všech bulharských organizací v České republice, což je velmi krásné. V Moravskoslezském kraji a v Ostravě máme spoustu členů a snažíme se vytvářet pro ně velmi přitažlivé akce a to se nám, jak se zdá, docela daří. Je to navíc i hezký pocit, že mohu působit mezi Bulhary žijícími v České republice a je to také určitý hezký pocit krajanské soudržnosti mezi námi. Pracovat s lidmi, kteří dobrovolně a někteří i nedobrovolně opustili Bulharsko pro mě znamená mít prostor pro určitou lásku k těmto lidem, aby i oni pocítili, že jim chcete pomáhat a mít je rád.

Petr Vágner
Herec Petr Vágner upekl ďábelský plán: Kvůli Ironmanovi jsem překopal celý život

Jak jste si zvykla na život v České republice?

Ostrava je velmi zvláštní město. Když tě „chytí“, tak už tě nepustí. Upřímně, ani mě nenapadlo se někam z Ostravy stěhovat. Tady mám děti, vnoučata, přátele. Když jsem někam cestovala, tak jsem se do Ostravy vždy ráda vracela. Je pravda, že Ostrava se snad změnila k lepšímu… Ale chybí mi v tomto městě atmosféra šedesátých let minulého století. Ruch, rozmanitost, plné ulice lidí. Ostrava v té době skutečně žila. A vedle sluníčka mi nyní chybí ještě úsměvy a dobrá nálada lidí…

A co česká kuchyně?

Na českou kuchyni jsem si zvykla, i když bulharskou miluji. Zpočátku bylo ale pro mě velmi těžké si zvyknout na českou kuchyni, tedy zejména na omáčky a knedlíky. Ale zvykla jsem si, byť se z toho tloustne…

Jezdíte často do Bulharska?

Jezdím moc ráda už proto, že tam mám svého milovaného bratra a jeho fantastickou rodinu. Vracím se tam ráda, protože pro člověka žijícího v cizině je vždy důležité, že si uvědomí, že se má kam vrátit…

Máte dceru a syna, který také skládá hudbu…

Dcera žila na Havaji, před časem se vrátila, je vystudovaná filoložka. Syn má k muzice velmi blízko, je výborný hudební skladatel a pedagog.

Čím si udržujete šarm a vitalitu?

Líbí se mi to krásné slovo šarm. Zní to velmi působivě a děkuji za něho. A že nestárnu? Samozřejmě že stárnu, ale zatím prý nevypadám na svůj skutečný věk, ale znám hodně žen, které také tak vypadají. Za svůj se nestydím, většina přátel ví, že mi bylo pětaosmdesát, nemám co skrývat.

Máte nějaký recept, který vás udržuje v úžasné fyzické a psychické kondici?

Recept nemám. V životě jsem necvičila, možná to jsou geny po mých rodičích. Nevím, ale pravda je, že celý život jsem byla stále v pohybu. Neumím odpočívat, což také není dobře. Až na to stáří. (úsměv na tváři Sirmy Zidaro) Stáří není nemoc, je to stav, který musíme brát všichni s humorem a s nadhledem.

Sirma Zidaro
Zpěvačka, vysokoškolská pedagožka, překladatelka, narodila se v Sofii. V Československu (České republice) žije od roku 1958. V Bulharsku absolvovala studium filologie na Univerzitě Klimenta Ochridského v Sofii, studovala rovněž operní zpěv na sofijské akademii. Účinkovala v televizi, rozhlase, má za sebou bohatou koncertní činnost. V roce 1970 získala 1. cenu belgického rozhlasu a televize za interpretaci francouzských šansonů. Více než čtyřicet let vyučovala jazyky na filozofické fakultě Ostravské univerzity (dříve Pedagogická fakulta). Přes dvacet let je předsedkyní Bulharského kulturně-osvětového klubu v Ostravě, v minulosti působila jako viceprezidentka Mezinárodního svazu Bulharů ve střední Evropě. Je nositelkou prestižního bulharského státního vyznamenání Bulharka roku 2013 za významný přínos při uchovávání a rozšiřování bulharských kulturních a duchovních tradic.