Dělám stále i přestavení pro děti. Nikdy by mě nenapadlo, že se něčeho takového dožiju, a už vůbec ne, že si se mnou budou lidé mé písničky prozpěvovat. Vždycky jsem si myslel, že jestli si někdo může dovolit přijít na jeviště a očekávat, že budou posluchači zpívat s ním, tak to může být jedině Waldemar Matuška," usmívá se Jaroslav Uhlíř, jehož songy dostávají s přehledem do varu i několikatisícové publikum na letních festivalech, které tvoří vyznavači nejrůznějších hudebních žánrů. Universal Music mu teď k jubileu vydává dvě kompilační alba – Dětem a dospělým a Dospělým a dětem.

Jejich dramaturgii jste si řídil sám?
Ano, jedná se o můj výběr, a přiznám se, že to byla docela makačka! Třeba na desce pro děti (obsahuje největší hity včetně pohádkových písniček) je Angličtina, která pochází z našeho posledního CD se Zdeňkem Svěrákem Jupí. A za ní – shodou okolností od Karla Šípa – jsou Vyňatá slova. Říkám si – fajn, napřed si dáme angličtinu, ale potom tu máme naši krásnou češtinu, važme si toho! Druhou desku pro dospělé (zahrnuje největší hity, rarity a filmové písničky) zakončuje Poslední nota opět 
s textem Karla Šípa, následují Začínám končit a Second hand s texty Zdeňka Svěráka, takže to může působit, že se tak nějak „chystám do kytek". Ale opak je pravdou.

Onen výběr je pořád jen zlomek
z vaší tvorby. Víte vůbec, kolik písniček jste složil?
Celkově je jich kolem sedmi set. Podle údajů Ochranného svazu autorského (OSA) jsme společně se Zdeňkem Svěrákem napsali přes čtyři stovky písniček, přibližně polovinu pro televizní pořad Hodina zpěvu. Dalších asi sto písní jsem složil s Karlem Šípem. Vedle těchto dvou zásadních pánů-textařů jsem pracoval 
i s mnoha dalšími autory, jako je Jiří Suchý, který si se mnou píseň Polykač mečů dokonce zazpíval. Měl jsem štěstí na Jirku Štaidla, který bohužel předčasně zemřel. Naši nahrávku jsme ale nenašli – šlo o swingovku Nachový červánek, kterou zpíval Karel Hála…

Pořad Hodina zpěvu se letos odehraje už po sedmadvacáté. Stále platí, že pro něj se Zdeňkem Svěrákem ročně píšete osm novinek?
Platí, a Svěrák v tomto duchu vymyslel fór. Říkal – hele, z těch osmi písniček, co vymyslíme, se vždycky chytí dvě. Tak co kdybychom napsali jenom ty dvě a na zbytek se vykašlali? Ono ale nejde předem rozeznat, která z těch písní se u posluchačů ujme. Jednoduše řečeno, hit se nepíše, hit se prostě stane. Jan Werich kdysi řekl krásnou věc o kumštu – kdyby Izák Newton ležel někde jinde a nepadla mu na nos ta hruška, nebo co to bylo, a neupozornila ho na to, že je taky přitažlivost zemská, tak by ta přitažlivost byla dál. On by ji neobjevil. Objevil by ji někdo jinej, jindy. Ale kdyby Shakespeare nenapsal Hamleta, tak by nikdy nebyl! Kdyby umělci neudělali svoje dílo, tak bychom byli o to chudší! Protože umění je komunikace… A s tím já naprosto souhlasím. Vždycky věřím lidem, posluchačům. Ti si sami určí, co je baví. Bez jejich reakce nemá smysl cokoliv tvořit. Abych se ale vrátil k Hodině zpěvu – tu letošní už máme připravenou. Jen mě mrzí, že ji z ČT1 přesunuli na Déčko, kde není moc vidět. Diváci, kteří si ji už zařadili k obvyklým vánočním pořadům, se nás často dotazují: „A vy už Hodinu zpěvu neděláte?" Říkáme – ano, děláme, ale musíte si přepnout na jiný kanál.

Jaroslav Uhlíř

Mnohé z písniček, které jste složil s již zmíněnými autory, jsou notoricky známé, prozpěvují si je jak děti, tak dospělí – Severní vítr, Holubí dům, Není nutno, Dělání… A na YouTube lámou rekordy v počtu zhlédnutí. Pomyslel byste si to někdy?
Vůbec ne. Vím, že máme asi padesát písniček, které jsou takzvaně provozuschopné. Nepočítám mezi ně ale takové, jako je třeba Elektrický valčík s textem Zdeňka Svěráka. S kapelou jej hrát nemůžeme, protože je v něm hodně povídání, které neumíme nazpaměť. To je něco strašného! I sám Zdeněk, když jsme jezdili spolu a Elektrický valčík chtěl „dát", měl v kapse připravený tahák. S ostatními snad až takový problém není. Jak říká Zdeněk – nejsme ješitní zpěváci, náš zpěv je „návodný". Návodný v tom smyslu, že když mě nebo Zdeňka někdo slyší zpívat, tak si řekne, že když my dva, tak to on už může zpívat taky.

„Narozeninová" kompilační alba jste rozdělil na ta pro děti 
(a dospělé) a dospělé (a děti). Tím ale vlastně říkáte, že tvořit pro děti a dospělé je jedno, nelze to rozlišovat.
Nebudu toho člověka jmenovat, ale do Českého rozhlasu nastoupil svého času jistý herec jako šéfrežisér. 
V Městských divadlech pražských se ho kolega-herec ptá: „Ty jsi teď ten režisér, nebyla by pro mě nějaká rolička?" 
A on odpovídá: „Jaký režisér, děláme pořady jenom pro děti!" Tak pozor! To je strašné, když se řekne – „my hrajeme jenom pro děti"! Děti jsou přece to nejvnímavější publikum, nelze ho podceňovat, nebo ho nebrat vážně. Existují autoři, kteří se dětem podbízejí s texty typu „máme hezkou panenku, hrajeme si, sluníčko svítí…", nebo na ně různě šišlají a pitvoří se, Svěrák na to jde ale úplně jinak. Jednou se nám stala věc, že jsme do Hodiny zpěvu napsali písničku Neopouštěj staré známé. A najednou jsme zjistili, že vůbec není dětská, protože děti přece nemají staré známé. Ty mají dospělí. Takže tady je vidět, jak se dětské a dospělácké světy prolínají, všechno souvisí se vším.

S panem Svěrákem vás pojí nejdelší spolupráce, je to tak?
Tvoříme spolu 47 let. Naše začátky se datují k roku 1967, kdy vzniklo Divadlo Járy Cimrmana. Tehdy mi Zdeněk poté, co jsme se seznámili 
v Československém rozhlase, řekl: „Hele, budu dělat takový pořad, nechtěl bys mi k němu udělat muziku?" A tak jsem napsal písničku Strašidýlko Emílek, která v tom pořadu strašně zabodovala. Od té doby naše spolupráce bobtnala a bobtnala.

V minulém rozhovoru jste mi říkali, že ačkoli ročně tvoříte oněch osm nových písniček pro Hodinu zpěvu, nevídáte se tak často, jak by se mohlo zdát…
Ano, a to kvůli moderním vymoženostem, jako je internet, jehož prostřednictvím si můžeme vzájemně posílat nahrávky a texty, konzultovat je… To dřív nešlo. Pamatuju si, že v jednom roce jsme se málem vůbec nepotkali. Bouchlo to tím – protože Zdeněk mi vždycky diktuje texty do telefonu a já si je vlastnoručně zapisuju –, že jsem po sobě jeden z nich nemohl absolutně přečíst. Natož pak chudáci děti ze Sedmihlásku, ty by si s ním už vůbec neporadily – a to už jsme měli jít do studia natáčet, všechny písničky byly hotové! A tak mi Zdeněk domů přinesl kýžený strojopis, čímž situaci zachránil.

Jaroslav Uhlíř

A co spolupráce s Karlem Šípem? Určitě na ni taky rád vzpomínáte.
Samozřejmě. Se Šípem jsme se seznámili tak, že byl kapelník skupiny Faraon, hrál v ní na basovou kytaru. Taky když si do Všechnoparty pozve nějakého muzikanta, ptá se ho: „Co říkáte na Holubí dům?" Výborné. „A co říkáte base?" Taky. „Tak to jsem hrál já…" Holubí dům zpopularizoval, jak známo, zpěvák Jirka Schelinger. Nahráli jsme jej na singl, z druhé strany byla písnička René, já a Rudolf. No, co vám mám říkat, byli jsme tehdy bambulové… Stalo se totiž to, že František Ringo Čech zavětřil a řekl – toho kluka chci. A vzápětí Jirku přetáhl do své skupiny. Dodneška jsem to Ringovi neodpustil…
Se Šípem jsme dělali spoustu let, ale nakonec jsem se vrátil čistě k hudbě, protože se v ní cítím nejlépe. Složím si písničku, pak ji hraju na piano, zpívám s kapelou… Mluvení mi prostě nejde, i když – nebýt Karla, jsem na tom v tomto směru daleko hůř.

Zachováváte si veselou mysl, tvůrčí elán vás neopouští, koncertů máte stále habaděj, cítíte se na prahu sedmdesátky dobře?
Musím to zaklepat, cítím. Mám takovou teorii, že když se narodíte, tak je tělo do deseti let v záruce. Postupem času o něj ale musíte víc a víc pečovat – já například už nějakou dobu snídám společně 
s manželkou pouze ovoce. Nejde ale jen o stravovací či jiný režim, důležité jsou 
i vztahy a práce. Pokud jedna z těchto tří věcí, jak já říkám životních trojnožek, nefunguje, ulomí se, nastává problém. A tomu se snažím předcházet.

Jaroslav Uhlíř

* Narodil se 14. září 1945 v Praze na Žižkově, je skladatel populární a filmové hudby, zpěvák, komik, klavírista a moderátor.

* Zprvu hrál v různých kavárenských tanečních skupinách, byl varhaníkem Prominence, vedoucím skupiny Evy Pilarové, členem Faraonu s prvními úspěšnými skladbami René, já a Rudolf a Holubí dům.

* Po roce 1977 začal studovat Lidovou školu umění (nyní Konzervatoř Jaroslava Ježka), obor dirigování u J. Fialy a skladbu u V. Neumanna.

* V 80. a první polovině 90. let připravoval s Karlem Šípem TV pořady Hitšaráda, Galasuperšou, Klip klap a další.

* Od roku 1977 komponuje filmovou hudbu (Ať žijí duchové, Bloudění orientačního běžce, 
S čerty nejsou žerty, Tři veteráni, Vrchní, prchni, Královna Koloběžka, Princové jsou na draka, Lotrando a Zubejda).

* V roce 1988 natočil první dětský písničkový pořad pod názvem Hudba: Uhlíř, Slova: Svěrák, na jeho základě vzniká Hodina zpěvu.

* V současné době hraje svá dětská představení z cyklu Hodina zpěvu a jako host účinkuje s vlastní kapelou na mnoha hudebních festivalech a koncertech.

* Během zlínského filmového festivalu v roce 2014 obdržel ocenění za tvůrčí přínos ve filmové tvorbě pro děti a mládež.