Posluchači na vaší novince najdou již známé hity jako Bouře, Červánky nebo Není to tak zlý a samozřejmě úplné novinky. Jak byste práci na albu charakterizovali?
Lukáš Bundil: Začali jsme na něm dělat vlastně krátce po vydání předešlé desky. Tehdy vznikla píseň Bouře, která byla i prvním singlem a předzvěstí nového projektu. Následně jsme vydali další tři singly, těsně před létem pak čtvrtý s názvem Není to tak zlý. V tu chvíli jsme si řekli, že možná přišel čas na novou desku. Písniček jsme měli v šuplíku dost, takže jsme některé doskládali a dopsali k nim nové. Tím, že jsme nebyli ničím svazováni, ani časem, ani konceptem, je album o to víc různorodé a barevné.
Petr Lexa: Zajímavostí je, že titulní Monodrama je také poměrně stará píseň, dva roky, ale dotáčeli jsme ji asi týden před odevzdáním desky. Cítili jsme, že by se nám do výsledné kolekce hodila, ale že by ji mohla povýšit účast nějakého hosta. A tak jsme k ní přizvali rappera Refewa, který k ní dozpíval svou sloku. Strašně ji tím oživil.

Do jaké míry pro vás bylo, Petře, tvoření písní terapií, o které jste už dřív mluvil?
Petr Lexa: Přirozeně jsem extrovert, ale mám spoustu introvertních vlastností. Jedna z nich je ta, že si mnoho věcí nechávám pro sebe, dusím je v sobě, což není dobře. Nejsem prostě ten, který by se s čímkoli svěřoval, ani nejbližším v rodině. Takže je vlastně super, že mám tu možnost skládat písničky, protože do nich své pocity snadno promítnu. Myslím, že je to i na desce cítit, že jsem nešel po povrchu, že jsem nehledal obecná témata, ale fakt jsem sáhl hluboko do svého nitra a vypsal jsem se z něčeho, co jsem zrovna cítil. Konkrétně Bouře vznikla během covidu, kdy jsem měl blbé období. Všichni jsme byli zavření doma, trošku jsem popíjel, měl jsem divné úzkostlivé stavy… Takže ano, psaní pro mě bylo v mnohém terapií, ale uvědomil jsem si to až později.
A jak to vypadá, když vám autorsky do textů vstoupí třeba Ondra Ládek, váš dlouholetý spolupracovník? A jak na hudbě kooperujete s Lukášem?
Petr Lexa: Systém je podobný jako u předchozích desek, to znamená, že s Lukášem píšeme buď každý sám, nebo spolu, nebo do tvorby zapojíme i další lidi. Nejčastěji Angličana Olivera, což je i producent většiny našich písniček. Někdy to vypadne tak, že napíšu celou písničku sám, stojím si za ní a řeknu, že není potřeba do ní zasahovat. A pak se naopak stává, že napíšu text a vím, že by jej šlo pošoupnout ještě dál, ale sám nevím kam. A tak jej doladím třeba s Ondrou Ládkem nebo s Jirkou Krhutem. Není to ale tak, že by se text přepisoval celý, většinou se dotáhnou jen refrény, což byl případ této desky. A konkrétně třeba písně Magnety a Se svým stínem jsme napsali s Ondrou společně od nuly.
Lukáši, vy do tvorby textů nevstupujete?
Lukáš Bundil: Nejsem textař, ale vnímám zpěvnost slov. Taky když stvoříme písničku, cítím, jestli ji text obsahově posouvá, nebo naopak brzdí. A pak řešíme s Petrem, jestli na to má, nebo nemá stejný názor. Pokud dospějeme k závěru, že ano, bavíme se o tom, co by se dalo spravit. Anebo občas upozorním i na to, když slova nedávají smysl, byť jde třeba o jedno jediné.
Petr Lexa: Já jsem vlastně rád, že Lukáš není textař, protože je super mít vedle sebe člověka, který na věc nahlíží jako laik. Přece jen když písničku poslouchá zkušený textař, tak hlavně z pohledu češtiny. Já ji mám rád, dbám na ni, aby byla, jak má být, ale vím, že se doba vyvíjí. Je tady spoustu muzikantů a zpěváků, kteří ji ohýbají tak, až mi to nepřijde přirozené. Ale už jsem se překlenul přes to, že občas je třeba posunout akcent, že to zpěvnosti písničky pomůže. Angličané jej dávají doprostřed slova, my Češi na první slabiku, což udělá hodně. Takže pokud jde o textaře, který akcenty opravdu řeší, nejede přes to vlak. Pak si věc poslechne člověk, který je neřeší, úplně obyčejně, a řekne, jestli ho písnička baví, nebo ne. To je pro mě taky strašně důležitá zpětná vazba. S Lukášem se prostě doplňujeme.

A jak jste se dali dohromady se zmiňovaným anglickým producentem?
Lukáš Bundil: Funguje to tak, že se nám líbí nějaká písnička, a tak si zjistíme, kdo ji produkoval. Na internetu na daného člověka nebo na jeho manažera seženeme kontakt. A normálně jim napíšeme - čau, my jsme Slza, děláme tuhle hudbu. Pošleme jim nějaké ukázky a takto se dostaneme do kontaktu. Je to vlastně velice jednoduché. Je překvapivé, že oni odpoví, jsou to profesionálové. A pokud narazíme na nějaký problém, finanční nebo časový, sami navrhnou, jak by se to dalo udělat jinak. Není to tak, že by spolupráci odmítli.
Kapela Slza
Chtěli jste někdy zpívat v angličtině?
Petr Lexa: Ne, vůbec. Možná jsme zkoušeli udělat nějakou verzi písničky v angličtině, zajímalo nás, jak by v ní mohla znít, a nebylo to špatné. Ale byly to spíš pokusy. Angličtinu jsem studoval na gymplu i na výšce, mám ji rád, baví mě v ní i psát. Ale když se potom podívám na češtinu, jak je nádherná, jak je ohebná a co všechno se v ní dá vymyslet, nedám na ni dopustit. Emoce popsané v angličtině nikdy nebudou znít tak jako v češtině. Zrovna Ondra Ládek je úžasným příkladem, jak se dá se slovy v textech hrát. To je kouzlo češtiny a jsem rád, že se jí držíme.

Hezky jste pojali i vizuál vaší novinky. Působí optimisticky a vyklidněně, stejně jako vy dva.
Petr Lexa: Přemýšleli jsme, jak myšlenku alba celkově uchopit. Došli jsme k závěru, že chceme, aby vyjadřovala nespoutanost, spontánnost a rozmanitost. Pak jsme díky internetu zjistili, že barva spontánnosti je žlutá. A tak jsme si na přebal jako symbol zvolili čtyři žluté balonky, když už jde o čtvrtou desku. A balonky proto, že když je člověk vezme a otočí, vypadají jako slza. Pokud jde o tu osobní vyklidněnost, něco na tom bude. Tvorbu i natáčení jsme si užívali, i když se v součtu jednalo o hodně práce, pracovali jsme prostě na pohodu. Z výsledku máme velkou radost.