Václava Neckáře není potřeba představovat snad nikomu: starší generace zná desítky jeho hitů i jeho slavné filmové role, mladší generaci určitě neuniklo album Půlnoční, které vyšlo před čtyřmi lety a Václava Neckáře, který se zotavoval z následků mrtvice, vystřelilo do hitparád.

Dnes jedenasedmdesátiletý prošedivělý muž, ze kterého sálá nejen  láska k muzice a vděčnost  publiku, ale také pokora k životu, stále koncertuje.  V příštích dnech dorazí jeho největší hity také do východních Čech.

Jak se vám daří, pane Neckáři?
Vzhledem k tomu, že v poslední době hrajeme každý měsíc pět i sedm dvouhodinových koncertů, myslím, že zdraví drží.

Oslovila jsem vás v souvislosti
s koncertním turné, které bude mít v březnu také dvě zastávky ve východních Čechách: ve čtvrtek 26. v Hradci Králové
a v úterý 31. ve Vysokém Mýtě. Jaké skladby jste pro tuto příležitost vybrali? A jak vlastně dramaturgie koncertů Největší hity vznikala?
Koncert je malou retrospektivou pěti dekád spolupráce se Supraphonem. Samozřejmě jsme zvolili staré hity, třeba Ša-la-la-la-li, Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě, Stín katedrál, Čaroděj dobroděj, Dr.Dam di Dam, nebo věci z dob Golden Kids, Suzanne, Časy se mění a Odejdu. Hlavně ale písně nahrané s Bacily. Od Kdo vchází do tvých snů má lásko, až po Planetárium, Lásku ztracenou. Nebude chybět ani Půlnoční nebo Andělé strážní z posledního CD Mezi svými.

Pokud jde o vaše nejúspěšnější hity – je jich neuvěřitelné množství a v podstatě v každé dekádě od 60. let jsem jich objevila desítky. Čím si to vysvětlujete? Měl jste velmi šťastnou ruku při výběru autorů a spolupracovníků, ale určitě to není jediný důvod takového úspěchu…
Ano, měl jsem štěstí na spolupracovníky. Třeba Darek Vostřel, Pepík Vobruba, Jaromír Vašta. Ti  mi dovedli vždy dobře poradit. Štěstí jsem měl i na autory, kteří mi napsali spoustu krásných písní. Boban Ondráček, Honza Schneider, Zdeněk Rytíř, Eda Krečmar, Jiřinka Fikejzová, Michael Prostějovský, Ota Petřina, Petr Hapka, Michal Horáček nebo i Petr Janda, Zdeněk Borovec, můj bratr Honza a spoustu dalších. Dalo by se říci, že jsem nazpíval písně skoro všem českým autorům populárních písní.

Ráda bych věděla, které ze svých písní máte vy sám nejraději, případně k nim máte nějaký speciální vztah? A existuje nějaká, která se vám během doby vysloveně oposlouchala?
Nejraději mám vždycky tu příští, kterou budu zpívat. Žádná se mi neoposlouchala. Asi proto, že si své písně často nepouštím.

Vloni před Vánocemi jsem se trochu poničená vracela autem domů z nějakého nákupu v přelidněných obchodech a v rádiu začali hrát vaši Suzanne. Té písničce je možná tolik, co mně, a už jsem ji strašně dlouho neslyšela. Tentokrát mě úplně omráčila. Myslím si, že je lepší než ta původní, kterou nazpíval Leonard Cohen a její text je podle mě mimořádný – je to 
v podstatě nádherná báseň. Jaký vztah k Suzanne máte vy?
Zdeněk Rytíř vytvořil skvělý překlad Cohenova textu a Suzanne čas od času zařazuji do svého programu. 
V Hradci ji určitě zahrajeme.

Z mého pohledu byla nesmírně zajímavá vaše spolupráce s kapelou Umakart – s muzikanty tak o generaci mladšími, která po mnoha letech přinesla opět velký hit – Půlnoční. Neměl byste chuť znovu s nimi něco zkusit?
Už se stalo. V roce 2012 jsme natočili s Jaromírem Švejdíkem a Dušanem Neuwerthem album Dobrý časy. V loňském roce před Vánocemi jsme opět s Dušanem jako producentem, s bráchou Honzou a spoustou dalších muzikantů natočili nejnovější album Mezi svými.

S vaším jménem a hudební kariérou je od 70. let spojená kapela Bacily vašeho bratra Jana. S Bacily už po těch letech máte společné DNA. Jaké to je – mít bezmála padesát let kolem sebe (s malou obměnou) stejný kruh lidí?
Název Bacily vymyslel Zdeněk Rytíř, protože v té době napsal s mým bráchou hit Dr. Dam di Dam. Zdůvodnil to tak, že každý doktor má co do činění s bacily a tyhle Bacily rozšiřují nákazu dobré hudby. Radek Pobořil (dnes Čechomor), Ota Petřina a Petr Formánek přišli z orchestru Golden Kids, Honza „Papírek" Hauser z Olympicu a Milana Vitocha (dnes F.U.T.) nám doporučil jeho táta, trombonista Pavel Vitoch, který hrál v Tanečním Orchestru Československého rozhlasu i s Golden Kids. Tenkrát jsme spolu trávili opravdu více času než se svými manželkami a občas se dostavila i ta „ponorka". Vydrželi jsme ale spolu a přečkali i těžší období. Například když Ota nesměl čtrnáct let vystupovat kvůli dlouhým vlasům, které si nenechal ostříhat. Se Zdeňkem, Otou a bráchou jsme založili Bacily
4. srpna 1971, tedy před 44 lety. V aktuální sestavě kapely hrají kytaristé Ota Petřina 
a Peter Mahrik, baskytarista Miloš Rábl, bubeník David Hofrichter a klávesy můj brácha Honza.

Ráda bych se vás zeptala i na trochu osobní věc. Poznamenal konflikt mezi Helenou Vondráčkovou a Martou Kubišovou
i vaše vztahy s oběma dámami? Jak jste vůbec ten konflikt nesl?
Já bych ten spor řešil asi úplně jinak, než Helena. S Helenou se občas potkáme na různých společenských a kulturních akcích. S Martou se vídáme častěji a do nového alba Mezi svými jsme si nazpívali náš první společný duet Noc.

Bude to už třináct let od chvíle, kdy vás zradilo zdraví. Od té doby jste na sobě udělal obdivuhodný kus práce. Jak se cítíte dnes? A bylo to osudové zastavení k něčemu dobré, jak se s oblibou o špatných věcech říká?
Snažím se stále, ale s přibývajícím věkem je to všechno stále těžší. Důležité je nevzdávat se. Tak se nevzdávám.

O svém albu Mezi svými, které jste křtil vloni v listopadu, jste prohlásil, že je poslední. Nerozmyslel jste si to?
Tak to mě asi někdo špatně pochopil. Myslel jsem, že bylo „zatím poslední". Brácha už zase něco chystá, tentokrát 
s Bacily.

Moc by mě zajímalo, jak vnímáte současnou českou hudební scénu: koho posloucháte, čemu nerozumíte a s kým byste si třeba rád něco zkusil?
Líbí se mi Chinaski, například jejich poslední album. Občas si zahrajeme s mladou ostravskou kapelou FíHa. Frontman kapely Filip Rácz mi napsal i jednu píseň do posledního alba.

A na závěr – ráda bych věděla, jak dnes vypadá váš život, když nejezdíte po koncertech. Jak žijete? A z čeho každý den čerpáte energii?
Stále se starám o svou ženu Jarku, která je těžce nemocná. Kromě hudby se rád podívám do Chuchle na koníčky. Sponzoruji jednoho koníčka ze stáje Václava Luky. Energii mi dodává publikum a fanoušci na koncertech. Tak se přijďte podívat.

Vizitka
Václav Neckář se narodil 23. října 1943 v Praze.
Od roku 1962 působil jako herecký elév v Mosteckém divadle pracujících a od roku 1964 v plzeňském písničkovém divadélku Alfa. V té době začal nahrávat pro Československý rozhlas. Poté od roku 1966 účinkoval v divadle Rokoko.
V letech 1968 až 1970 byl společně s Martou Kubišovou a Helenou Vondráčkovou členem pěvecké skupiny Golden Kids.
Jako herec se proslavil především rolí ve filmu Jiřího Menzela Ostře sledované vlaky natočeném na motivy stejnojmenné novely Bohumila Hrabala, ale hrál i hlavní role ve filmech Skřivánci na niti a pohádce Šíleně smutná princezna.
Nazpíval písničky k filmům (Jak básníci přicházejí o iluze, Jak utopit doktora Mráčka nebo Páni kluci). Od 70. let natáčel a koncertoval se skupinou Bacily, kterou řídí jeho bratr Jan Neckář.
K jeho dvorním autorům patří Jan Neckář a Ota Petřina, ale psali pro něho i Karel Svoboda, Petr Hapka, Petr Janda nebo Bohuslav Ondráček. O texty se mu starali například Zdeněk Rytíř, Michal Horáček, Jan Schneider, Ladislav Kantor nebo Michael Prostějovský.
Kromě popových hitů (Stín katedrál, Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě nebo Lékořice) má v repertoáru i řadu balad (Nautilus, Suzanne, Perla nebo Podej mi ruku a projdem Václavák). V 70. letech natáčel i hloubavější tematická alba, folk-rockové Tomu, kdo nás má rád nebo big bítové Planetárium. V 80. letech se věnoval i rockové hudbě – album Pod komandem lásky.
V roce 2011 natočil se skupinou Umakart velmi úspěšný filmový soundtrack k filmu Alois Nebel s názvem Půlnoční.

Největší hity60. léta: Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě, Lékořice, Stín katedrál, Jak ten čas letí, Ša-la-la-la-li, Čaroděj dobroděj, Miluju a maluju, Suzanne
70. léta: Doktor Dam Di Dam, Kdo vchází do tvých snů, má lásko, Mýdlový princ
80. léta: Mademoiselle Giselle, Podej mi ruku a projdem Václavák, Je ráno, Anno
2011: Půlnoční