Pavlu Šporclovi se povedla skvělá věc. Lístky na jeho koncerty shánějí i teenageři. „To mě strašně baví, ten pohled mezi diváky. Když vidím stejné lidi jako na ulici: babičky, taťky, dámy i holky v džínách,“ říká se zjevnou radostí.

Důkazem, že jeho zboží má skvělý design i obal, který prodává, byla i hodinka před úterním koncertem v hradeckém kostele Sboru kněze Ambrože. Pavel Šporcl vzal do ruky svoje pověstné modré housle a rozezněl je jen tak na zkoušku jednou z nejtěžších pasáží Čtvera ročních období. U vrat do zahrady kostela nábožně naslouchala prošedivělá žena s manželem a holka s batůžkem na zádech.


Je pro vás hodně důležitý vnější efekt vystoupení?
„Určitě. Není to ovšem tak, že bych se za každou cenu snažil o výstřednosti, jak jsem se kdysi někde dočetl. Spíš nemám důvod šněrovat se do nějaké pózy, která mi nesedí. Vidíte, že nejsem oblekový typ ani suchar, můj život není jenom muzika, jakkoliv ji miluju. Mluvím o šátku, dlouhých vlasech i modrých houslích. Takhle jsem to já a jsem rád, že ta určitá uvolněnost přilákala k houslím a hudbě spoustu mladých lidí, které by dřív do koncertního sálu nikdo dobrovolně nedostal.“

V pondělí jste se vydal na Vivaldi Tour 2008, hrajete Vivaldiho skladby v kostelích. Proč právě tam?
„Kostely obecně mají nádhernou akustiku, některé opravdu výjimečnou. Navíc Vivaldi sám byl věřící člověk, kněz – jeho hudba je velmi duchovní a v kostele dostane další rozměr, který v jiném prostředí nemá. V pondělí jsem měl první koncert turné v Jablonci nad Nisou a byla to bomba. Pro mě rozhodně.“

Hrajete v koncertních síních, hrál jste v divadlech, teď v kostelích. Kudy povede vaše příští turné?
„Já bych klidně hrál i ve sportovní hale…“

Kdyby ji někdo ozvučil pro housle.
„Všechno jde. Mám už nějaké plány, ale ven s nimi teď nepůjdu. Až přijde čas.“

Vaše poslední album Čtvero ročních období se skvěle prodává, má zlatou i platinovou desku. To se při dnešním poklesu prodeje nosičů nepovede ani leckteré hvězdě popmusic.
„Co na to říci – jsem za to strašně rád a speciální radost mám z toho, že si cédéčko kupují mladí lidé.“

Jak vám roste dcera?
„Děkuji, dobře. Violetce je deset měsíců a je úžasná.“

Violetčin táta je špičkový houslista, máma Bára Kodetová je herečka, dědeček Jiří byl geniální herec, jeho bratr Kristián je malíř… To je hodně uměleckých genů v jedné holčičce.
„Violetka bude tanečnice. Jakmile začnu hrát, Violetka tančí – to ještě nikoho nenapadlo, zatančit si, když hrají Paganiniho. Moji dceru ano! Je to úžasný pocit a někdy, když hraju, si na tenhle obrázek vzpomenu.“

Hrajete hodně v zahraničí – jak se vaši kolegové ve světě tváří na modré housle?
„Jsou nadšení, jak nádherně může hrát nový nástroj. Za skvosty se zpravidla považují dochované exempláře starých mistrů, staleté kousky . Ty moje mýtus starých houslí zbořily.“