Album, na jehož vzniku se podílely známé tváře domácí populární hudby Roman Holý a Ondřej Brousek, obsahuje 11 skladeb, jejichž původ je značně rozmanitý. Mezi autory nalezne posluchač vůbec poprvé samotného Šporcla, dále zmíněného Ondřeje Brouska, Ennia Morriconeho či Jacquesa Brela. Ačkoliv produkční rukopis Holého nahrávku do značné míry zvukově sceluje, se Šporclovým sebevědomým konstatováním v průvodním textu cd, že deska „drží dobře pohromadě“, nelze až tak úplně souhlasit. Stylová nevyrovnanost by však v případě Sporcelainu ani tolik nevadila, problémová je spíše nevyrovnanost v kvalitě jednotlivých písní.

Diskotékové rytmy v Surprise

Album zahajuje krátké Brouskovo intro v duchu tradice elektroakustické hudby, na něž bezprostředně navazuje autorský příspěvek Pavla Šporcla Violin 1st. Nutno říci, že jde o příspěvek kompozičně nijak zvlášť zajímavý – skladba má spíše znělkový charakter – a ani příliš originální: pohyblivé smyčce svým aranžmá připomínající barokní fakturu, rychlejší tempo, celkový drive a agresivita okamžitě evokují diskotékovou verzi Bouře z Čtvera ročních dob Antonia Vivaldiho v podání Vanessy Mae. Pravda, Šporcl zde tíhne spíše k rocku, ty pravé diskotékové rytmy z jeho autorské dílny na posluchače čekají až v závěrečné, bonusové Surprise, která však překvapí maximálně svojí podbízivostí s módními orientálními vložkami.

Lépe působí Šporclova a Holého skladba Sporcelain, které nechybí atmosféra. Přesto by jí prospěla výraznější myšlenkovost v houslových improvizacích, které místy vedou jakoby odnikud nikam. O tom, že zapojit smyčcový nástroj do popového základu tak, aby výsledkem nebyly prázdné stupnicové toulky, ale organický hudební tvar, není žádná sranda, vypovídá i předcházející „populár na druhou“ – Dies Irae Karla Jenkinse. I zde by si posluchač mohl představit zajímavější melodickou nadstavbu.

Dyk jako Bárta?

K povedeným číslům desky patří kompozice Ondřeje Brouska. Jednou z nich je Ambient Cow, jež stylově odkazuje k autorově domovské kapele Monkey Business. Chytrá a hravá melodická témata, působivé instrumentální barvy (kombinace houslí a syntezátoru místy evokují jazz rock Mahavishnu Orchestra), výrazná rytmizace a funkový drive, to vše činí z kompozice hudební tvar, který opravdu šlape. Pěkné jsou i filmovou hudbu připomínající melancholické Cascades, v nichž může posluchač plně vychutnat zpěv a dech Šporclových houslí. To samé snad ještě ve větší míře platí o další Brouskově písni – supermelodické John Thomas.

Následující Ne Me Quitte Pas Jacquesa Brela, ve které Šporcla na klavír doprovází šansonový specialista Petr Malásek, výrazově originál sice nepřekonává, ale poslouchá se stále velmi dobře. Posluchači jistě ocení i jedinou skladbu se sólovým vokálním partem – cover verzi irské Women of Ireland s českým názvem Na perutích. Zpěv Vojtěcha Dyka bohužel shazuje extrémní stylizace do projevu Dana Bárty.

Stejně jako staré partysoundové desky i Sporcelain má své světlé i stinné stránky. Deska posluchači nabízí jak solidní spotřební pop podepřený řemeslným umem a profesionalitou autorů, tak nepřesvědčivé hudební pokusy vyplývající ze Šporclovy nezkušenosti na poli daného žánru, navíc ještě korunované kalkulací a komerčními ambicemi.


JAN BLÜML
Autor je muzikolog