Oproti snímku No Direction Home z roku 2005, v němž se Scorsese zaměřil na osobnost a dílo Boba Dylana, působí hudební životopis Shine A Light mnohem současněji, v souladu s krédem Micka Jaggera: „Nesnáším, když se člověk ohlíží. Jenom to zdržuje.“

Tím, co v našich myslích vytváří vědomí kontinuity nejsou obrázky na stříbrném plátně, nýbrž soundtrack: 22 skladeb ze všech možných období, mezi nimiž se kromě hitů najdou i málo známé klenoty, kterými se legendy rocku dosud příliš nezdržovaly. Aktuální živé dvojalbum, pořízené během vystoupení v newyorském Beacon Theatre, se rovněž snaží odpovědět na otázku, co si dnes vlastně pod značkou Rolling Stones máme představit. Svou poslední studiovou deskou A Bigger Bang totiž skupina své odpůrce, kteří ji už dávno posílali do říše vyhynulých tvorů, pořádně zmátla.

Na čerstvé šedesátníky byla zatraceně dobrá a na znuděné multimilionáře zase nečekaně radostná. Jde tedy vskutku o továrníky, kteří žijí ze své fabriky na rokenrol, nebo jsou to pořád stejní týpci jako na začátku? „Odpovědí je koncert,“ říká Martin Scorsese a jako ve svém 30 let starém filmu The Last Waltz o skupině The Band nechává promlouvat hudbu. A jak znějí Rolling Stones v roce 2008? Sem tam se jim to (řečeno po nohavicovsku) trochu rozkvačí – zejména v prvních písničkách Jumpin' Jack Flash, Shattered a She Was Hot. Jakmile do sebe díly skládačky zapadnou, už se nenajde síla, která by je rozpojila. Kapelu nyní žene kupředu hlavně Jagger, jenž je posledních pár let v obdivuhodné pěvecké formě. Kytarista Keith Richards žije už nadobro ve vlastním světě, což kromě jeho nahodilých sól a riffů, které trousí tu a tam podle okamžité nálady, dokládají i průpovídky, jimiž obšťastňuje bulvární magazíny.

Z nedávné doby je asi nejlepší ta o bibli. „Nechápu, co na ní lidi mají,“ prohlásil větry ošlehaný pětašedesátník. „Zkoušel jsem se do ní začíst, ale bylo to tak příšerně nudné!“ Za zmínku stojí jeho odpověď na otázku, jak je daleko s memoáry, za které dostal 7,3 milionů dolarů. „Hrome, já si ani nepamatuju, co se stalo včera,“ ulevil si rocker.

Zpívat hit je nuda

Co se týče současného repertoáru Rolling Stones, zde paměť Richardsovi naštěstí slouží dobře, a některé kousky tudíž opravdu stojí za to. Skupina čerpá z období, kdy vznikalo dvojalbum Exile On Main St., a vůbec se hodně noří do svého zpěvníku z 60. a 70. let. Nebojí se obnažit své countryové kořeny (Faraway Eyes, Tumbling Dice, Loving Cup), ba dokonce vrátila do hry ploužák As Tears Go By, jenž se kdysi stal odrazovým můstkem pro Marianne Faithfullovou.

Jeden z recenzentů filmu Shine A Light si postěžoval, že Jagger vypadá, jako by zpíval zpod masky, a nic jeho zdání nepotvrzuje víc než lhostejná interpretace této písničky. Jak ohromně s ní kontrastuje odvázaná verze letitého blues Muddy Waterse Champagne & Reefer, během kterého doslova zavařil kytaru nejlepší žijící bluesman – Buddy Guy! Láskyplný duet s klasikem bluesového žánru napovídá, že nebýt zatěžkávající povinnosti zahrát Satisfaction, Star Me Up a jiné žádané popěvky, „Stouni“ by nejraději jamovali samé „dvanáctky“. A proč ne?