Vloni oslavila kulatiny, vypadá ale čím dál lépe. Autorka světoznámých hitů Luka a Tom’s Diner absolvovala poměrně nedávno výroční turné k 25 letům od vydání kdysi velmi odvážného alba 99.9F° i ke třiceti letům od vzniku její zásadní desky Solitude Standing. Také vydala skvělé nové cédéčko Lover, Beloved: Songs From An Evening With Carson McCullers, o kterém se ale příliš nemluvilo.

Před šesti lety navíc završila čtyřdílnou řadu akustických nahrávek Close-Up Series. Co dělá jedna z nejznámějších světových písničkářek teď? „Popravdě spíš uklízím, než píšu. Můžeme jen do obchodu a zpátky – to je stejné jako u vás.“

Pocházíte z Kalifornie, ale vyrostla jste v New Yorku, kde také žijete. Jak to nyní v Americe vypadá? Můžete žít normální život?
Kéž by. Ne, normální to rozhodně není. S manželem zůstáváme doma, všechno pořád dezinfikujeme. Můžeme jít do parku vyvenčit psa, to jsou naše jediné procházky. Když si chceme nakoupit, je to trochu problém. Také kolem nás jedna prodejna za druhou krachuje. Lidé vymýšlejí, jak sehnat potraviny, když se nesmějí hnout z domu. Je to zajímavé. Naštěstí jsme zdrávi, ani mým příbuzným a sousedům nic není. Denně sledujeme zprávy, děsí nás stoupající počty obětí, zvenčí jsou neustále slyšet houkačky…

Už jste takhle New York někdy viděla? Prázdné ulice, nikde ani noha – to může být svým způsobem krásné.
Záleží na tom, v kterou denní dobu se do města vydáte. Máme tu velké množství bezdomovců a ti se teď toulají sem a tam, shlukují se, různě se mezi sebou perou. Takže to není zase tak úžasné, jak si myslíte. Ale já vám rozumím. I když je to tady docela drsné, najednou má okolí nádech takové zvláštní osamělosti.

Já se vás ptám na New York proto, že vaše tvorba je s ním nerozlučně spjata. Vybavíte si ještě nějaké jiné místo, kde cítíte stejnou inspiraci?
Obecně mám ráda velká města. Miluju Prahu, Londýn, Tokio, Paříž, Berlín… Líbí se mi ta energie, která kolem proudí, když je hodně různých lidí pohromadě. Smutnou ironií je, že právě proto jsme se teď ocitli v izolaci – protože je nás v New Yorku tolik.

Situaci, do níž jsme vehnáni, chápou mnozí jako znamení, že máme zpomalit a dát si pohov. Měla jste ve své kariéře chvilky, kdy jste si říkala, že potřebujete vysadit, udělat se neviditelnou?
Ano, a také jsem to udělala. Krátce poté, co se mi narodila dcera, jsem se na nějaký čas stáhla do soukromí. A v podstatě si takový oddechový čas vybírám, kdykoliv je třeba. Ale stejně je to divné, muset sedět doma s rukama v klíně.

Neskládáte písničky?
Abych byla upřímná, většinu času mi zabere šúrování a vaření. Nebo si dělám pořádek ve věcech. Nové písně možná budu skládat za měsíc, kdy už se snad to nejhorší přežene. V tuto chvíli je nejdůležitější ve zdraví to přežít. Hudba musí jít stranou.

Před čtyřmi lety jste vydala album Lover, Beloved, což jsou písně z vaší divadelní hry, ve které jste sama ztvárnila spisovatelku Carson McCullersovou. Ta deska je strašně hezká, ale v médiích prošuměla. Snad kdybyste lidem více přiblížila osobnost, o níž zpíváte, všimla by si té nahrávky širší veřejnost.
Máte pravdu, novináři tu desku nepochopili, nevěděli, co s ní mají dělat. Mysleli si, že je to nějaký můj vedlejší projekt a ne plnohodnotné album. Tu věc jsem přitom připravovala opravdu dlouho. Začala jsem s ní, už když jsem byla na vysoké. Vystudovala jsem anglickou literaturu, ale jako vedlejší obor jsem měla divadlo. Dílo jižanské autorky Carson McCullersové jsme probírali na hodinách a už tehdy jsem měla v úmyslu napsat o ní hru. Dvě písně z tohoto alba pocházejí z doby, kdy mi bylo jedenadvacet. Ještě jsem ani neměla nahrávací smlouvu, první desku jsem nahrála až v pětadvaceti. Takže když jsem se před pár lety rozhodla svou hru realizovat, vlastně jsem neudělala nic jiného, než že jsem se vrátila k starému nápadu, kterému jsem dala konečný tvar. McCullersová mě vždycky zajímala, mám ráda její knížky, z nichž mnohé byly zfilmovány – třeba Piknik u cesty, Páv se zlatým okem nebo Srdce je osamělý lovec. A také mě bavilo předstírat, že jsem ona. Přemýšlením o ní jsem strávila spoustu příjemných chvil. Ale teď už je zase čas pracovat na něčem novém.

Na albu je píseň s názvem Harper Lee, v níž jmenujete slavné spisovatele, od Virginie Woolfové přes Hemingwaye až po Grahama Greena. Které autory ráda čtete?
Jedním z mých nejoblíbenějších prozaiků je James Joyce. Jeho styl je krásně plynulý. A pak ten způsob, jakým dokáže z úplně obyčejné věci udělat něco mystického! Ze stejného důvodu mám ráda T. S. Eliota, který ve vás dokáže několika slovy vyvolat dojmy z odpoledne, které prožil před sto lety. A vy tam přesto jste a prožíváte ho s ním, jako by to bylo dnes.

Když mluvíte o Eliotovi, což nebyl jednoduchý básník… V roce 2014 jste vydala album Tales From The Realm Of The Queen Of Pentacles, které je považováno za vaši poslední řadovou desku. Opět parádní nahrávka, ale složitá. Když ji poslouchám, říkám si, že by k ní měly být vysvětlivky.
Je to tak, ty písničky jsou komplikované. Všechny se nějak týkají duchovní sféry a snažit se je vysvětlit by tím pádem bylo trochu záludné. Není to jako na mém starším albu Beauty & Crime, kde jsem se zabývala skutečnými situacemi a lidmi. Tohle je o věcech, které sice cítíme, ale nedá se na ně ukázat prstem. A proto se vám zdá, že byste k nim potřeboval návod. Skoro bych řekla, že jsou jako z jiného světa. Zpívá se v nich o smrti, o tom, co je po životě. Část z nich se dotýká jiné dimenze. A to se přirozeně těžko definuje.

Poslední skladbu na tomto albu jste věnovala našemu bývalému prezidentovi Václavu Havlovi, s nímž vás pojilo přátelství. Havel je pryč – a stejně tak i Lou Reed a Leonard Cohen, další vaši přátelé. Myslíte na ně často?
Myslím na ně pořád, zvláště na Loua. Představuju si, co by asi říkal na způsob, jímž politici k současné pandemii přistupují. Všichni ho znali jako tvrdého chlapa, ale já vím, že byl i ohromně křehký. Občas mi od něj přišla textovka a v ní stálo: „Kde jsi, nepůjdeme na oběd?“ Jsem přesvědčena, že by ho to, co nás teď potkalo, nesmírně zajímalo. On je to opravdu mimořádný okamžik v našich životech.

Bavili jste se někdy o psaní? Jak má vypadat dobrá píseň, jaké metody používáte?
Vyměňovali jsme si názory i nápady, ale z mé strany tam vždycky byl určitý ostych nebo i bázeň. S ním jste si nikdy nepovídal o ději, zápletkách, postavách a tak. Jeho víc zajímala teorie, kterou rozvinul jeho přítel Andy Warhol. Šlo o ten moment, kdy se umělec stává značkou. Lou chodil mezi lidi z marketingu, účastnil se jejich konferencí –  upřímně řečeno, o muzice se moc bavit nechtěl. Sem tam k mým písničkám něco poznamenal, třeba se mu líbila jedna, kteráse jmenuje Daddy Is White. V ní zpívám: „Jsem obyčejná bílá holka z horního Manhattanu a jsem fakt úplná běloška až na to, že mě vychovali napůl jako hispánku. Což mi způsobuje problémy, kamarádi i nepřátelé si mě prohlížejí a říkají si: Mám bílého tátu, tak musím být také bílá. Když se kouknu do zrcadla, kdo se z něj na mě dívá?“

A jak to vypadalo, když se Lou Reedovi něco nelíbilo?
Například jsem mu poslala píseň, o které jsem si upřímně myslela, že ho osloví. I Never Wear White – znáte ji? A on mi na to napsal něco jako: „Moc hezké.“ Hned jsem věděla, že ho neuchvátila.

Před časem jste slavila třicetiny své druhé desky Solitude Standing. Právě tam se objevily hity Luka a Tom’s Diner. Co o tom albu soudíte dnes?
Já myslím, že je ok. Tehdy mě překvapilo, že se lidem tak líbí, protože ty písničky podle mého názoru byly pěkně divné. Rozhodně to nebyly typické popsongy. Přesto se jen v Americe prodal milion kopií. Ale musím říct, že ty skladby ráda hraju i po tak dlouhé době a že se za ně nestydím.

K písni Luka o chlapci, který je obětí domácího násilí, jste před šesti lety připsala pokračování: skladbu jménem Song Of The Stoic. Co vás k tomu vedlo? A líčíte jeho skutečný další život, nebo jste si to celé vymyslela?
Já si v písničkách moc nevymýšlím. To je mimochodem vliv Lou Reeda, on také čerpal ze skutečnosti a v metaforách si neliboval. Na druhé straně se v textech nerada svěřuju, raději se soustředím na jiné postavy. U této skladby jsem zjistila až ex post, že je to pokračování Luky. Přečetla jsem si, co jsem vlastně napsala, a došlo mi, že je to druhý díl.

Někdy vás ovšem kritici nepochopí. O vašem hitu Blood Makes Noise z alba 99.9F° se domnívali, že popisuje nákazu virem HIV.
Tak jsem to nemyslela. K téhle písničce mě inspiroval dost soukromý zážitek. Pokusila jsem se zachytit záchvat paniky v lékařské ordinaci, nic víc, nic méně. Ostatně celá ta deska vyvolávala kontroverze. V USA ji milovali, v Evropě nenáviděli.

Nakonec bych se rád vrátil k Václavu Havlovi. Není vám líto, že jsou jeho myšlenky dnes tak málo slyšet?
To se změní. Až tahle šílená doba pomine, bude Havel potřebný více než kdy jindy. Obzvlášť tady v Americe.