„Když se mi můj manažer Honza Adam loni zmínil, že Hanka Zagorová chystá novou desku, řekl jsem si, že bych jí rád něco napsal, protože mám velmi blízko k francouzským šansonům. Jednak je rád zpívám, ale ještě raději je tvořím," říká Martin Chodúr. „Cítil jsem to jako velkou výzvu – pokusit se dostat do její nálady tak, aby ta písnička zněla z jejích úst uvěřitelně a dobře. Šlo to velmi rychle, dá se říct, že přes noc vznikla píseň On se vrátí, kterou jsem Hance Zagorové poslal. Ona byla tou dobou na dovolené ve Španělsku, odkud mi zavolala, že je z ní nadšená, že jsem se přesně trefil do jejího vkusu, což mě potěšilo. Taky se divila, že jsem ve svém věku napsal tak zralý text."

Hana Zagorová si často píše texty sama, je na ně poměrně náročná. Neznervózňovalo vás to?

Kupodivu ani ne. Dlouho jsem si pohrával s myšlenkou napsat knihu – asi proto, že literatura je vedle hudby mým velkým koníčkem, hrozně rád čtu. Pravděpodobně k tomu nikdy nedojde, ale to nutkání něco napsat mám pořád, takže se realizuju v písňových textech. Jsem empatický člověk, pozorný posluchač, tudíž v nich zpracovávám jednak to, co mi utkví v hlavě, ale i pocity, jaké zažívá žena. Paradoxně je pro mě jednodušší psát tímto způsobem – bude to zřejmě proto, že si dokážu představit, jak na ženy působí to, co dělají muži.

Téma té písně vás napadlo bleskově, nebo jste ho měl promyšlené?

Věděl jsem už předem, o čem bude. Měl jsem v hlavě představu zklamané ženy, která je celý život jenom milenkou, a pořád čeká, že se její vyvolený rozvede, vrátí se k ní a vezme si ji – myslím, že tohle téma se bohužel týká velkého množství dam. Napadlo mě personifikovat toho jejího vysněného muže do Měsíce, s čímž jsem spojil vzpomínku z dětství, kdy se jako malá každý večer bála a čekala, až Měsíc konečně vyjde. A ona čeká a čeká, pořád dokola, až do stáří…

To je hezký nápad… Na základě té písně vás prý ke spolupráci oslovil i Štefan Margita.

Je to pravda, měl přání, abych mu opatřil českým textem americkou píseň proslavenou Johnnym Mathisem a Barbrou Streisand One God. Velmi rád jsem mu vyšel vstříc, protože angličtina je další můj velký koníček. A když už nějaký text překládám, snažím se jeho význam, stejně jako rytmus řeči, co možná nejvíce zachovat. To znamená, že nacházet ty nejpříhodnější metafory, slovní spojení, narážky či motivy – i ve spojení s hudbou, je pro mě určitá intelektuální hra, kterou se bavím.

Taky to šlo tak rychle, jako v případě písně pro Hanu Zagorovou?

Taky, jsem docela impulzivní člověk, a když chci něco vytvořit, tak to udělám hned, protože se od toho nedokážu oprostit. Nejsem ten typ, jako třeba Leonard Cohen, který píše text rok, nebo spousta spisovatelů – například můj oblíbený Thomas Mann. Ten dokázal psát knihu velmi dlouho, vracet se do určité nálady, což není nic pro mě. Spíš to mám jako Jack Kerouac, který se potřeboval ze svých pocitů vypsat hned, než aby si je znovu vyvolával.

Jste zpěvák, který si umí napsat celou desku sám, navíc si je i sám produkujete. To vám ta tvorba jde opravdu tak lehce?

Jsou dny, kdy člověk nenapíše nic, jsou ale i takové, kdy má pocit, že napíše celé album. Nikdo asi neví, odkud to pochází, je to takový zvláštní pocit, který se možná někdy nedostaví, ale nic s tím neuděláte. Přesto doufám, že mi ta studna nápadů a inspirace nikdy nevyschne.

Vaše poslední deska s názvem 3 vyšla téměř před rokem, kritika i posluchači ji přijali velmi vstřícně. Pomýšlíte už na další?

Ano, chci udělat zase trošku něco jiného než doposud, to znamená víc se soustředit na interpretační stránku a malinko potlačit tu autorskou. Rád bych nazpíval písně jiných tvůrců, velké světové hity, písně, které mám rád. Myslím, že tak můžou vzniknout zajímavé věci, které podle mě posluchači dokáží ocenit.

Jaké máte před sebou koncerty?

Je jich hned několik – 12. října budu hostem na narozeninovém koncertu Mariky Gombitové, kde budu zpívat její píseň Ave Maria. Týden nato budu v Bratislavě zase, a to při příležitosti oslavy padesátého výročí Bratislavské lyry, kde 18. října poprvé zazpívám song Karla Černocha a Pavla Žáka Píseň o mé zemi. Je to krásná skladba, která byla brzy po svém vzniku v roce 1969 z politických důvodů zakázána. A je nesmírně aktuální i dnes. Potom, 5. listopadu mě čeká první vlastní velký koncert v Praze, v Divadle U Hasičů, který má podtitul Martin Chodúr zpívá zamilovaným. No a 14. prosince budu hostem Hanky Zagorové na jejím vánočním koncertě v Lucerně.

Daří se vám kloubit vaše povolání s péči o synka? Nakolik se vám tím změnil život?

Samozřejmě velmi, ale myslím tím jen v dobrém, protože Martínek je velmi hodné miminko, dělá nám radost. Já ani partnerka nejsme na mateřské dovolené, takže se v péči o něj střídáme. Když mám koncert, tak se stará partnerka, když je v práci, tak se starám já, nebo rodiče. Tím, že nekoncertuju každý den, se věnuju i dalším činnostem. Martínek u všeho je, rád poslouchá, když zpívám nebo cvičím na klarinet – vystudoval jsem jej na ostravské Janáčkově konzervatoři a poslední dobou na něj čím dál víc hraju i na koncertech. Moc se mu to líbí. Naučil mě – jak jsem mluvil o tom, že jsem impulzivní a často sedím do noci nad prací –, že všechno má svůj čas. A že po určité době je dobré dát si pauzu, věnovat se Martínkovi a pak se zase k té práci vrátit s čistou hlavou.