Při poslechu vaší novinky jsem na pěknou chvíli „zamrzla“ hned u prvního songu Holka z plakátu. Vnímám ji jako poctu Kraftwerku – ostatně jí asi bude i zmíněná skladba Kraftwerk in Saint Tropez… Dá se říct, že jsou pro vás tito němečtí průkopníci elektroniky vzorem?
Milan Cais (zpěv, bicí, produkce): Kraftwerk máme samozřejmě rádi, ale skladbu Holka z plakátu jsme ani tak moc nemysleli. Někdo nám zase říkal, že mu zvukem evokuje Depeche Mode nebo NIN. Asi to bude použitím arpeggia, které tvoří základní sound té písně. Jako pocta odkazu Kraftwerk by mohla být vnímána spíš ona skladba Kraftwerk In Saint Tropez, i když jsme se ji záměrně snažili udělat tak, aby zněla jinak než od nich.

Dušan Neuwerth (kytara, produkce): Kraftwerk jsou, řekl bych, jedni z našich vzorů. Jinak na desku zatím nejvíc nadšeně reagují opravdu asi Depešáci…

Mardoša (basa): Depěšáci rokenrolu…

Mimochodem Kraftwerk in Saint Tropez doprovází skvělý „retro“ klip. Využili jste u něj home video – plánovaně, nebo jste ho prostě jednoho dne někde objevili a následně zužitkovali?
Milan Cais: Je to tak. Jednoho dne při průzkumu archívu přišel Mardoša na zkoušku a pustil nám jen tak nesynchronně pár záběrů z našeho home videa, které jsme natočili při prázdninové cestě do Saint Tropez k četnické stanici. Perfektně to fungovalo s atmosférou skladby. Pak už jsme tomu jen potřebovali dát nějaký rámec. Našli jsme jej v eliminování současnosti a rozevření nůžek času mezi minulostí a budoucností.

Paul McCartney
Paul McCartney naděluje: novou desku tajil

Mardoša: Znáte to, jak člověk jede na dovolenou, točí si tam videa s tím, že je po návratu sestříhá, aby se na to dalo koukat? A pak to samozřejmě nikdy neudělá, takže se na to ani nekouká. Nám se to tedy podařilo až teď, po osmnácti letech. A to dokonce se střihačem – profíkem! Na druhou stranu si myslím, že kdybychom video zpracovali hned a použili v nějakém klipu v onom roce 2002, možná by nemělo takovou sílu. Čas tomu dodal pel.

Jak vám tentokrát šlo skládání?
Milan Cais: Celkem dobře. Písničky se nám formovaly s různými přestávkami v podstatě celých pět let od vydání alba A/B. Po dokončení výstavy v pražském DOXu a knihy Tatalog jsme na ně měli více času a prostoru. Ve studiu jsme točili nadvakrát, nejdříve čtyři písničky před prvním lockdownem v březnu a pak zbytek na konci léta. Díky covidu jsme měli na dokončovací práce a zpívání hodně času.

Dušan Neuwerth: I když byla práce přerušovaná neustále nějakou jinou činností, myslím a doufám, že jsme udrželi nit. A někdy jsme snad i využili mezeru k získání odstupu, který je při tvorbě klíčový.

Do skladby Tajemství jste přizvali Emmu Smetanu. Říkáte, Milane, že se vám do ní od začátku motala francouzština. Jak si to vysvětlujete?
Milan Cais: Když jsem na té písničce pracoval, atmosférou mi připomínala staré desky Serge Gainsbourga. A tak jsem si tam začal zkoušet „mrumlat“ – jako odpovídačky češtiny – něco francouzsky, podobně jako on. Pak se ale začala jevit jako lepší forma duet s nějakým ženským hlasem. A ty Gainsbourg s krásnými herečkami taky nahrál. Chtěli jsme tu píseň podržet v téhle náladě až do konce. I když kluci chvíli lobovali za němčinu nebo švédštinu. Jenže ve svém okolí moc švédských zpěvaček nemáme…

Mardoša: Ony ty Švédky stejně většinou zpívají anglicky.

Na desce pracujete s konceptem jedniček a nul, a to v různých významech a souvislostech. Zajímá mě, jak jste se k tomuto konceptu dopracovali, jaký to mělo vývoj?
Milan Cais: Opět postupný. Uvědomovali jsme si, že půjde o naše desáté řadové album, takže s tou desítkou jsme nějak pracovat chtěli, ale zase ne za každou cenu. Digitalizace hraje v našich životech pořád větší roli. Na jednu stranu mě všechny ty moderní technologie fascinují a na druhou se jich trochu bojím. Cítím obrovský kontrast mezi digitálním světem a tím skutečným, ale přesto spolu nějak musí koexistovat. Myslím, že na propojení a rovnováze mezi nimi je tak trochu založená i naše nová deska.

Jazzman Peter Lipa
Peter Lipa udivil novou deskou. Život se mi změnil, říká slovenský jazzman

Mardoša: Škoda jen, že vydavatelství Supraphon nepřidělilo naší desce katalogové číslo také v binárním kódu, to už by bylo zcela dotažené! Ale to číslo pro nás mělo asi připravené dřív, než jsme dokončili a pojmenovali desku.

V duchu toho konceptu jste vytvořili i obal desky. Je každému jasné, že propojení vizuálna s hudbou u vás hraje důležitou roli – ostatně jsme si to mohli potvrdit při zmiňované výstavě k vašim třicetinám v DOXu. Tentokrát ale přicházíte s něčím mimořádně zajímavým… Vysvětlete.
Milan Cais: Od doby, kdy byla hotová písnička Vlastní brácha, která je o genetickém inženýrství, jsem si pohrával s myšlenkou nějak to téma zpracovat do vizuality alba, protože mi to přišlo celkem fotogenické. Jen jsem si nebyl jistý, jestli se nevyloupne ještě nějaké zajímavější téma. A tak jsme čekali v podstatě do poslední chvíle. Číslo deset se skládá z jedničky a nuly a nascanováním členů Tata Bojs jsme se symbolicky převedli také na jedničky a nuly. Zároveň jsme si vytvořili virtuální dvojníky. Všechno nám pak dobře zaklaplo i s tím, že je v názvu desky obsažený jakýsi kontrast, který pro nás čísla představují a na kterém jsou postaveny i některé texty.

A co ve studiu, jaká byla práce tam?
Milan Cais: Po dlouhé době jsme si to zase užívali. Myslím, že jsme šíři a možnosti, které se ve studiu nabízejí, využili maximálně. Nahrávali jsme často více instrumentací, než které jsme ve finále použili. Často jsme si také záměrně kladli překážky. Nahrával jsem třeba na jiný nástroj než svůj a někdy mi Dušan i sebral všechny činely, abych se jimi nerozptyloval.

Dušan Neuwerth: Díky technologiím jsme dnes tak trochu pořád jednou nohou ve studiu a zároveň ve zkušebně. Máme vlastní studio, kde vše ve finále dáváme aranžérsky dohromady a zároveň tam i nahráváme všechny zpěvy. Ale jestli myslíte to „klasické“ nahrávání hudby ve velkém studiu, v Sono Records, to šlo skvěle. Vždycky to beru za odměnu, tam si to užíváme. Horší to bývá někdy po návratu, když zjišťujeme, co jsme všechno nahráli, nebo dokonce nenahráli.

Mardoša: Občas se dostala ke slovu i má úplně první basa z roku 1964! Tu jsem dostal k Vánocům 1987. Vlastně je to poprvé, co jsem na ni něco nahrál ve studiu. Je slyšet asi ve třech nahrávkách na naší kompilaci Šagalí léta 89-97, ale to jsou jen koncertní záznamy.

Jste ve skvělé formě, musí být pro vás těžké překračovat s každou novou deskou nastavenou laťku. Myslíte na to při skládání? Nebývá to obtěžující, svazující?
Milan Cais: Při skládání na to člověk nemyslí. Jste tam jen pro tu písničku, která se rodí. Je to krásný proces. Ale samozřejmě jako při každé déle trvající práci se pak dostavují i pochybnosti. Nicméně kdybychom každé nové album dělali s pocitem nejistoty, zda se nám podaří překonat ta předešlá anebo fanoušky nejvíce opěvovaná, nikam by to nevedlo.

Tomáš Klus a Kateřina Marie Fialová v klipu k písni Vánoční čas.
Tomáš Klus představil vánoční klip. Věnuje se v něm i prázdnými divadlům

Dušan Neuwerth: Pro mě to někdy svazující je, ale stejně to člověk musí hodit za hlavu a dělat jak nejlíp umí. Atleti celý rok makají, aby když vyjde ta správná konstelace podmínek, běželi o jednu milisekundu rychleji.

Mardoša: Ale vždycky je tu ono Zátopkovo „když nemůžeš, tak přidej“. Já mám teď docela silný zesilovač, takže se můžu přidat kdykoli.

K desce jste naplánovali i turné, tak snad se opravdu uskuteční. Jak vůbec současnou situaci prožíváte, co se vám honí hlavou? A vidíte z toho všeho nějaké východisko?
Milan Cais: Takže nejtěžší otázku jste si nechala na konec… O uskutečnění našeho plánovaného turné máme teď opravdu velké obavy. Bylo by skvělé, kdyby se odněkud už konečně vynořilo světlo v tom dlouhém tunelu.