Protože momentálně hýbe společností, nebo vás to téma přitahuje už delší dobu?

Bár: Osobně o něm přemýšlím skoro celý život, nebo aspoň od té doby, co jsem pobral nějaký rozum. Je to téma, které se objevuje ve všech uměleckých sférách, v divadle, ve filmu, v muzice… Představa o konci světa je zajímavá, můžeme o tom vést nekonečnou debatu.

Mardoša: Já tomu až tak nedávám, spíš mi přijde, že je to cvičení ve fantazii, a to mě baví. Nemyslím si, že bude v roce 2012 konec, maximálně tak lidstva, ale svět bude fungovat dál.

Bár: Může nastat třeba začátek nové éry.

Mardoša: Každopádně konec světa je dobrý reklamní slogan!

Ve svém nejnovějším filmu Melancholia se jím zabývá i dánský režisér Lars von Trier. A divák zažívá depresi až na dno.

Mardoša: Shodou okolností jsem se nedávno díval na jeho předchozí film Antikrist. I když ho mám ve své sbírce, tak si ho asi už nikdy nepustím. Jednou stačilo. Vlastně Triera uznávám, ale dokáže vytvořit emoce, které nejsou člověku zrovna příjemné.

Vy jste podobně pesimističtí ve vašich textech snad nebyli.

Mardoša: To rozhodně ne. Za sebe musím z textařského pohledu říct, že mě baví psát zábavně – co je ale zábavné pro mě, nemusí být samozřejmě pro ostatní… Třeba v písničce Homo demo, která není úplně o konci světa, jsem se zabýval možnou rolí lidstva v kontrastu k tomu, jak lidský druh sám sebe rád vnímá. Písnička 2031 je zase spíš „černogroteskní“ vizí budoucnosti, než závažným sdělením orwellovského pojetí, že nás čeká totalitní společnost. Ale jeden nikdy neví, kdyby tomu tak někdy bylo, budu alespoň za proroka.

Když už mluvíme o opakování, což je zároveň název prvního singlu, nakolik používáte stejné tvůrčí principy?

Mardoša: Tomu se samozřejmě nemůžeme vyhnout, dělá to každá kapela – ať už vědomě (pak tomu raději říká rukopis), nebo nevědomě. My se k používání stejných motivů veřejně přiznáváme a dokonce i teď jimi v několika málo případech odkazujeme na staré desky. Věrný posluchač je pozná.

Na desce jste pracovali čtyři roky, během té doby vás ale potkalo pár strastí – především úraz Milana Caise.

Bár: Kvůli nehodě na motorce se ocitl na několik týdnů v rekonvalescenci. Výhodu to mělo v tom, že mohl svůj volný čas využít k přípravě alba. Začal pracovat s hotovými demosnímky, aranžovat a sestavovat celý jeho obraz… Hodně společné práce jsme pak udělali během našeho soustředění na Vysočině u našeho klávesisty Jiřího Hradila. Na kompletní podobě desky se podepsali i přizvaní hosté – Clarinet Factory, komorní orchestr Parťákovy smyčce dirigovaný bývalým kytaristou skupiny Markem Doubravou, Vladimír 518, Mardošova neteř Kristýna a někdejší Milanova spolužačka Zuzana Šmídová.

Teď vás čeká vystoupení na několika letních festivalech – chystáte fanouškům předvést živě i některou z novinek?

Bár: Budeme hrát například na Rock for People, sérii České hrady.cz nebo Open Air v Panenském Týnci a určitě občas novou písničku zařadíme. Samostatnou koncertní šňůru k desce plánujeme až na podzim.

Jeden speciální koncert pro Obecně prospěšnou společnost Rozmarýna máte čerstvě za sebou. Jak jste k pomoci této nezislovce přišli?

Mardoša: Při jejím zrodu jsem byl členem správní rady a s kluky jsme si řekli, že je nám sympatická svou skromnou „velikostí“ i tím, že se věnuje dětem v dětských domovech a mladým lidem, kteří z dětského domova odcházejí. Od té doby jsme už pro Rozmarýnu odehráli čtyři koncerty, první ještě na naší domovské scéně na Deltě a tři v Divadle v Celetné. Stala se z toho pěkná tradice.

A co koncertování v zahraničí, to vás neláká?

Mardoša: Několikrát jsme v zahraničí hráli, většinou na pozvání českých center. Že bychom ale cíleně usilovali o vystoupení v klubech po Evropě, to ne. Takový ten porevoluční boom, kdy byl v zahraničí hlad nebo alespoň zvědavost na kapely z „východního bloku“, jsme prošvihli, byli jsme takoví zakřiknutí. A navíc jsme od začátku hodně pracovali s češtinou v textech, což bylo pro podobné úvahy limitující… Když tak teď listuju v paměti, vybavuju si například koncert v Drážďanech v roce 2005, kde jsme hráli jako předkapela Karla Bartose, bývalého člena Kraftwerk. To pro nás byla hodně významná událost. Potom jsme ho na oplátku pozvali zase k nám a pomohli jsme mu přitáhnout publikum, protože normálně by na něj přišli spíš znalci. Překvapilo mě tehdy, jací jsou východní Němci studení čumáci. Lidi z tamního českého centra nám pak ale říkali, že byli nadšení, ačkoli to nedali najevo. Podobné to bylo v roce 2006 v rumunské Bukurešti, kde jsme hráli na terase nějakého hodně navštěvovaného klubu. Člověk by řekl – Balkán, horká krev, ti se budou projevovat. Ale oni nic, ani netancovali. Ale později se k nám dostaly taky dobré ohlasy.

Naše publikum vás má ale rádo, nezdráhá se a tancuje…

Mardoša: Na publikum máme štěstí. Je aktivní, výborně reaguje i na legrácky v podobně různých soutěží, které pro ně vymýšlíme, což nás těší ze všeho nejvíc. Žádní studení čumáci to rozhodně nejsou.