„Myslím, že tátovi by se líbila ta atmosféra, ten náboj. Je to velký adrenalin. A to myslím úplně pro všechny – zpěváky a muzikanty. Je znát, že všichni mají před tátou celkem velký respekt," říká Tučného dcera Michaela.

Každý zpěvák po sobě zanechá songy, které zlidoví, mám ale pocit, že z těch, co zpíval váš otec, zlidověla většina. Čím si vysvětlujete, že posluchače baví?
Mnohokrát jsem o tom přemýšlela, snažila se vysondovat, proč to tak je. A došla jsem k závěru, že táta byl interpret, který byl důvěryhodný. Například na koni seděl asi dvakrát v životě, a přesto měl image kovboje, o koních zpíval a lidé ho brali jako kovboje jaksi automaticky. Měl v sobě něco, co mu prostě baštili. Všichni. I já.

Prý byl trémista…
Byl, měl před lidmi ostych, nechtěl je zklamat. Nebral je jako masu, ale každého jednoho z nich si vážil a respektoval. Uvědomoval si, že jen díky posluchačům může dělat to, co dává jeho životu smysl. Měl s nimi dobré vztahy i v osobním kontaktu – kdykoliv jej potkal náhodný člověk na ulici a zval ho na pivo, nikdy ho neposlal do háje, ale pobavil se s ním a pak se s díky omluvil, že má povinnosti. Nebo pozvání přijal. Ani se příliš nepaktoval s „uměleckými kruhy". Měl rád svůj klid. Byl prostě z jiného těsta, obyčejný a skromný.

Michal Tučný bývá označován za nekorunovaného krále české country music. Líbí se vám takové zaškatulkování?
Myslím, že to úplně neodpovídá pravdě, protože táta byl nadžánrový – zejména jeho poslední dvě tři desky už byly mimo nějakou škatulku.

Bylo to i tím, jaké si vybíral muzikanty. Sám písničky nepsal, takže byl hodně závislý na tom, co mu napíšou textaři, se kterými spolupracoval. Nejvíc si asi rozuměl se Zdeňkem Rytířem. Trávili spolu poměrně dost času a vím, že někdy spolu o písničky bojovali, ale byli dobrý tým. Dalo by se říct, že Zdeněk byl tátův brácha daleko víc než jeho vlastní brácha.

Podle mě by táta dokázal zazpívat i jídelní lístek, ale ne… Text musel mít nějakou hlavu a patu, aby ho písnička oslovila. Zažila jsem několikrát, že nějakou od někoho dostal, ale s díky ji odmítl, protože mu zkrátka nešla do pusy.

A pletl se průběžně autorům do tvorby?
Co si pamatuju, tak ani ne. Vím, že na desku Šťastné staré slunce, což byla kolekce písniček, které měl rád a chtěl si je natočit, si nechal některé věci přebásnit, třeba od Evy Olmerové. Doma si je pak „mačkal", přizpůsoboval si je, ale neměnil – myslím tím slova, frázování možná ano.

Zdroj: Youtube

Písniček, které nazpíval, jsou stovky. Ale stejně ho neobtěžovalo, když po něm lidé pořád dokola chtěli například Lojzu a Lízu?
Tu zrovna nezpíval moc rád. Ale když byl u Fešáků, byla to součást fešáckého života. Dokázal se přes svou nelibost přenést. Nikdy žádnou z písniček nezpíval vyloženě s odporem, k tomu by ho nikdo nedonutil.

Šťastnější období než s Fešáky zažil s Tučňáky, je to tak?
Taky to tak vnímám, protože jakmile byla příležitost, založil Tučňáky – tu touhu měl v sobě od Greenhorns. Právě v tučňáckém období spolupracoval se Zdeňkem Rytířem. A bylo to zásadní období, myslím, že ho to fakt bavilo. V době největší slávy jezdili s Tučňáky čtyřicet kšeftů za měsíc, hráli dvojáky i trojáky.

Vždycky přijel jen na skok domů, přebalil si kufr a jel dál. Vlastně jsem si ho v tom čase moc neužila. A když měl konečně pár dnů volno, musel mít doma klid. To se pak díval na televizi, četl u toho noviny a poslouchal rádio, ale nikdo nesměl ani muknout. Takže jsme kolem něj s mámou a sestrou chodily po špičkách. Politika pro něj byla ventil, hodně ji sledoval a prožíval. Jsem ráda, že se dožil změny režimu, byla to pro něj satisfakce. Ačkoliv nefiguroval na nějaké černé listině ani na „jiných seznamech", ven moc nejezdil. Možná i proto, že byl radši doma. Jednou se do Ameriky málem vydal, ale to pozvání bylo nějakým omylem vyloženo jinak a do Grand Ole Opry jel Karel Gott. Jak to tenkrát doopravdy bylo, už vlastně nikdo dneska neví.

Mrzelo ho to?
Myslím, že tohle zrovna ano. Bylo to začátkem osmdesátých let po festivalu Intercountry, kde byl jakýmsi reprezentantem české strany. Tehdy přijela právě i Anka Chřestýš, s níž táta v roce 1983 natočil společný projekt. Nakonec z pozvání nebylo nic. Nemyslím si, že by byl táta závistivý, že by někomu nepřál úspěch, prostě se to tak stalo. Zrovna Karla Gotta měl zamlada hodně rád. Jako patnáctiletý na něj chodil do hotelu Praha, kde zpíval rokenroly. Lépe řečeno – prý byl obličejem nalepený zvenku na skle a byl z něj úplně odvázaný.

Vy jste se trošku vydala po něm.
Nemůžu říct, že bych šla úplně v jeho šlépějích. Nejenom proto, že mi nastavil laťku hodně vysoko. Na druhou stranu – umřel v šestačtyřiceti a mně je dvaačtyřicet, takže za chvilku budu ty jeho písničky zpívat déle než on. Nevím, jestli není nejvyšší čas toho nechat, přijde mi to divné, nerada bych mu „lezla po zádech". Těžko se to popisuje, je to taková záležitost nesouměrnosti, možná i soudnosti. Proto jsem si taky vybrala úplně jiné povolání. Ale tátovy písničky občas zpívám. Tam u nebeských bran ale zatím ne, před tou mám dost velký respekt.