Pandemie leccos zahubila, ale zároveň otevřela další kapitoly. Co všechno je tedy u vás nového?
Předchozí rok byl jako z toho vtipu. Rozesmát boha není těžké: stačí, když mu sdělíš svoje plány. My jsme si například mysleli, že během léta se Zvířetem jménem Podzim odehrajeme závěrečnou sezónu. Abychom mohli být se všemi těmi dětmi, co se nám narodily, a mohli se věnovat svým domácím kapelám. Dost jsme se na festivalové koncerty těšili. Za desku Září jsme dostali dvě ceny Anděl, jedna letní akce byla hezčí než druhá. Postupně ale, až na světlé výjimky, všechno odpadlo. Ve Zvířeti nás je tolik, že by bylo v průběhu karantény ilegální scházet se a zkoušet. Takže jsme se všichni věnovali rodině a dalším projektům. Já jsem začal malovat na plátna, dokončil jsem dlouho rozepsanou prózu – a taky jsem s kluky ze skupiny Kittchen natočil desku Puls.

K čemu vás nouzový stav sváděl nejvíc? K literatuře, muzice, výtvarnu či mírné rezignaci?
V uplynulém roce jsem myslím stihl projít různými fázemi. Bylo mi líto zrušených vystoupení, bál jsem se o babičky a kamarády, jásal jsem, když si lidi začali pomáhat, když začali šít roušky, tisknout na 3D tiskárnách komponenty do ventilátorů a tak dál. Odehrál jsem se Zvířetem, ale i jen tak sám, spoustu online koncertů. V září jsem stihl čtrnáct dní vystavovat v pražském Rock Café. Nazkoušeli jsme představení s divadlem Letí, pak se zase všechno zavřelo. Letos ale paradoxně cítím, jak mi dělá dobře, že se můžu věnovat jen umění. V mnoha jeho formách.

Jaký je vlastně příběh vaší aktuální desky a knihy?
Obě spojuje holotropní dýchání, respektive Maitri Breathwork, jemuž se posledních pár let věnuju. Tahle metoda umožňuje v krátkých vhledech navštěvovat prostor vlastního nevědomí. Přispívá k uvolnění hlubokých traumat nebo emočních zranění, která si s sebou neseme. A k napravování vzorců, jež si vytváříme, abychom se těm zraněným místům vyhýbali. Zkušenosti z tohoto cvičení zachycuju jak v knížce, tak na albu. V obou případech se vracím k tátovi, který mi umřel před rokem a půl. Jinak bych ale řekl, že spolu ty dvě věci zase tak moc společného nemají. Kniha nese název Vřeteno a je to sci-fi příběh, který se mi zvolna skládal v hlavě asi deset let. Cédéčko Puls začalo vznikat minulý rok na jaře, kdy jsme vyrazili do Jeseníků s producentem Tomášem Neuwerthem a DJ Aid Kidem. Uklidili jsme se na chalupu a tam jsme hráli. Po dlouhé době v klidu, bez větších ambicí. Možná i proto se už během prvního týdne vylouply nové písničky. Za měsíc jsme se k nim vrátili, po půl roce dotočili zpěvy… A teď je deska na spadnutí.

Proč vlastně tolik skáčete od projektu k projektu? Je to tím, že vás různorodost baví, nebo jste pořád ještě nenašel ideální způsob vyjádření?
Jako skákání to vypadá jen z odstupu. S první opravdovou kapelou Obří broskev jsem hrál šestnáct nebo sedmnáct let. V době, kdy pomalu končila, mi bylo třiatřicet a vyšla mi knížka komiksů, které jsem předtím kreslil a psal skoro osm let. Potom jsem začal hrát jako Kittchen. A tak jsem fungoval dalších šest roků, než jsem zase pocítil potřebu pracovat ve větší smečce. Zvíře jménem podzim byl ze začátku hlavně radostný hippiesácký orchestr na jednu sezónu a občasné koncerty, které mě nijak extra nezatíží. K malování na plátna (místo do firemních bloků) jsem se dostal, až když jsem přišel o občanské zaměstnání a jedním vrzem taky o koncerty. Jen díky němu tenhle rok nemusím chodit vymýšlet každý den texty a slogany do nějaké reklamky a mohl jsem dopsat knížku. Ony jsou ty události od sebe dost daleko. Jenže když se to pak sejde, musí to zvenčí vypadat, že žongluju na dvou židlích na dvou různých posvíceních, nebo jak se to říká. Ve skutečnosti si ohromně užívám ten luxus, že se můžu po mnoha a mnoha letech usilovné práce věnovat tomu, co umím nejlépe a co mě dělá šťastným.