Liboval si v rýmovaných dopisech a vzkazech, které posílal jak přátelům, tak i svým kritikům, v jejichž recenzích se mnohdy odrážela malost tehdejšího rakousko-uherského tisku. Takovým autorům napsal Karel Burian ve verších a slovy nehledanými, ať jdou kamsi, přičemž ono místo specifikoval tak výmluvně, že příznivci vznešeného umění trnuli hrůzou.

Mohl si to dovolit. Po hostování na předních evropských scénách exceloval na pódiu Metropolitní opery v New Yorku v roli Tannhäu-sera ve stejnojmenné opeře Richarda Wagnera. Tamtéž pak zpíval Siegfrida, Lohengrina, Tristana, Siegmunda… V Siegfridovi měl za dirigenta Gustava Mahlera, v Soumraku bohů Artura Toscaniniho.

Světoví odborníci považovali Karla Buriana za nejlepšího wagnerovského tenora, stavěli ho dokonce i nad Carusa, jenž o něm prohlásil: „Burian může zpívat všechno, já jen něco.“ V Národním divadle v Praze Burian zazářil jako Dalibor v opeře Bedřicha Smetany, jehož dílo taktéž věrně interpretoval.

S velkou láskou zpíval i národní písně, které jak se časem ukázalo si neváhal po svém dopsat.

Místo vody louh

K legendám o Karlu Burianovi patří i ta, podle níž se ho konkurence pokusila zabít. Faktem je, že se roku 1920 v domnění, že jde o vodu, napil louhu, což ho téměř připravilo o hlas. Co za tím bylo, už nezjistíme. O čtyři roky později dostal u holiče infekci kůže, jíž zanedlouho podlehl. (bys)