Kromě toho, že má jeden z nich kratší vlasy než dříve a druhý zase delší, se ani moc nezměnili. Až na to, že Jacqui Abbottová, která nás v polovině devadesátých let okouzlovala svým podmanivým, příjemně temným hlasem, je snad pořád hezčí.

Pamatujete si ty neokázalé poprockové hity, jimiž britští The Beautiful South bodovali v éře R.E.M. a Nirvany? První se jmenoval Rotterdam (Or Anywhere). No jistě, už vám v hlavě naskakuje ona známá kytarová vyhrávka!

Neber si ji! Vezmi si mě! 

Další, ještě lepší, říkal: Don’t Marry Her. Čili: „Neber si ji vezmi si mě!“ Humor, chytlavé melodie a Jacquino sympatické zpívání (v českém prostředí srovnatelné s přirozeným talentem Blanky Šrůmové) přilákalo k této dvojici davy fanoušků. A co teprve, když Abbottová v klipu natáčeném uvnitř obchoďáku broukala vleže na pojízdné posteli starou pecku Freda Neila Everybody’s Talkin’?

Ve tváři i zpěvu plnoštíhlé tmavovlásky se vždy zvláštně bratřila nevinnost se zkušeností. Unikátní soulad mezi fajn, kamarádskou interpret-kou a podmračeným, ale skvělým autorem fungoval na dobré desítce alb, načež se skupina roku 1997 rozpadla.

Zbylí hráči založili truc-podnik The New Beautiful South (později The South). Abbottová měla plné ruce práce s výchovou autistického syna a plně se k vystupování vrátila až roku 2011. Za posledních šest let nahrála s Heatonem další čtyři desky, z nichž ta poslední, Manches-ter Calling, je poctou městu, kde Paul žije tichým životem zavilého britského socialisty.

Před pár lety duo zbořilo londýnskou Royal Albert Hall. A lidé s ním zpívali každé slovo. Nové album je první v žebříčcích. Co víc si přát?