Hledáte a nacházíte tedy nový směr?

Tomáš: Je to přirozený vývoj. Spousta lidí, kteří náš znají a jimž se naše tvorba líbí, si asi řekne, že na rozdíl od dvou předchozích neobsahuje nová deska tolik nadhledu a mladického elánu kluka, který neustále zpívá o lásce. Stále je v sobě mám, ale už nejsou tolik patrné. Takže z tohoto pohledu je Racek opravdu velmi odlišný.

Nahrávat přímo doma je dost neobvyklé. Vaše okolí k vám bylo tolerantní?

Tomáš: Bydlím sám, teda akorát se zlatým pejskem Kapičkou, která je ale naštěstí trpělivá. A nutno říct, že nebýt Báry Falgeové, naší manažerky, tak desku nikdy nenatočíme, poněvadž její vytrvalost a pozornost v ledasčem předčí Kapiččinu trpělivost.

Jiří: Dokonce se do nahrávání zapojila svým kňučením, které jsme v některých písničkách ponechali. Ke spolupráci jsme si přizvali ještě baskytaristu Radomíra Pivodu a Tomáše „Tomína“ Novotného, který měl na starosti zvuk. Všichni jsme si sedli do noty a neměli jsme potřebu zabývat se nějakým kalkulem. Nepromýšleli jsme jednotlivé věci s ohledem na to, aby se líbily. Šlo nám o to, aby byly takové, jaké si myslíme, že by být měly.

Což může být i riziko…

Tomáš: Samozřejmě, ale co už má člověk dělat než se vystavovat rizikům, aby byl život trošku zajímavý? Ale abych byl úplně konkrétní, třeba píseň, která má takzvaný největší hitový potenciál, je nahrána způsobem, že z ní hit nikdy nebude. A pokud by se hitem třeba i stala, vytratilo by se z ní to, co v ní být má.

Jiří: Myslíme to tak, že pokud se má stát píseň hitem, musí být hraná v rádiu. A na to, aby byla v rádiu hraná, musí splňovat jisté parametry, které jsou v dnešní době velmi striktní, mnohem striktnější, než by si řadový posluchač mohl vůbec pomyslet. Když například děláte předehru delší než dvacet vteřin, nastává problém. Takže jsme ji u písničky, která hitový potenciál měla, vědomě zničili, abychom si dokázali, že nemusíme být hraní v rádiu. Snažili jsme se mít ambice jenom toho nejlepšího druhu – tedy nehledět na to, co nám případně deska přinese, ale spíš udělat ji tak, jak ji opravdu cítíme.

Už jste se v tomto skromném uskupení ustálili?

Jiří: Nám tento počet lidí do kapely stačí. A myslím, že náš hudebně-umělecko-tvůrčí vztah pořád někam postupuje. Pro mě osobně vzniklo unikátní spojení, které nečekaně přinesl život.

Jak jste se vlastně dali dohromady?

Tomáš: Jirka byl „nájemným žoldákem“, který objížděl různá studia a nahrával svou kytaru na desky různých lidí. Stejně tak byl přizván ke spolupráci se mnou. Když jsem ho poprvé uviděl, v kvádru a s pouzdrem od kytary, připadal mi jako člověk z konzervatoře, který asi hraje někde v bigbandu. Ještě ten večer jsme společně usedli v hospodě k jednomu pivu a skončilo to tak, že jsme skákali do křoví a utíkali před policisty. Vzniklo jedno nejenom plodné a přínosné, ale především potěšující přátelství, které – doufám – bude trvat, poněvadž na sobě pozoruji jeho blahodárné účinky.

Na vzniku vaší desky se podíleli opět i vaši fanoušci – zatímco v případě té předchozí Hlavní uzávěr splínu psali texty na vaše melodie, teď zase malovali vaše portréty, které jsou součástí bookletu.

Tomáš: Design desky měl na starosti Maxim Velčovský – ten přišel s nápadem, že bychom měli posluchače pobídnout, aby nás vyobrazili. A že by se pak z těch jejich kreseb udělala koláž. Ovšem během jednoho týdne, kdy se soutěž Staňte se součástí nového alba odehrávala, přišly téměř dvě stovky děl. Všechny byly natolik originální, že se Maximovi zželelo udělat z nich koláž, a vybral z nich patnáct skvělých počinů, které jsou přiřazeny k jednotlivým písním. Zájem posluchačů nás moc potěšil. Deska je po výtvarné stránce i jejich dílem a na to jsem strašně pyšný.

Vy jste o těch kresbách nerozhodovali, ani o té titulní?

Tomáš: Nerozhodovali, protože by to nebylo objektivní. Jen jsme je nadšeně odsouhlasili.

Poznali jste jejich autory? Určitě musejí být potěšeni…

Tomáš: Zatím jsme se s nimi nepotkali, ale doufám, že tu příležitost mít budeme. Každopádně všichni dostali celoroční vstup na naše koncerty na předplatné.

S deskou souvisí i divadelní turné, na které právě vyrážíte. Při zjištění, kolik koncertů obsahuje, se do Vánoc nudit nebudete…

Tomáš: To rozhodně nebudeme. Koncerty klasicky odstartujeme ve Švandově divadle v Praze, kde chystáme tři vystoupení za sebou. Tam taky album pokřtíme.

Jiří: Žádnou koncertní koncepci ale nechystáme, zkrátka se nechceme nechat svazovat nějakým scénářem, protože nás baví improvizovat, vycházet z aktuální nálady a reakcí publika. Chceme s nimi navazovat ideální spojení a udělat si krásný společný večer.

Coby zároveň herec odkazujete názvem Racek k dramatu A. P. Čechova, a to hned ve čtyřech písních. Dá se tedy říct, že se z jedné třetiny jedná o koncepční desku…

Tomáš: Ano, dá… V absolventském představení na DAMU jsem byl Trigorinem. Kromě něj jsem si teď dovolil nahlédnout i do hlav jeho spoluaktérů – Trepleva, Niny a Arkadiny – a svou vlastní představu o nich napsat. Docela dlouho ve mně hlodala.

A ještě naposled na herecké téma. Nedávno jste dotočil vánoční pohádku Tajemství staré bambitky – o roli prince v ní jste si řekl ve Všechnopárty. Je to tak?

Tomáš: No, a hlavní dramaturg Všechnopárty viděl…. Ale pozor, nebylo to tak, že by mě vzali zničehonic, byl jsem v užším výběru. Ale velmi jsem si tím napomohl. To natáčení pro mě bylo strašně důležité. Strávil jsem krásné, byť náročné léto, protože se podařilo postavit partu lidí, kterých si moc vážím a kterým šlo o to, udělat hezkou věc, a nebýt přitom ve stresu.