A kdo by snad předem mával rukou, že ho reggae nezajímá, pro toho je tu malé „opáčko“. Tak tedy: v historii jamajské hudby existují tři kapely, které zcela změnily směřování světové po music.
Prvními a nejznámějšími jsou samozřejmě Bob Marley And The Wailers, dalšími Black Uhuru a pak tu máme nezničitelného Fredericka „Tootse“ Hibberta, dnes už sedmasedmdesátiletého. Hlas tohoto zpěváka, prolezlý červotočem a marihuanou, praská a jiskří jako dobře ubalený joint. Čím starší, tím lepší, chce se říci.
Toots And The Maytals definují jamajské styly ska, rocksteady a reggae (kdo se chce babrat v rozdílech, nechť hledá na Wikipedii) už šestou dekádu. A soudě podle této poslední nahrávky, onen nesmlouvavý rytmus zřejmě neopustí, dokud udrží nástroje v rukou.
Zábava s poselstvím
Roku 1968 to byl právě Toots Hibbert, kdo v písni Do The Reggay poprvé použil slůvko, jež obohatilo globální výrazivo podobně jako Čapkův robot. Tenkrát se tak říkalo určité taneční vlně a také ošuntělé módě některých Jamajčanů (rags = hadry).
Offbeat, hraní „na druhou“, míchání příbuzných stylů mento a kalypso, tradic přišlých z Afriky i Evropy, vlivů jazzu a rhythm and blues to všechno se otisklo do nakažlivé muziky, která zábavným způsobem sdělovala nepříjemné věci a ovládla Karibik na celou půlku 20. století.
Toho, že má mít ska a reggae (stejně jako afroamerický soul) silné sdělení, se Toots pevně drží i na albu Got To Be Tough. Stačí uvést názvy písniček Freedom Train, Warning Warning, Struggle anebo Stand Accused. V této skladbě se říká: „Celej život mě z něčeho obviňujou. Že mám rád svý děti, že nakrmím nepřítele…“
Z čeho Tootse Hibberta obvinit nelze, to je únava materiálu. Got To Be Tough je jedna z nejnašlapanějších desek letošního roku.
