Tom Jones, kterému by asi jen málokdo věřil, že příští rok oslaví sedmdesátku, zkrátka nemíní usnout na vavřínech a pořád vstupuje do nových vod. Po šedesátých letech, kdy zažíval éru své největší slávy coby popsoulový seladon, a dočasném útlumu v další dekádě se tento nezdolný zpěvák vrátil překvapivou coververzí skladby Kiss od Prince, kterou natočil s avantgardní synthpopovou kapelou Art Of Noise.

Experimenty jsou jeho poznávací značkou

Od té doby se podobné experimenty staly jeho poznávací značkou, přestože si ponechal i svou tradiční polohu, reprezentovanou letitými šlágry Delilah či Green Green Grass Of Home. Jones na minulost nezapomíná a nestydí se za ni, i když mnohým jeho načechrané kudrny, povážlivě upnutý rozkrok i dámský zvyk házet na něj z publika kalhotky připadaly trochu moc prvoplánové. Lamač ženských srdcí však dokázal, že je víc než pouhý nadsamec. Dnes patří k nejuznávanějším zpěvákům na světové scéně a svou odvahou stále experimentovat imponuje i těm, s nimiž jednoznačné výzvy typu Sex Bomb nijak necvičí.

Povedené výlety

Z úspěchů, kterými rodák z velšského městečka Pontypridd na přelomu tisíciletí navázal na bývalý věhlas, připomeňme zásadní CD Reload z roku 1999, na němž oslavil velkolepý comeback za účasti tak nečekaných hostů jako Cardigans, Stereophonics nebo Portishead. Roku 2002 udělal další krok do neznáma a nahrál výtečné album Mr. Jones s všestranným hudebníkem a producentem Wyclefem Jeanem.

Duch reggae a hip hopu nebyl tím jediným, co kritiky i posluchače na této desce šokovalo. Bizarně působil především zpěvákův „záhrobní“ duet s dávno zesnulým bluesmanem Lead Bellym v písničce Black Betty. V bluesovém rytmu se nesl i další Jonesův výlet mimo jeho zažitý styl – cédéčko, které v roce 2004 natočil s velice populárním britským pianistou a televizním moderátorem Joolsem Hol〜landem. Loňské album 24 Hours je jakýmsi vyústěním všech předchozích snah: hypermoderní sound versus stará dobrá kvalita písní z dob, kdy byl Tom Jones na vrcholu sil.