Narodila jste se v Kentucky, ve městě Louisville u řeky Ohio. To je hrozně hezké místo. Měla jste fajn dětství?

V Louisville jsem přišla na svět, jinak jsme bydleli v ma-lém hnízdě na předměstí. Jmenuje se Anchorage a je to tam fakt krásné. Když jsem byla malá, všichni se tam znali, nikdo na noc nezamykal. Mohla jsem se kdykoli vytratit a jít sama, kam jsem chtěla. Nikdo se nestaral, jestli je to bezpečné. Hned za domem začínal hluboký les, donekonečna jsme jím bloudili, šplhali na stromy… Paráda. Myslím, že z toho plyne určitý pocit bezpečí, který mě v životě provází. Spousta jiných lidí takové štěstí nemá.

Uvědomujete si, že jste z Jihu? Projevuje se to ve vaší nátuře a hudbě?

Ano, určitě to ve mně nějak rezonuje. Vracím se do Kentucky několikrát ročně, zrovna před pár týdny jsem tam byla navštívit rodinu. Vyzvedávala jsem dceru, která tam kempovala se svým strejdou. Takže pořád vím, odkud jsem. A hudebně? Tenhle kraj je spojený hlavně s country, což mě v pubertě moc nebavilo. Až když jsem překročila dvacítku a začala se zajímat o kořeny americké hudby, ať už to je blues, gospel či bluegrass, došlo mi, co tam u nás na Jihu máme. Vzpomněla jsem si, že jsem jako mladá holka viděla Billa Monroea. Teď jsem na to pyšná.

Řekl bych, že vás hodně ovlivnil soul. Sice jste se zjevila v éře písničkářek typu Sheryl Crow či Alanis Morissette, ale přece jen jste měla mnohem větší feeling.

Víte, jak jsem se učila zpívat? Tak, že jsem napodobovala své oblíbené soulové zpěváky a zpěvačky. Otise Reddinga, Ettu James, Ala Greena, Tinu Turner… Chtěla jsem být jako oni a dodnes dávám trochu soulu do každé písně. Jako malá jsem nevěděla, že to je nějaký konkrétní žánr, připadalo mi, že tak-hle se to prostě dělá. Hank Williams, král všech countrymanů, měl přece úžasný soulový projev. Jde o vášeň, s jakou zpíváte. Když se písničce odevzdáte, když se jí poddá nejen vaše mysl, ale i tělo, to je pak ten pravý soul.

Velká část vašich alb na mě působí jako pocta stylům, které máte ráda. Točila jste je spontánně, nebo je to dlouhodobý koncept?

Hlavně musím zdůraznit, že jsem šťastný člověk, protože si můžu nejen sama psát písničky, ale publikum ode mě bere i nejrůznější coververze. Většina interpretů si zvolí buď jednu, nebo druhou cestu. Já se však ráda procházím po obou stranách ulice. Když dávám dohromady album převzatých skladeb, dokážu v hlavě přešaltovat a začnu se chovat čistě jako zpěvačka. Ale pak jsou období, kdy chci být na desce sama za sebe. Zrovna teď končím práci na albu, které bude plné původních věcí.

Když zpíváte píseň někoho jiného, musíte si ji v dobrém smyslu slova přivlastnit, nebo to chápete jako roli?

Já myslím, že platí obojí. Vy si tu písničku musíte osvojit, přizpůsobit se jí. Na druhé straně do ní dáváte něco ze sebe. Lidský hlas je pokaždé jiný, jen velmi málo zpěváků dokáže znít přesně jako ten a ten. Při nahrávání cizího materiálu kladu důraz na aranžmá a frázování. V tomhle směru můžu přispět něčím novým. Největší satisfakcí je, když při tom objevíte neznámé území. Vezměte si mou aktuální desku, písničky Boba Dylana. Kolik lidí přede mnou se už s nimi snažilo popasovat? A přece se mi po koncertech stává, že za mnou diváci přijdou a říkají: „Doteď jsme nevěděli, o čem ta píseň je. Až když jste nám ji zazpívala, začala nám dávat smysl.“

Dneska znějí dylanovky v Americe zase trochu jinak. S Trumpem u kormidla…

To vám stoprocentně potvrzuju. Když ty věci hrajeme, mnohokrát nám dojdou nečekané souvislosti, politické narážky, mimoděk vystihneme všeobecnou náladu. Písně, které Dylan napsal například v době, kdy se obracel k Bohu, najednou vypovídají leccos o současné politické situaci.

Před lety jste s Dylanem nazpívala duet Chimes Of Free-dom. Čím jste ho zaujala? Odvážností hitu One Of Us?

Na album Relish, kde je píseň One Of Us, jsem nazpívala i Bobovu baladu Man In The Long Black Coat. Tak si mě asi všiml.

Nedivil bych se, kdyby zalitoval, že ten váš hit o Ježíši, co by mohl být jedním z nás, nesložil sám.

To mě nenapadlo. Zapomněla jsem se ho zeptat…

Líbí se mi název desky Relish. Jak ho vlastně přeložit?

To znamená naplno si užívat. Mít velkou radost, potěšení, a vychutnávat si to. Tak se cítím, když dělám hudbu. Můžu být utahaná, hladová, vykolejená z cizího prostředí. Ale jak vstoupím na pódium, zapomenu na potíže a celá se ponořím do své muziky.