„Co z nich bude, jestli z toho vyleze ještě další deska, si v tuhle chvíli netroufám říct, ale vlastně by mě to hrozně potěšilo,“ tvrdí Michal Prokop.
Dá se tušit, že vybrat na desku z mnoha vašich písní jen sedmnáct bylo složité. Jak moc?
Složité to samozřejmě bylo, protože jsme měli k dispozici maximálně osmdesát minut, do kterých jsme se museli v rámci jednoho CD vejít. Stál jsem před otázkou, zda na něj vybrat nejznámější pecky za více než padesát let, pokud se teď bavíme o období let 1969 až 2021, nebo se jimi snažit popsat svůj vývoj v muzice. Rozhodl jsem se pro druhou variantu – tedy aby byly na albu zastoupené písně ze všech mých devíti řadovek, které zároveň reprezentují dobu, v níž vznikly.
Šéfproducent Supraphonu Karel Deniš původně chtěl, aby na něm byly i věci, které jsme udělali s naším akustickým triem, tedy společně s Lubošem Andrštem a Honzou Hrubým, já jsem na něm chtěl mít zase duet Zvolna, který jsem nazpíval s Helenou Arnetovou na její album v devětaosmdesátém. Bohužel se ale nakonec nic z toho na desku Čas je šťastnej lhář nevešlo. Výsledek je ale, myslím, i tak podařený. Je to v podstatě taková moje best of.
Co vás napadalo, když jste se vaší tvorbou probíral? Ke každé z písní se určitě vztahuje řada vzpomínek.
Samozřejmě. Některé z nich dodneška hrajeme, čili jsem k nim nepřistupoval nijak jinak, nepředstavovaly pro mě výlet do minulosti. Speciálně se to týká tří písniček z desky Kolej Yesterday a skladby Noc je můj den z alba Město Er.
A pak jsou na výběru věci, které jsem strašně dlouho neslyšel. Když jsem si je znovu pouštěl, v mnoha případech mě překvapilo, jak se například vyvíjela nahrávací technika. Jsou to takové ty muzikantské špeky, že třeba na prvním albu složeném z coververzí amerických rhythm and bluesových standardů skoro nezní velký buben. Naopak při poslechu desky Nic ve zlým, nic v dobrým mi vždycky naskakuje husí kůže, protože slyším elektrické bicí, které jsme tenkrát používali. Byla to taková móda, dneska už bych to neudělal.
Takže ano, jsou to zvláštní pocity, které člověk má, když se „projíždí“ vlastní tvorbou.
Michal Prokop - Kolej Yesterday:
Název Čas je šťastnej lhář byl jasný hned od začátku?
Je nápadem zmiňovaného Karla Deniše a já jsem ho akceptoval. Jedná se o kus textu Pavla Šruta z písničky V baru jménem Krásný ztráty, která ovšem na této desce není. Je prostě jednou z těch, co se nevešla.
Vaši novinku pokřtíte o vánočním koncertu ve Foru Karlín. Na co se mohou posluchači těšit?
Budeme tam mít tři hosty, přičemž dva z nich jsou součástí mé kapely Framus Five, ale zároveň mají své vlastní projekty. Říkal jsem si, že by nebylo od věci prezentovat i jejich autorskou a samostatnou interpretační tvorbu. Honza Hrubý – velká houslová hvězda – má svoji skupinu Kukulín, která shodou okolností zrovna letos doznala personální obměny. A Honza tvrdí, že to, co teď s kolegy hrají, je dost jiné, než bylo dřív, už jen proto, že jim co do nástrojového obsazení přibylo violoncello a ubyl hoboj.
Takže na to jsem hodně zvědavý. Zazpívám si s nimi jednu Honzovu písničku, kterou jsme spolu natočili na desku Černý ovce. Druhým hostem bude klávesista a skladatel Andy Cermak, frontman Sunflower Caravan, který loni vydal sólový debut Secret December a do Framus Five nastoupil hned po covidu. Jsem strašně rád, že ho máme. Patří k nejmladším členům, díky nimž nám v kapele spadl věkový průměr. Třetím hostem bude Štěpán Hebík neboli 7krát3. Měli jsme ho už na našem festivalu Krásný ztráty live ve Všeticích. Je to částečně rapper, částečně zpěvák, líbí se mi jeho muzika, protože vychází z kořenů, z nichž jsem hudebně sám vzešel. Jsem zvědavý, jestli se nám podaří vymyslet nějakou fúzi. Je to tvárný člověk, takže doufám, že nám to klapne.
Máte chuť, čas a prostor pro novou tvorbu?
Musím se přiznat, že jsem si po vydání desky Mohlo by to bejt nebe… z roku 2021 říkal – je mi 77, je mojí poslední. Ale překvapili mě právě moji mladí spoluhráči z kapely. Utvořili takové zvláštní konsorcium a na texty, které jim rozeslal Michal Bulíř, mi poslali své demosnímky. Natolik mě to překvapilo, že jsem jednu píseň, tentokrát na text Honzy Laciny, napsal sám. A tohle běží dál, komponujeme, překvapivě včera znovu i já. Momentálně tak máme ve fázi rozpracovanosti už devět písniček. Co z nich bude, jestli z toho vyleze ještě další deska, si v tuhle chvíli netroufám říct, ale vlastně by mě to hrozně potěšilo.
Co musí text mít, abyste po něm sáhl?
Neumím to popsat. Každopádně mě musí nějaký způsobem zaujmout - slovníkem, tématem, něčím, co jsem schopen pochopit i věkově. Dnešní doba nabízí až moc super závažných aktuálních témat, která v písních taky občas mám, ale nikdy jsem to vlastně dělat nechtěl. Nejenom z důvodu, že když se pak změní situace, tak ty věci zestárnou. Raději mám spíš obecnější pohledy na svět. Je spousta výborných textů, nabízejí mi je renomovaní lidé, ale řadu z nich odkládám. Musí to prostě ťuknout, něco se ve mně musí při jejich čtení objevit. Teprve pak se jimi dál zabývám.
Michal Prokop - Blues o spolykaných slovech:
Spousta lidí vás má spojeného s pořadem Krásný ztráty. Není vám po něm smutno?
Občas se mě na to ptají, občas si člověk zasteskne a občas odpovídám, že všechno má svůj začátek a konec. Ten pořad jsme dělali pro Českou televizi čtrnáct let, ještě dva roky předtím jsme něco podobného připravovali pro Primu. A po těch čtrnácti letech jsme dospěli k názoru, že po všech výměnách dramaturgů, přičemž některý z nich tento formát chtěl, někdo zase ne, je načase skončit. Kromě toho jsme si na sebe upletli bič v tom smyslu, že každý host u nás mohl být jenom jednou, nikoho jsme takzvaně nerecyklovali. Takže to znamenalo neustále hledat nové a nové lidi. V Krásných ztrátách se jich vystřídalo tisíc. Po dvou posledních jsme se s mým spolupracovníkem Honzou Lacinou rozhodli udělat řez a zapíchnout to. Tady to máte a je to vaše. Ale věřím, že kdyby měla Česká televize vůli pořad udržet, dokázali bychom v jeho natáčení ještě pokračovat.
Byl u vás host, kterého jste si výrazně užil?
Užil jsem si prakticky všechny. K nejsledovanějším samozřejmě patřil díl s Madeleine Albrightovou a Václavem Havlem. Osobností jejich formátu člověk v životě moc nepotká, a ještě když má možnost si s nimi popovídat… Byl to pro mě mimořádný zážitek. Každý díl byl ale vlastně úžasný. Vzpomínám například taky na ten s bratry Etzlerovými, které jsme dali dohromady po několika letech, kdy spolu nepromluvili kvůli nějakému rodinnému konfliktu. Nebo na díl s Janem Wienerem a Arnoštem Lustigem - dvěma emigranty, významnými osobnostmi, které se nesnášely, ale přesto naše pozvaní přijaly. To jsou věci, které si člověk pamatuje pořád.
Jste stále politicky aktivní, minimálně jako pozorovatel?
Pozorovatel dění samozřejmě jsem, už i z důvodu, že jsem se politikou zabýval jedenáct let na „full time“, takže to ze sebe úplně dostat nemůžu. Ale nejsem aktivistický typ, nemám na to náturu a ani mě to nebaví. Samozřejmě všechno pozoruju a furt v tom ležím, někdy si říkám, že až moc, protože to, co se kolem nás děje, mě nenaplňuje žádným nadšením. A vždycky si jenom říkám, co bych asi tak dělal, kdybych v té sněmovně seděl dnes, jak bych se rozhodoval. Nakonec jsem rád, že řadu z těch rozhodovacích procesů už řešit nemusím. Ale v hlavě mi to samozřejmě pořád běží.
