Parné odpoledne v Nouzově nedaleko Křivoklátu. Právě tady, v rozlehlém vesnickém stavení, založili v devadesátých letech přátelé Milan Cimfe a Pavel Karlík nahrávací studio SONO Records, jedno z nejlepších a nejlépe vybavených v Evropě. O kvalitách studia svědčí fakt, že jeho služby využili třeba Julian Lennon nebo David Bowie.

Teď tu natáčí desku kultovní postava českého rocku, „the one and only“ Vladimír Mišík. „Schválně, jestli poznáte, které tři písničky jsem zpíval se zánětem průdušek,“ směje se. Dva roky po svých sedmdesátých narozeninách přitom vypadá lépe než většina jeho souputníků.

Básne a odrhovačky

„Něco ve mně chrčí, ztracenej víkend a vztek. Útroby mě mučí, hlady bych sebou na zem sek. Nehodlám ani klejt, v rádiu hlásí, že má lejt.“ Takhle zostra a lapidárně začíná připravovaná novinka Vladimíra Mišíka, album Jednou tě potkám. Bigbítové vypalovačky se na něm střídají s lyrickou polohou zhudebněných básní Jiřího Ortena, Bohuslava Reynka a Václava Hraběte. Některé melodie si Mišík napsal sám, jiné jsou dílem Petra Ostrouchova.

A takhle to vypadá na koncertech Vladimíra Mišíka…

Všestranný producent, muzikant a autor, známý hlavně jako skladatel filmové hudby (Želary, Občanský průkaz, Nabarvené ptáče), dal dohromady prvotřídní hráčskou sestavu, v níž figurují vyhledávaný kytarista Josef Štěpánek, bubeník Martin Novák a baskytarista Matěj Belko. Sem tam písničky „ovoní“ hrou na violoncello hvězdný Jiří Bárta. Je to velká pohoda, i když tentokrát bez Mišíkových letitých spoluhráčů ze skupiny Etc…

„O tom, že natočíme novou desku, jsme s kluky z Etc… mluvili dva roky,“ vysvětluje zpěvák, jehož charakteristický hlas si nelze odmyslet od hitů Slunečný hrob, Stříhali dohola malého chlapečka či Variace na renesanční téma. „Kapelu ale přepadla tvůrčí krize, každý přinesl jen po jedné písni, a tak jsem se ve finále rozhodl, že se spojím s Petrem. Desku jsme namíchali z věcí, které jsem měl nastřádané, i z toho, co přinesl on sám.“

Pět hospod, jedna ulice

„Jsou večery, kdy bývám v panice, pět hospod, jedna ulice. Putuju v mysli po dně tichých vod, co sklenka, to jeden tajný vchod.“ Tak to stojí v písničce, jejíž text napsala Vladimíru Mišíkovi takříkajíc na tělo jeho žena Eva. Verše Evy Mišíkové se vyznačují zvláštní melancholií – viz její známý text ke starší písni Etc… Chvíle po setmění: „A chvíli po setmění člověk sám nic není, jen schody zřícený – tak blízko do zahrad.“ Proč s manželem nespolupracuje častěji?

„My jsme o tom doma uvažovali,“ stírá pěnu z půllitru na dvorku studia v Nouzově muž přezdívaný Legenda. Kolegové mu tak říkají dílem z legrace a dílem s nefalšovanou úctou. „Ale já si to tak vyzobávám. Přece jen potřebuju v textech cítit mužský element.“

Ten našel Mišík například v písničce Slovanské tance, kterou napsal na slova svého souseda z pražské Letné, novináře a básníka Pavla Zvěřiny. „No, jak by se mi ten text mohl nelíbit,“ usmívá se zpěvák, když posloucháme první sloku: „Je půlnoc, sedím při sklence, ubrus je dávno samá skvrna a z okna na mě klamná luna mrká s grimasou spiklence.“ A já si vzpomenu, jak mi kdysi smutně vyprávěl, že od té doby, co u nás podniky zavírají v deset, už to není žádný rock’n’roll…

Zpověď bluesmana

„Něco jsem si vymyslel, třeba tu písničku o rodinném dusnu,“ dušuje se bělovlasý pán, jehož život je už dávno o hodně klidnější než leccos z toho, o čem zpívá. Opět si vybavím, jak mi jednou na dotaz, jestli se mu vážně pořád děje to, co v textech, odpověděl: „Od čeho jsou vzpomínky?“

Asi největším překvapením na albu Jednou tě potkám, které by mělo vyjít na podzim, je píseň Brothers. V ní se Vladimír Mišík vyrovnává s nedávným zjištěním, kdo byl jeho otec (americký voják John Gaugan) a že měl v USA devět sourozenců, o nichž celý svůj život nevěděl. „Tady už jde fikce stranou, to je zpověď bluesmana,“ přiznává.

Anglický text zpívá v této dvojjazyčné skladbě Paul Brady – veterán irského folkrocku a hvězda světové pop music, která má na kontě písničky pro Cher a Tinu Turner. Na Bradyho albech hostují Mark Knopfler, Eric Clapton nebo Van Morrison. A teď je Paul Brady, jenž vloni přijel do Prahy na festival Struny podzimu, hostem na desce Vladimíra Mišíka. „Vladimírův příběh ho dojal,“ říká Petr Ostrouchov. „Takže když jsem mu zkusmo poslal do Dublinu nahrávku, rovnou do ní nazpíval svůj part.“