„S Petrem jsme se snažili udělat pestrou, popověji laděnou desku. Možná, že naši skalní fanoušci, kteří jsou zvyklí „řádit" na naše písničky na diskotékách, budou trošku zklamaní nebo rozčarovaní. Někteří by totiž byli nejraději, kdybychom pokračovali v tom, s čím jsme přišli před dvanácti lety. To ale není možné," říká Markéta Jakšlová. „Stárneme, máme nové zkušenosti i publikum, což ale neznamená, že bychom si nevážili toho původního. Potřebujeme se prostě posunout dál, vyvíjet se. Kdybychom ‚zamrzli' v naší původní tvorbě, třeba bychom už dneska ani neexistovali."

Z alba je váš vývoj patrný, jak dlouho jste na něm dělali?

Dva roky, popravdě řečeno déle, než jsme plánovali. Snažili jsme se totiž přistupovat ke každé písničce s maximální možnou péčí a zodpovědností, což nám náš původní časový záměr nabouralo. Je nám jasné, že se z některých písní singly nestanou. Za každou si ale pevně stojíme, každé jsme se snažili vtisknout ten nejmodernější zvuk.

Evidentně se vám líbí v osmdesátých letech, do kterých jste tu a tam zabrousili…

Líbí se nám používat elementy z dřívější doby, ovšem tak, aby ve skladbách zněly současně. Je třeba si uvědomit, že netvoříme žádné velké umění, žádnou alternativu. Děláme takovou muziku, která je zkousnutelná pro širokou veřejnost, zároveň odpovídající našemu věku i akcím uzavřenějšího rázu, na kterých v posledních třech letech vystupujeme.

Skupina Verona tvořená Peterem Fiderem a Markétou Jakšlovou natočila novinku Meziprostor s popověji laděnými písněmiVaše novinka nabízí i více živých hudebních nástrojů a muzikantů. Podíleli se i na vzniku některých písní?

Po hudební stránce jsou čistě naším dílem. S Petrem naše spolupráce probíhá tak, že zatímco já tvořím především pěveckou linku, on se zajímá hlavně o následnou aranž. S českými texty nám pomáhá Viktor Dyk, někdy se přidám i sama – třeba zrovna u Nech si zdát jsme spojili síly. Na jiných textech se Viktor podílel s Petrem, některé napsal výhradně Petr… No a Tom Malár, který žije v Německu, je nám zase k ruce s anglickými texty.

Jsou vám bližší anglické nebo české texty?

To je častá, ale docela těžká otázka. Samozřejmě, že zpívat v češtině a vžít se patřičně do příběhu je pro mě jednodušší. Na druhou stranu si ale myslím, že anglicky zpívané věci znějí daleko lépe. Angličtina krásně plyne a není na artikulaci tak náročná, ale člověk si zas musí hlídat výslovnost, takže je to tak půl na půl.

Jaké máte další plány?

Nejezdíme klasická koncertní turné, protože vystupujeme celoročně – čekají nás zase různé plesy, firemní akce, večírky… Musím říct, že ačkoliv jsme mnohokrát hráli i na velkých pódiích, soukromé akce s rodinnější atmosférou jsou mi příjemnější, hrozně ráda totiž komunikuju s publikem, dokážu ho tak víc vnímat. Možná bychom ale do budoucna nějaké turné naplánovat mohli – přece jen máme na kontě sedm alb, tedy hodně materiálu, který bychom v ucelené formě mohli posluchačům nabídnout. Takové turné si ale žádá velké přípravy. A vzhledem k tomu, že jsme s Petrem perfekcionisti, tudíž bychom si chtěli všechno pečlivě ohlídat, asi bychom museli naše další závazky dočasně omezit.

Vaše setkání bylo šťastné. Jak vlastně vzniklo?

Šlo o velkou náhodu, proto jsme taky náš první hit pojmenovali Náhodou… Jako dcera rodičů-muzikantů jsem si odmalička ráda zpívala u klavíru, chodila jsem i do sboru, kde jsem teda spíš rušila. Tehdy mě absolutně nenapadlo, že se jednou budu zpěvem živit, že to bude moje povolání. A už vůbec by mě nenapadlo, že se budu zapojovat i do skládání hudby. V patnácti letech, kdy se lámal chleba, a já se rozhodovala, kam půjdu po základní škole – zda na konzervatoř, nebo umělecko-průmyslovou školu –, zvítězila nakonec ta druhá varianta. Mezitím jsem se ale připravovala i na konzervatoř u Lípy Nopové, která Petra znala, protože mu pomohla dát dohromady tehdejší projekt Holki, za nímž stál jako producent. A když sháněl zpěvačku do Verony, že udělá taneční projekt pro mladé publikum, dala nás dohromady. Na konzervatoř jsem pak ani nešla.

Jaká jste tehdy měla očekávání? Přece jen, vám bylo sedmnáct…

Žádná, bylo mi to tak nějak jedno. Petr navíc tvrdil, že taneční projekty mívají rychlý konec, že vydrží maximálně rok dva, udělají se dva tři hity a nazdar… No a vidíte, fungujeme už dvanáct let právě i díky onomu vývoji, o kterém jsme už mluvily a který je pro nás velice důležitý.

Nepokukujete více i po zahraničí?

Máme za sebou přes tisíc živých vystoupení nejen v České republice, ale také na Slovensku, v Bulharsku, Polsku, Americe nebo v Číně. Poslední roky jsme, pravda, cesty omezili, abychom se soustředili na přípravu nového alba. Mimochodem teď chystáme anglickou verzi singlu Nech si zdát, který se bude prezentovat na velkém hudebním veletrhu. Tak uvidíme, jak uspěje.