„Myslím si, že na lidi ve výkonu trestu a na lidi s handicapem nahlíží společnost tak nějak podobně prostě od nich nic nečeká. Je to ovšem krátkozraký pohled. S The Tap Tap se snažíme dlouhodobě dokazovat, že podporovat lidi s handicapem v jejich aktivitách je dobrá investice. Stejně tak chceme přesvědčit širokou veřejnost o tom, že nápravná zařízení mají poslání a smysl. Zejména pro lidi z hodně špatných sociálních poměrů může být výkon trestu jedinou možností setkat se s danými pravidly a něco se naučit. Je hloupost si představovat, že budou ve věznicích navždycky izolovaní, protože naprostá většina z nich brány vězení jednoho dne opustí. Nám všem by mělo jít o to, aby se po výkonu trestu vrátili do společnosti v lepším stavu, než ve kterém do vězení přišli, a uplatnili se na trhu práce, stejně jako se uplatňují lidé s handicapem," říká kapelník The Tap Tap Šimon Ornest, jehož při rozhovoru doplňuje mluvčí souboru Ladislav Angelovič.

Zdroj: Deník/Martin Divíšek

Koncerty ve věznicích už u nás odehrálo několik kapel, ale nikdy žádná složená z handicapovaných členů. S jakými reakcemi se ze strany ředitelů věznic setkáváte? A co to vlastně obnáší, dohodnout takovou záležitost?

Šimon Ornest: Jednali jsme s ministrem spravedlnosti Robertem Pelikánem, kterému se ten nápad moc líbí. Následovalo jednání s generálním ředitelem vězeňské služby, brigádním generálem Petrem Dohnalem (kvůli zajištění bezpečnosti) a ředitelkou ženské věznice ve Světlé nad Sázavou Gabrielou Slovákovou. Zde turné začne, protože dámy mají přednost. Paní ředitelka byla doslova nadšená, jednak zná The Tap Tap a líbí se jí naše muzika a ona sama navíc podporuje program Yellow Ribbon (Žlutá stužka), jehož cílem je úspěšný a důstojný návrat vězeňkyň do společnosti.

Co samotná podoba koncertů, už o nich máte jasno?

Šimon Ornest: Ve Světlé mají vězeňkyně kapelu Katr band. Účinkují v ní dámy s jasným hudebním talentem. Chceme s nimi nacvičit sborové pěvecké doprovody ke všem našim novým písničkám. Přímý přenos koncertu v České televizi by byl pro ně v tomto ohledu velkou motivací. Existuje i možnost, že s námi následně budou moci vystupovat i veřejně, mimo věznici. Přímo ve Světlé nad Sázavou zahrajeme na vycházkovém dvoře pro pět set z devíti stovek vězeňkyň, což je skvělé, protože asi málokde se ve vnitřních prostorách káznic najde místnost pro tak velký počet lidí. Pro nás to po praktické stránce znamená, že musíme dobře naplánovat open-air a také se částečně pojistit pro- ti nepřízni počasí. Podobně by měla vypadat i logistika dalších koncertů. Vždycky budeme v dané lokalitě hledat nejvhodnější prostor tak, aby nás mohlo vidět co nejvíc posluchačů. Vystoupení chceme věnovat i členům ostrahy a vězeňské služby, protože i oni odvádějí skvělou práci. Je nám jasné, že kvůli nám budou muset zvýšit bezpečnostní opatření.

Láďa Angelovič: Pokud jde o čistě hudební složku koncertů, jejich leitmotivem bude písnička Džony Macháček, kterou zpívá náš kolega Honza Macháček je mu ušitá na míru. Je to vlastně parafráze na song Johnnyho Cashe Folsom Prison Blues (právě Cash uspořádal v 60. letech minulého století dva slavné koncerty ve známé americké věznici Folsom, pozn.). Z vystoupení bychom rádi natočili materiál, z něhož, dáli pánbůh, vznikne videoklip k této skladbě.

Šimon Ornest: Stejně jako podoba vystoupení, kterou dolaďujeme, je pro nás důležitý i mediální dopad. Proto jednáme s Českou televizí o možnosti přímých přenosů úvodního koncertu ve Světlé a závěrečného koncertu turné, který by se měl uskutečnit příští rok na jaře v Plzni na Borech zase v mužské věznici. Dílčím smyslem přenosů bude, aby jednak široká veřejnost, ale i samotní vězni, kteří nemohou opouštět svoje cely, nahlédli do jiného prostředí muži do ženského a naopak. Zdá se nám to „genderově vyvážené".

Těšíte se?

Šimon Ornest: Těšíme a taky si uvědomujeme, že k dobré komunikaci s veřejností je třeba vyvolat emoci. A když už Láďa mluvil o Honzíkovi Macháčkovi je to kluk, který souběžně „pobral" několik závažných diagnóz. Kromě toho, že je částečně neslyšící, a přesto dobře intonuje, ještě špatně vidí, špatně se orientuje v prostoru a má potíže s učením. Ve škole si s ním trochu nevěděli rady, ale v Tap Tapu odvádí výbornou práci, jakou by od něj předtím nikdo nečekal. Muzikou naprosto žije, raduje se z ní, takže poslouchat ho a dívat se na něj na pódiu je silný zážitek. Než jsme písničku Džony Macháček začali hrát na koncertech, kde s ní sklízíme velké úspěchy, museli jsme ji s Honzou nacvičit, což obnášelo rok tvrdé práce jeho rodičů i nás. Nakonec se to moc povedlo. A to je vlastně i zásadní sdělení pro lidi ve věznicích že i s hůř rozdanými kartami se dá vy- hrávat, když se člověk nevzdá. Mnozí z nich už třeba na všechno rezignovali, ale může se stát, že někteří v konfrontaci s naší energií zase najdou motivaci a vůli na sobě pracovat.

Píseň Džony Macháček pochází z vaší aktuální desky Noha na kolejích, jejíž název je odvozen od titulní písničky na motivy životních příběhů Lou Fanánka Hagena, Wabiho Daňka a dalších, kterým vlak ujel kus duše nebo těla…

Láďa Angelovič: Ano, ta deska je super, protože písničky z ní jsou psané spe- ciálně pro nás. Titulní s názvem Noha na kolejích je navíc geniální v tom, že v ní nejen hostují Wabi Daněk a Lou Fanánek Hagen, poněvadž je tak trochu o nich, ale zároveň obsahuje černý humor, který propagujeme i v rámci našich předešlých projektů. Věříme, že je Čechům vlastní, potažmo je pro nás tím, co nás s fanoušky nejvíc spojuje.

Šimon Ornest: Píseň Noha na kolejích je také o cestování vlakem, které máme rádi. I přes spoustu výhod, které to má, je ale na cestování lidí s handicapem tímto dopravním prostředkem pořád co zlepšovat… Myslíme si, že kromě dalších songů jsou právě Noha na kolejích a Džony Macháček největší hitovky, takže nejen k „Džonymu", ale i k „Noze" vznikne klip, pro který se nám podařilo sehnat dva silné partnery. Vedle Wabiho a Fanánka by v něm měli účinkovat i Petr Čtvrtníček, Matěj Ruppert, Kamil Střihavka, Vojta Dyk, Dáda Patrasová a další hosté. Těšíme se, že se jeho premiéra odehraje 13. května v rámci bezbariérového festivalu Pojď dál, při němž pravidelně slaňujeme Nuselský most na invalidních vozících.

Znamená to, že se i autorsky více zapojujete?

Láďa Angelovič: Určitě, tedy lépe řečeno Šimon po hudební stránce. Za dobu, co The Tap Tap funguje, jsme se obklopili autory, jakými jsou Xindl X, jehož Řiditel autobusu už zlidověl, hraje se běžně na vesnických zábavách. Pokračovali jsme písničkami Moje volba, kterou pro nás napsal Jarda Svoboda z Trabandu, Sundej brejle od Honzy Kaliny a Tomáše Belka, která trochu nekorektně popisuje, že lidé s handicapem jsou normální, nebo Kdo neskáče, není Čech, již vytvořil Pavel Bělobrádek s Xindlem X ta je o fandění a o tom hloupém pokřiku, který se nás, co většinou nemůžeme skákat, ale přitom jsme fanoušky, samozřejmě lehce osobně dotýká. Na nové desce najdou posluchači i Simulanty, kteří vám při prvním poslechu trošičku zavaří mozkové závity, protože v ní zpíváme, že zaběhat po louce si můžeme jenom v noci, Smutnou optimistku, jejíž název mluví sám za sebe, či FNN (Fňukat nikdy nebudem), což je závěrečná písnička z divadelního představení Nefňuka (aneb podivuhodná dobrodružství Kristla Špána na souši i na moři). Myslím si, že si na albu každý může najít tu „svou" píseň.

Mimochodem, představení Nefňuky pokračuje?

Šimon Ornest: Pokračuje, ale aktuálně ne na Nové scéně Národního divadla. Po vzoru našich politiků, kteří vědí, že je dobré nehovořit k lidem jenom z rozhlasu a televize, ale přijet přímo za nimi, jsme představení přepracovali z původně velké verze z Národního na trochu menší, v čemž nás podpořilo Konto Bariéry. Takže se těšíme, že teď budeme lidem v českých a moravských regionech blíž a že se s nimi budeme setkávat.

Co další plány, máte?

Šimon Ornest: Kromě tradiční „mikulášské", kterou jsme loni museli kvůli plánované přestavbě Státní opery přesunout do Fóra Karlín a rádi si ji tam zopakujeme i letos, protože tamní prostory umožňují, aby si návštěvníci případně i zatancovali , připravujeme ve spolupráci s eurokomisařkou Věrou Jourovou koncert v Bruselu. Rádi bychom intenzivním způsobem podpořili schválení směrnice o bezbariérovosti veřejných budov, protože ji považujeme za absolutní základ našeho úsilí.

Snad můžeme říct, že v tomto směru se situace v Česku asi nejvíc v Praze, ale i dalších městech zlepšuje.

Šimon Ornest: Ano, ale pořád ještě není dobrá. Máme tady nastoupený program integrace a inkluze, ale ve chvíli, kdy je zákonem předepsané, že musíte přijmout do školy člověka třeba na elektrickém vozíku, přičemž se do té školy dostanete pouze přes kilometr schodů, tak je to špatně. Důležité je si uvědomit, že všichni jsme jezdili v kočárku, všichni v životě zažijeme úraz, všichni zestárneme a budeme používat nějakou kompenzační pomůcku. Bezbariérovost slouží všem to není žádné elitářství. Věřím tomu, že po dvou třech letech od zavedení směrnice o bezbariérovosti ji uvítají všichni, zapomenou na to, jaké to bylo předtím. Podívejte se na výtahy v metru, kterými denně jezdí maminky s kočárky, cestující s kufry, starší lidé, kteří nechtějí jezdit po eskalátorech všichni je využívají, často i na úkor lidí s handicapem, kteří tam stojí potom frontu.

A se sbírkou na dostavbu nových prostor Jedličkova ústavu je to jak?

Šimon Ornest: Skončila loni v listopadu a během tří let se podařilo shromáždit přes tři miliony korun. Prostředky chceme využít na rozjezd pilotního bezbariérového nahrávacího studia, se kterým se následně přesune do novostavby. Zřizovatel Jedličkova ústavu a škol, pražský magistrát, má již alokovanou částku 196 milionů korun. Jednání směřují k územnímu rozhodnutí, musíme ale kvůli dobrému vztahu se sousedy ještě částečně přepracovat původní projekt. Postaveno by mělo být v roce 2021.