V čem ta originalita spočívá?
Nechtěl jsem zpívat něco, co by mi přidělili, hlavně ne pop music. Chtěl jsem si jednotlivé písničky určit sám. A když už jsem bývalý punker a dlouholetý rocker, navrhl jsem ty, které mě hudebně formovaly, na kterých jsem vyrostl. Takže jsem sáhl po Deep Purple, kteří jsou dodnes aktivní a tudíž dokladem toho, že co do věku nemá hudba hranice. Dalším, pro mě hudebně určujícím milníkem byli Sex Pistols. Symfonici v čele se šéfdirigentem Martinem Šandou na mou volbu reagovali slovy: „Aha, perfektní, a taky – hm, zajímavé… Tak to uděláme.“ V programu navíc zazní i mé životní hity Ó hory, ó hory a na Na václavskym Václaváku. Zatím počítáme s jedním uvedením, ale už padly návrhy, že bychom mohli vystoupení někdy zopakovat. Já ale říkám – pojďme si to vyzkoušet a teprve pak si řekneme. Každopádně to bude pro mě velká zkouška.
Co jste si vybral od Deep Purple?
Black Night. Byla to vůbec první písnička, kterou jsem od Deep Purple slyšel. Chodili jsme tehdy s kamarádem do šesté třídy, když jeho táta přivezl z Anglie jejich singl – na jedné straně byla právě skladba Black Night, na té druhé Speed King. Úžasné, šel jsem z toho do kolen.
A od Sex Pistols?
Chachá… Kterou byste tipla? Nebudu vás napínat, bude to Anarchy in the U. K.
Než vás k této spolupráci oslovili, co jste si vlastně o propojení rockového a symfonického světa myslel?
Pro rockovou kapelu je to určitě zpestření práce. Může se stát, že pak najednou vyjede na úplně nové vlně a třeba díky tomu začne nabírat i jiné než rockové fanoušky. Skupin, které se do takové spolupráce pustily, znám docela dost, ať už jsou to ze zahraničních Kiss, méně známí Alter Bridge a spousta dalších. Jsou projekty, které se povedou více, jiné méně. Veledůležitou roli hraje ve výsledku ozvučení, aby orchestr neválcoval kapelu, tedy pokud tam kapela vůbec je, a naopak. A taky aranže písniček, aby v nich byla funkce orchestru podstatná.
close
info
Zdroj: Deník/Michal Bílek
zoom_in
Vilém Čok
V tomto případě jde ale vaše kapela ByPass stranou?
Ano, z tohoto pohledu budu na jevišti sám voják v poli. Jak říkám, koncert se musí strašně dobře nazvučit, budu muset mít odposlechy a taky budu asi potřebovat čtecí zařízení, abych neulítl, kdybych dostal trému. Šéf Šanda ale řekl, že stačí notový stojánek, tak uvidíme.
Ještě míváte trému?
Budete se divit, ale někdy ano. Přichází spíš v období, kdy dlouho nehrajeme a pak to přijde. Než pak najedu na tu správnou vlnu, jsem víc sevřený, víc se hlídám a dávám si méně piv, které sice na trému platí, ale nesmí se to přehnat.
Jaké jste měl či pořád ještě máte koncertní léto?
Letní sezona je pro všechny muzikanty vlastně nejvíc - hrají se velké koncerty, festivaly, osobně hraju taky na motosrazech, kam si mě zvou, mám to pestré. Vyplývá z toho, že letní dovolená se nekoná, ale vynahradím si to někdy koncem roku nebo na jaře. Pár dní budu v Mnichově Hradišti… Docela se divím lidem, kteří stále odjíždějí pryč z naší země, přitom je tady takových krásných míst a vedro už je stejné jako kdekoli na jihu. Se ženou už tolik nebudeme cestovat ven. Budeme raději jezdit po Česku.
S Pražským výběrem se vám daří?
Situace v kapele je na nejlepší úrovni, jakou si dokážete představit. Vždycky říkám, že kapela je křehká květinka, která se musí hýčkat. Mnohé se rozpadly, naše ne, asi právě proto, že jsme zvláštním spojením lidí, kterým to po všech stránkách sedlo. Sami nemůžeme věřit, jaká je mezi námi správná harmonie.
Museli jste se k tomu dopracovat, protože i vy jste si prošli krizemi…
To je pravda, asi třikrát to vypadalo na úplný konec Pražského výběru. Hudba nás ale vždycky dokázala stmelit, vztahy se pročistily. Je to zajímavé. Platí, že i v sedmdesáti letech, které nedávno oslavil Michael Kocáb, se dá koncertovat, pokud nejste úplně zhuntovaný. Takže hrajeme, co to jde.
Zkouší ještě Pražský výběr, nebo už to není potřeba?
Před každou sezonou musíme zkoušet, aby první koncerty k něčemu vypadaly. I když samozřejmě máme všechny písničky pod kůží, je potřeba si je znovu osvěžit.
Vzniká ve Výběru i něco nového? Máte vůbec takové ambice?
Zatím ne. Dopracovali jsme se k tomu, že jsme si řekli, že vytvoříme demosnímky, dáme je na hromadu a něco z nich snad bude. Jenomže se sešlo pět úplně odlišných songů od pěti lidí, takže otázka zněla, jak to dát dohromady. Přiznám se, že z mé strany chuť tvořit je, ale sám na to nestačím. Musejí se domluvit hlavně Michalové, jestli budou ochotni věnovat skládání potřebnou energii, prachy a čas. Ten proces do finální podoby alba je těžce vyčerpávající. Takže uvidíme.
Když vás do Výběru oslovili, napoprvé jste nabídku odmítl. V některém rozhovoru jste pak říkal, že vám jeho členové přišli divní. Co se stalo, že jste si sedli?
Do Výběru mě lámali v době, kdy jsem hrál s punkovo-alternativní skupinou Zikkurat, ale měli jsme tam určité rozbroje kvůli stylu. A tak jsem si řekl, že využiju pozvání a půjdu se na koncert Výběru na pražské Chmelnici podívat, bylo tam tehdy narváno. Koukal jsem na ně, hráli nějaký divný slepenec rocku, jazzrocku, punku… Pomyslel jsem si - co to je? Můj první dojem z jejich vystoupení nebyl dobrý. Potom jsem ale zašel ještě na další a postupem času jsem začal originál styl Výběru doceňovat a nabídku angažmá jsem nakonec přijal. Pamatuju si na jeden z mých prvních koncertů s Výběrem v Brandýse nad Labem, kam přišlo sedmnáct lidí. Zajímavé. Nebylo to o tom, že někam nastoupíte a myslíte si, že z vás bude okamžitě king, jak si to o mnoho let později mysleli „superstar“, kteří šli najednou nahoru, ale když soutěž skončila, už se o ně nikdo nezajímal.
close
info
Zdroj: Deník/Michal Bílek
zoom_in
Vilém Čok
Tehdy si člověk musel všechno vyžrat z bláta, vyškrábat se na první, pátý, desátý, dvacátý schůdek, než vyleze nahoru. Je to běh na deset i dvacet let, což není každý muzikant ochotný absolvovat. Jsou takoví, kteří to nevydrží a odpadnou po pár letech. Podstatný je důvod to dokázat. Musíte mít osobní motivaci. Já tvorbu Výběru považuju stále za naprosto geniální. Všichni jsme si naštěstí uvědomili, že by byla škoda tento fenomén, jakým se za léta působení stal, rozpustit. Takže si myslím, že dokud to půjde, budeme hrát, byť ne třeba tolik.
Co vám pomáhá, abyste byl ve formě?
Musím se hýbat. Denně plavu, protože plavání přináší euforii a zároveň cítím, jak se mi při něm vlákna v těle natahují, protahují, rotují, to mě baví. Ve vodě i cvičím. Co se týká hlasu – snažím se držet hlasovou hygienu, rozezpívat se a nekouřit, což už držím roky. A když je nejhůř, přijdou na řadu podpůrné prostředky na odkrvení hlasivek, které ale používám naprosto minimálně. Loni jsem dostal covid, zrovna v den, kdy jsem měl hrát s Výběrem v Hradci Králové. Hlas mi spadl o dva tóny, měl jsem šílenou horečku. Tak co s tím? Existuje nepsaný zákon, že muzikant musí odehrát nebo odzpívat koncert, i kdyby se měl plazit po zemi. Nakonec jsem ale lidem přiznal – mám čtyřicet stupňů horečky, nemám hlas, nějak to snad dám… A oni tleskali – jo, dobrý, vole. Takže tak. Energie od nich vás na druhou stranu nabije, pomůže vám, i když se cítíte strašně.
Pořád vymýšlíte pro vaše vystoupení rekvizity?
Ano, jsem kreativec, který se nespokojí jen s hraním hudby. Ale zase nechci, aby všechny ty nápady hudbu překryly. Dlouho jsem s sebou na koncerty vozil kostlivce Pepu, myslel jsem si, že na tom nebudu až do konce mého hraní nic měnit, jenže Pepa se rozpadá dřív než já, takže si ho doma pověsím místo obrazu. Jeho pozici zaujala slepice Klotylda, kterou mám naraženou na stojan mikrofonu, když zpívám. Jo, a ještě mám berli, na které jsou namontované pyrotechnické srandičky. Kdo to má? Nikdo.
A jak vzpomínáte na své angažmá v muzikálech, konkrétně v Jesus Christ Superstar, který nedávno oslavil třicet let od pražské premiéry?
Své první muzikálové angažmá jsem si vyzkoušel na lehký nátlak kamaráda Kamila Střihavky - šlo tehdy o Pěnu dní na motivy knihy Borise Viana. Byl to úlet. Říkal jsem si, do toho jdu, tam nebyl problém. Ale pak mi režisér Petr Novotný sdělil - Vildo, já tě nepustím, půjdeš se mnou dál. Vzpíral jsem se, řekl mu - jsem rocker, já prostě do muzikálu nemůžu vlézt! Pěna dní byla výjimka! A on - hele, budu dělat Jesus Christ Superstar. Nevěděl jsem, o co jde. „Tak si to nastuduj,“ dostal jsem od něj odpověď. Na to konto jsem si sehnal nějaké materiály a zjistil jsem, že bych se v tomto kusu mohl pomyslně propojit s Ianem Gillanem z Deep Purple, který zpíval na původní nahrávce Jesus Christ Superstar. Aha…, tak tohle zpívají rockoví muzikanti, je to světová věc. Uvědomil jsem si, že bych byl debil, kdybych to nevzal. Zpočátku jsem z toho díla, kde jsem hrál Heroda, nebyl odvázaný. Pak mi ale došlo, že jsem se těžce sekl. S bubeníkem Nové růže Frantou Hönigem jsem se vsadil, že to představení nebude mít víc než třicet přehrání, on říkal padesát. Tak jsem hned prohrál basu piva. Nakonec z toho byly čtyři roky hraní. Byla to úžasná zkušenost, fantastický kus.
A dnes?
Nechal jsem si už jenom muzikál Johanka z Arku, který hrajeme několikrát do roka v pražském Divadle Kalich. Všechny ty Angeliky a podobné „limonádnější“ kusy jsem vzdal. Je ale třeba říct, že pokaždé, když jsem nabídku do muzikálu dostal, díval jsem se na něj přes svoji postavu, ze které jsem si chtěl vytěžit něco dobrého pro sebe. Když jsem zjistil, že mě baví, bylo to na dobré cestě. Nebudu zapírat, že hlavním důvodem mé účasti v nich byly dobře vydělané peníze za podstatně menší výdej energie, než kterou musím vložit do koncertů. Muzikály mě paradoxně podržely v období, kdy jsem dostal na prdel - tehdy jsem měl kapelu Delirium tremens, měl jsem pocit vyhoření, byl jsem hotový a do toho pil. Chlast vám ze začátku pomůže, ale pak už jsem si říkal – dost, jinak to dopadne špatně. Bylo to nepříjemné, několik let jsem s tím bojoval, ale na úrovni - každý z těch bojů jsem zvládl sám. Teď už vím, že to bez pití vydržím, ustojím to, ovšem pivko si vzít nenechám. Děkuju mé mámě a šťastné hvězdě, že dělám to, co mě bezezbytku naplňuje, tedy hudba. Děkuju za to vyšší moci. Rocker budu až do smrti.
