Před nedávnem vydal Visací zámek jedenáctou řadovou desku Anarchie a totál chaos. Kritici i fanoušci oslavují živelnost a ostrou příchuť nového alba, které se s ničím nemaže, což ostatně poznáte i při dnešním streamu na adrese live.ticketstream.cz/visaci.

„Visáči“ ve složení Jan „Hony“ Haubert, Michal „Pixies“ Pixa, Vladimír „Savec“ Šťástka, Ivan „Hroch“ Rut a Jiří „Sweet P“ Pátek jedou dál, jako by jejich kapele vůbec netáhlo na čtyřicítku. A jim samým na… ale co už. Písničky Nestojí mi, Hrubý Jeseník, Pičus či Zlověstně palmy šumí dávají tušit, že i pozdní éra legendy českého punku bude výživná.

Když punker zestárne, je to spíš k pláči, nebo k smíchu?
Hony: Každý jednou zestárne. To je normální. A být starým punkáčem se mi zdá lepší než být penzionovaným úředníkem.

Savec: To záleží na psychické odolnosti jednoho každého. Já přestal věk sledovat v momentě, kdy mi bylo osmnáct a mohl jsem bez obav navštěvovat výčepy. Pak už to k smíchu bylo.

Pixies: Tak každý by chtěl být „forever young“. Čas letí a nedá se s tím nic dělat… Důležité je, abychom byli zdraví, aby nás bavilo hrát, a hlavně, abychom měli tu možnost. Já nevím, jak komu, ale mně naše hraní dává obrovskou chuť do života. Bez koncertů bych byl v důchodu obtloustlý lazar.

Spousta muzikantů s přibývajícím věkem cítí stále větší zodpovědnost za to, co na pódiu a ve studiu dělá. Pozorujete to na sobě také, nebo jste hraní a vystupování vždycky brali s nadhledem?
Hony: Obojí je správně. Nehrajeme už každou blbost, která nás napadne, zejména před natáčením písně přísně proséváme. Ale na pódiu to už pak jede lehce a s nadhledem.

Pixies: Dřív to byl asi větší odvaz. Hráli jsme zběsile a bez zkoušení všechno, co nás zrovna napadlo. To byl opravdu divoký punk a živelnost. Dneska už se při nahrávání desky i hádáme. Pak se usmíříme a na koncertech rozpory neřešíme.

Jak si vlastně jako muzikanti připadáte? Někomu jde všechno lehce, jiný se před lidmi trochu trápí. Cítíte se na pódiu jako ryby ve vodě, nebo máte trému a před vystoupením nespíte?
Hony: Před koncertem občas trému mám, ale po prvním songu na ni zapomenu a užívám si atmosféru.

Savec: Já mám trému vždycky. Takovou lehoučkou. To je asi normální. Větší bývá, když mě čeká něco nového. Třeba teď před tím naším live streamem asi větší bude. Naštěstí se mě ale taky nikdy nedrží dlouho.

Pixies: Mám na sobě vyzkoušeno, že když jsem před koncertem nervózní, a navíc je mi i fyzicky špatně tak, že mám pocit, že v první minutě při hraní umřu, bývá koncert super! Když se zdá, že je všechno v pohodě, bývá to naopak špatné znamení. Jak říká Hony, po první pecce je vše ok – a když je na pódiu dobrý zvuk, tak si koncert užívám.

Punk, to nikdy nebyla jen hudba – hlavně to byl názor. Platí to i dnes? Poznáte, kdo si s tím žánrem jen tak hraje a kdo by naopak šel za trochu punku světa kraj?
Hony: Ale jo, myslím, že to poznat jde. Ne ani tak podle hlučnosti nebo rychlosti písniček, ale spíš podle chování hudebníků na pódiu a podle jejich průvodních řečí.

Savec: Mám jmenovat?

Pixies: To se blbě vysvětluje, ale poznám to hned, že někdo jen předstírá.

Změnili jste se s příchodem dětí, potažmo snad už i vnoučat? Dovolíte si před nimi to, co kdysi? Nepřistihli jste se, že se v jejich přítomnosti krotíte?
Savec: Když se mi narodila dcera, tak mě moje tehdejší kolegyně z práce nařkla z toho, že jsem začal nějak pomaleji a seriózněji řídit. Dneska jsem rád, že mám ve voze tempomat. Ušetří spoustu peněz. Obě děti mám už dospělé, takže můžu doma veřejně pít alkohol, kouřit i používat sprostá slova.

Pixies: Osobně s tím nemám žádný problém. Otázkou je, zda s tím nemají problém ony…? Asi to není jednoduché, mít otce muzikanta, notabene punkáče, kterého lidi znají, na ulici ho zastaví a osloví… Pozoruju to zejména na svých prvních dvou dětech. Jsou nějaké jiné než ty ostatní.

Na vašem památném prvním koncertě na Žofíně v roce 1984 bylo úžasné, že jste posluchačům obehnaným kordonem policistů zahráli ne deset, ne dvacet, ale 33 písní! Víte, která vaše skladba je nejdelší a jaká by měla být ideální délka punkové písně?
Hony: Nejdelší studiová písnička je zřejmě Kruh z alba Sex. Na koncertech se nejvíc protahuje Pitomá, neboť jsme doprostřed písně zařadili spartakiádní cvičení vedené Michalem Pixou. Obecenstvo se občas rozjede, a kompozice se tak natáhne do pompézní délky. Ale jinak punkové písni bohatě stačí tři minutky, často i dvě. Píseň Stánek dokážeme zahrát i pod jednu minutu – a přitom má tři sloky, tři refrény a kytarové sólo!

Pixies: Punkový song by měl mít maximálně tři minuty, ale ideální jsou jedna až dvě. Za touto hranicí už to začíná být spíš „umění“.

Savec: Poslední výsledek letos v lednu: 0:57,19 ve vyšší nadmořské výšce na Pomezních boudách.

Když vás policie strážit přestala a fanoušky už nikdo nepronásledoval, nepřišla tím vaše produkce o část svých půvabů? Bylo pro vás po revoluci těžké znovu nahodit a jet dál, bez nepřítele?
Hony: Ne, mně se po policajtech na koncertě nikdy nestýskalo. Kdo si myslí, že neustálé sledování pracovníky StB mělo nějaký půvab, tak je blbej! A nepřítele jsem taky nikdy nepotřeboval. Nejsem žádný masochista. Po revoluci jsme nemuseli „znovu nahazovat“, naopak jsme si mohli konečně užívat normálních koncertů, beze strachu, že nás někdo obviní z rozvracení socialistického zřízení a vlastizrady.

Savec: No, vlastně jsme se trošku snažit museli. Najednou bylo všechno dovoleno, spousta kapel, ale lidí chtivých hudby pořád stejně. Návštěvnost opadla, ale naštěstí jsme se z toho vylízali.

Pixies: Za komárů to možná bylo větší vzrůšo a radost z každé uskutečněné akce. Publikum bylo natěšenější a možná mělo pocit, že účastí na našich koncertech tak trochu revoltuje proti zřízení. Každopádně nám to po revoluci vůbec nechybělo. Jen jsme si uvědomili, že každý koncert musí být dopředu avizován, pořadatel musí vyvěsit plakáty atd. To za komárů stačilo někomu pošeptat „přijedou Visáči“ a sál byl narvaný.

Moc se neví, že kromě vlastní tvorby zhudebňujete i starší (nejen) české básníky. Kteří autoři vám konvenují a co vás s nimi spojuje?
Hony: Zhudebnili jsme pár básní Františka Gellnera, což byl známý piják a anarchista. Tím mi byl vždy blízký. Christian Morgenstern nám zase vyhovoval svou poetikou a tím, že ho komunisti mohli jen těžko napadat. U Ernsta Jandla se mi líbilo, že používal „pokleslý jazyk“. Řeč, jakou u nás mluví například Vietnamci. Přišlo mi to nejen legrační, ale i nové a originální.

Na aktuální desce jste překvapivě oprášili Erbenovu Polednici. Také vás Kytice coby děti školou povinné děsila i příjemně vzrušovala?
Hony: Ano, Kytice se mi líbila už od mládí. I když nevím, jestli školní čítanka musela začínat zrovna verši: „Zemřela matka a do hrobu dána…“ Dost brutální úvod do literatury pro malá děcka! Rovněž básni Záhořovo lože jsem se dlouho vyhýbal. Ale Svatební košile a Polednice mi přišly strašidelné tak akorát, ta hrůza je mírněna skvělými rýmy. Třeba: „Uzlík jí vzal a s chechotem – přehodil na hrob za plotem.“ To, že jsme zhudebnili Polednici, byla vlastně náhoda. Michal donesl do studia hotovou píseň, ale bez textu. Nahráli jsme ji tedy bez zpěvu a já měl pár dní na otextování a dozpívání. Jako na potvoru mě nic nenapadalo, a tak jsem zkusmo listoval v Erbenovi. Polednice do muziky sedla jako ulitá. Jen jsem ji musel trochu zkrátit.

Pixies: Jo, tak to bylo. Honza neměl text a při cestě z nahrávacího studia do hospody na oběd říká: „ Zjistil jsem, že do tvých rifů dobře sedí Polednice.“ Hned jsem si to začal broukat a povídá: “ Tý vole, sedí tam naprosto dokonale!“

Je pro vaši kapelu důležité, že vznikla v Praze? Myslím tím, jestli vás tohle místo inspiruje a jestli by bez něj byla vaše muzika jiná.
Hony: Prahu považuju za opravdu krásné město, navíc tajuplné a mystické. Jsem šťastný, že v ní mohu žít a bydlet. I ČVUT jsem studoval hlavně proto, že je v Praze. Já jsem se narodil v Hrubém Jeseníku a dodnes tam rád jezdím na prázdniny, ale největší koncentrace kultury je holt v Praze. A já ty kluby, kina, divadla, výstavní sály, legendární hospody a vinárny k životu jaksi potřebuju.

Savec: Jsem rodilý Pražák, ale teď bydlím pár kiláků za cedulí. Když jsem se stěhoval pryč, mělo to být jen dočasně, než dostanu od nějakého podniku nějaký byt. No a když bylo naší Kačence skoro šest a já ji  jednou v neděli odpoledne s klidem pustil ven zajezdit si na kole, uvědomil jsem si, že v Praze bych jí to v životě nedovolil. Život venkovana má tedy něco do sebe. Zvlášť, když jsem „pod vocasem“ dřív, než přejedeš metrem z konečné na konečnou. Jen musím při výpadech do metropole dávat bacha, kdy mi jede flamendr neboli poslední spoj.

V hitu Známka punku jste postavili pomník legendě žižkovského undergroundu. Jarda Švec – umělec je bezesporu zásadní postava, ale našly by se ve vašem repertoáru ještě jiné pomníčky lidem, které máte rádi?
Hony: Jasně, na nové desce máme třeba píseň Tam-tam, kde zmiňujeme nejen sebe a naše blízké, ale i nejvěrnější fanoušky, jako jsou Doky nebo Fantomas. Text písně Pípa je inspirovaný hospodou U Vystřelenýho oka a výčepákem panem Martinem.  V písničce Anarchii se zas mihne Magor Jirous…

Pixies: Známkou punku jsme si asi udělali pomník i sami sobě.

Savec: Čas ukázal, že úplně první pomníček jsme vystavili Johnovi Debilovi. To je totiž reálná postava.

„Kafka by byl nadšenej,“ zpíváte na nové desce  v písni Na úřadě. A co vy – jak se v té anarchii a total chaosu, kterou jste dali do názvu alba, daří žít vám osobně?
Hony: Děkuju za optání, zatím to celkem ujde. Návštěva úřadu je pokaždé jako ledová sprcha a nouzový stav taky není nic veselého, ale jistě bude líp.

Savec: Já jsem hned po revoluci zažil takový skotský střik, rozložený do dvou týdnů. Na samém počátku jsem byl ledově zkrušen kovanou úřednicí. Obávaná opakovaná návštěva se ale změnila v příjemné sezení, když mi hned v úvodu sdělili, že „ta paní už tu nepracuje“. Jinak se snažím o úřední  elektronickou komunikaci. Papír a internet snesou všechno a občas i slušně filtrují.

Pixies: Pro mě je úplně nejhorší úřad pošta. To je tam u nás naprostý horor!