Kliknutím zvětšíteVladimír na dálku odpověděl na všechny otázky, načež dokument z počítače omylem smazal. A zatímco přivolaný ajťák pracně lovil soubor z hard disku, legenda tuzemského folku nelenila a napsala odpovědi nové. Stejně skvělé, ale naprosto jiné. Neopakovalo se ani slovo, jediná myšlenka.
Původní verze byla nakonec zachráněna. A když jsme ve finále dali obě vedle sebe, došlo nám, že vzniklo cosi typicky mertovského. Co kdybychom lidem ukázali celý proces, řekli jsme si? Vždyť i ta právě vydaná bichle nese název Písničkářství je stav duše. A tak vám, vážení čtenáři, předkládáme ojedinělý experiment: dvojitý rozhovor na téma rozhovorů s jedním z našich největších zpívajících básníků. V období kolem 17. listopadu jsme nemohli zvolit lépe.
Kniha rozhovorů s tebou nese název Písničkářství je stav duše. Myslíš, že písničkářství také morálně zavazuje, že je to věc cti a svědomí, jak často zdůrazňují mnozí tví souputníci, třeba Jaroslav Hutka?
VERZE I: Neberu to tak vážně, ale v duchu doufám, že to tak berou lidi kolem. Ohledně svědomí: jsou písničkáři s pochybnou morálkou, bez soucitu s bližním a s krkolomnými vztahy. Co s nimi? Nebudeme se kádrovat jen proto, že to zrovna jednomu vyhovuje.
VERZE II: Noblesse oblige – to samo už zní vznešeně. Vznešenost zavazuje… ale kdo z nás ji má, když se k ní musíme propracovat? Folkař by si neměl přisvojovat cizí slogany. Být svědomím národa a při prvním průseru prásknout do bot a odjet do svobody? Odvolávat se na čest, když očerňuju kolegy a nestydím se je ponižovat? Písničkář je složitá sloučenina: obsahuje jak ozdravující, tak škodlivé příměsi. Je nejdemokratičtějším, nejpřístupnějším způsobem sebevyjádření. Hubu ti nikdo nezavře, hlasivky nevyřízne.
Na jedné straně je jím každý, kdo si třeba jen sám pro sebe zazpívá kousek vlastního nápadu. Z druhé strany můžeme nahlédnout souvisle přetržitou formu, vyvíjející se od protestních písní z dob francouzské revoluce přes odborářské popěvky, burcující protest songy, folkový revival a celosvětové hnutí otevřené kultury, které zrodilo jak stadionové koncerty, tak intelektuální kavárny a básnické recitace v rytmu jazzu.
Stav duše znamená propojit okamžitou náladu, inspiraci chvílí, společenským děním, s jistou mírou profesně odpovědného zacházení se slovy a tóny. Nejde tedy o zcela otevřenou scénu, ale ani o úzce vymezený žánr, hlídaný hudebními byznysmeny. Američanů je dnes kolem 330 milionů. Kdyby se folku věnoval jen každý tisící, pořád by to bylo obrovské hnutí, převažující počet aktivních vojáků. Český folk je omezený nejen počtem obyvatelstva, ale i jakousi přechodnou dobou, kdy se mu s kytarou věnuje každý. Dokud si nekoupí první elektrické pádlo a nezačne zahlcovat éter zkreslenými zvuky.
Ale vážně: pokud čest a svědomí, zprostředkované písní, vstoupí do duše národa, jde o znak jednotlivé písně. Žádný žánr si nemůže nadiktovat vyšší poslání. Naopak bych k stáru viděl svůj život s odstupem pokorného lidového muzikanta, který měl dost štěstí, vytrvalosti a píle, aby svým brnkáním dokázal uživit rodinu. Tak prosté to je…
Když vidíš tu sumu článků, zdá se ti, že jsi v rozhovorech řekl, co jsi chtěl, nebo je to vyloučené? A co v písních? Podařilo se ti do nich dostat vše důležité?
VERZE I: Na sto procent jsem naplnil jen to, kam mě pustil můj notně vykousnutý talent. Třeba jsem nikdy nesložil hit, který by posadil na zadek rozhlasáky, natož pak televizáky či talent scouty velkých společností. Je to ale současně I MOJE VIZITKA: nikdo se nikdy ani neodvážil zvát mě na Hrad nebo do Kremlu.
VERZE II: „Všechno ti dám, jen ne lásku, tu jsem dávno rozdal v písních svých…?“ Vždycky před sebou hrnu závěje problémů, kterých jsem se jen letmo dotkl a ucuknul před jejich důsledným pojmenováním. Píseň se vyjadřuje metaforicky, v oblouku sklenutém melodií se leccos dá naznačit, posluchač je spoluautor, rád si domýšlí.
Hudba jako tekutá emoce si nás obtočí kolem prstu podvědomě, není před ní úniku. Nemůžeš zavřít oči jako v kině, když se blíží poprava nebo operace. Hudba a píseň zvlášť jsou širokopásmová léčiva jako penicilin, ale také mají podobně negativní dopad: viz bojové popěvky neofašistů, fotbalových fandů, ale i jednotící davové hymny revolucionářů.
Vloni byl Vladimír Merta hostem festivalu Blues Alive v Šumperku.
Já jako novinář považuju rozhovor za vrchol žurnalistického umění. Jak o něm z druhé strany přemýšlíš ty? Je to určitě nesmírně zajímavý, inspirativní žánr s přesahem do mezilidských vztahů. Co to vlastně znamená, mluvit s druhým o sobě a o něm?
VERZE I: Psát o hudbě je těžké. Jde o převod slyšeného do viděného. Píseň je jako vítr, odezní, zanechá emocionální stopu, kterou slova těžko nahradí. Jde spíš o něco navíc, privilegium vyslovit se z pozice opinion makera, jak se dnes škatulkuje. Nepřeháněj. Rozhovor je méně než investigace. Ční z něj vždycky touha pochválit se, zmínit, co nového člověk nahrál, sem tam pomluvit kolegy a zdůraznit, že o nic nejde, jsou to jen kecy.
Role žurnalisty nebo spíš redaktora je to všechno ukormidlovat a udělat z nesouvislých keců jeden proud sebevědomého nadhledu. Měl jsem vždycky k ruce výborně položené otázky, inspirativní nesouhlas a v krajním případě i víceméně podloženou kritiku. Novináři mi pomáhali. Jirka Černý mě ostatně v pořadu Dvanáct na houpačce vůbec poprvé představil lidu.
VERZE II: Každý rozhovor je příležitost vyjádřit se k dění, bez ohledu na to, kdo a jak se ptá. Vážím si sdíleného prostoru, dávám si pozor, abych se trapně neopakoval, při korektuře opravuju klišé a neobratnosti.
Rolling Stone, Rock & Pop, UNI nejsou jen hudebně specializované časopisy. Orientují se na životní styl. Černošský rap nebo gay scéna by bez novinářské snahy vysvětlit nafoukané bílé většině, o co jde LGBT a všem možným +, které se ještě objeví, byly jen extravagantním výkřikem do tmy.
Když otevřu časák, dívám se na fotky ze studia, studuju mikrofony, krabičky, kytary, snažím se pochopit, v čem spočívá magie Abbey Road. Teprve pak prolítnu texty, zastavím se u majáků (kdysi Dylan, Baez a Cohen, dneska spíš Patti Smith a Joni Mitchell). Sleduju, jak se vyrovnávají s nezadržitelným stárnutím. Na druhé straně mě fascinují útržkovité názory Billie Eilish nebo Pink. Z jedné věty se dozvím víc než ze sociologické studie, plné profesní hatmatilky.
Naši společní oblíbenci jako Bob Dylan nebo Tom Waits rozhovory šetří nebo je vůbec neposkytují.
VERZE I: Těm se to mlčí, když za ně píší knihy hudební vědci, študáci a fandové! Co taky říkat? Odpovídat originálně na stejné otázky se dá, dokud tvoje jméno samo o sobě nemluví za tebe. Pak jsi ale mrtvým praporem, kterým mávají grafici na plakátech.
VERZE II: Na začátku kariéry se Dylan i Waits přetrhli, aby se o nich vůbec někdo zmínil. Od jisté míry světové slávy rozhovory škodí. Porušují intimitu osobnosti, integritu básnění, snižují písničkáře na úroveň vařící celebrity.
Ovšemže jsou výjimky, ale týkají se spíš bilančních dokumentů, shrnujících již řečené do více či méně výchovných dokumentů: básnění, filmy jsou jedinečné. Ale silná osobnost dovede přerazit konvence rozhovoru. Viz klasický dylanovský dokument Don’t Look Back.
Spíš bys tedy souhlasil s tím, že má za umělce hovořit jeho dílo? Ptám se proto, že jsi k písničkám v bookletech vždycky rád ještě leccos dodával.
VERZE I: V době vydání mluví dílo samo za sebe, autor postává opodál a čeká, jaký ohlas, případně poprask způsobil. Po třiceti letech je načase nějak přiblížit mladším kolegům, o co přišli.
Doba nesvobody je jednou z nejsilnějších knut, které nad námi visí. Ubozí Rusáci, milionáři houfně prchají před systémem, který si schválili, využili a jemuž uvěřili, chtěli vyžrat všechny výhody svobodného rozvoje. Když mají narukovat, zbaběle prchají, místo aby obrátili zbraně proti velitelům. Jsou v horší situaci než my: nehrozí jim basa nebo zarach, ale basa nebo smrt.
VERZE II: Mám charakterovou vadu: všem radím, jak hrát backhand, jak držet prsty na hmatníku, kam dát palec při servisu, ale sám své rady nedodržím. I slavné vykopávky v Louvru oživují štítky, víceméně zdařilé informace o jejich původu, smyslu a poslání. Tajně doufám, že se pootevřením dvířek k původní inspiraci rozevřou dokořán vrata dnešního významu.
A pokud jde o tezi, že má za umělce mluvit jen jeho dílo: Kunderův deziluzující bonmot, kterým se úspěšně vyhnul nutkavým otázkám, co dělal před exilem. Rimbaud by bez neuvěřitelných detailů ze svého života zůstal stejně výtečným básníkem, ale věděli by o něm pouze zasvěcení. Stejně tak Warhol: nejlepší reklamou je předčasná smrt.
Při čtení té tvé velké knihy si člověk znovu uvědomí, že jsi mužem mnoha řemesel. Fotografoval jsi, maloval, vymýšlel filmy a filmovou i divadelní hudbu. Psal jsi prózu. Jak moc se těmto svým zájmům věnuješ teď?
VERZE I: No, už to vzdávám, i když se mi pořád zdají dramatické sny. Psal jsem o sto šest, pořád otálel s oslovením režisérů, až jsem přijal roli toho, kdo bude čtenej až po smrti. Holana známe sotva z desetiny, udělal neskutečně přesné překlady Rilkeho… Nezval je sopka, která teprve vybuchne. Vodňanský, Suchý, V + W se vydali kompletně už během své existence na scéně. Kdo ale dnes čte Hrabala, Čapka, Vaculíka, Kunderu? Obávám se, že se stanu zrníčkem v hnoji, ke kterému se musí snaživý čtenář dohrabat.
VERZE II: Pokud jsem v něčem trochu napřed, je to profesionální začátečnictví. Kromě výše zmíněného hraju na všechno, co mi přijde pod ruku: tahám harmoniku, vržu na housle a violu, drnkám na mandolínu, mandolu a mandocello, basuju na violoncello a gambu, věčně se učím noty a hru na klavír, zvládám suverénně střihy v garážovém studiu. Odpaluju golfové míčky na obecní louce, hážu diskem na koš, spravuju věci, které všichni vyhazujou, peču chleba a vařím. Navíc jsem i dobrý řidič, taxikář z nouze.
Každý ten obor vyžaduje další investice: foukáš na saxofon, začnou se ti hromadit plátky, hubičky, a za chvíli zjistíš, že ti chybí klarinet. Takže napsat román je pro mě úleva, odskok do bezpečných vod, ve kterých my neúspěšní famáci přece jenom umíme aspoň trochu plavat. Ale doba přeje specialistům. Jsem relikt z minula, kdy platilo „udělej si sám“.
Písničkář Vladimír Merta na festivalu Valašský špalíček.
Kouzlo Paula Simona tkví v tom, že umí příjemným způsobem říkat nepříjemné věci. Bob Dylan si hraje. Neil Young se nechává vést okamžikem. Přišel jsi už na to, co tě dělá Vladimírem Mertou?
VERZE I: Je to lidový guláš nesourodých ingrediencí se špetkou cizokrajných kuchyní. Ojedinělý hlas, za který se stydím, ale některým lidem připadá vnitřně opravdový. Jsem zasmušilý, nezábavný, nespolehlivý flink, ale na scéně se stávám někým jiným. Chce to trochu přípravy: denně strávím hodinku improvizací, i když poslední dobou před puštěnou televizí.
Nápady se vyskytují nečekaně, některé se vracejí, jiné ztrouchnivějí, další se vysmívají výše zmiňovaným, jiné pomrkávají: „Jsem dobrej, lepší, budu nejlepší!“ Teď cituju Petra Skoumala, který mi poslal demo své písničky. Myslel jsem si, že kecá. Kecám já…
VERZE II: Směs pokory a namyšlenosti. Jsem múzická osoba, i když nevypadám. Vím, že ze mne mluví dlouhá řada těch, kdo mě předešli. Když lezu na pódium, nevím nic. Jsem vysušená houba, připravená cokoliv nasát a použít. Často jde jen o iluzi kontaktu, utajený rozhovor, který se možná ani neudál. Ale když se diváci postaví a mají slzy dojetí v očích, jsem taky naměkko. To jsou pak zážitky, o které se nelze podělit. Musíš být při tom, celým tělem i duchem.
Jiná situace nastává, když hraju s Honzou Hrubým a Ondrou Fenclem, nebo s muzikanty z Etc… To jsem maličký až běda, poslouchám a učím se, učím, učím… Držím rytmus. Intonuju jak Pecková, jódluju jak Gott v mládí, jen abych ze staré písničky vysoustružil nové pocity.
Když ještě zůstanu u Dylana, konkrétně u něj je dobré mít na paměti, že stejně jako nás vodí za nos, dovede být zároveň i brutálně upřímný. Takže musíme být pořád ve střehu, protože nám co chvíli pod rouškou absurdity poví holou pravdu. Jak je to ve tvé tvorbě s poměrem pravdy a bájení, fantazie a reálných zkušeností, vážnosti a hry?
VERZE I: Celá bluesová scéna, včetně dlouhé tradice protestního folku, je taková. Kdybych najednou vysolil všechno, co se mi dere na mysl (občas se o to pokouším, v rámci ohledávání vlastních limitů), půlka lidí znechuceně odejde. Objevil jsem hned zkraje, že protest musím zabalit do love story, ne abych něco skryl, ale naopak: abych se úderem dostal do podvědomí.
Ovšem holé pravdy je v písních málo – všichni podléhají konvenci rýmování nebo alespoň tupému skandování do rytmu. Největší šmíráci jsou dnes rappeři, tlustí černí magnáti, fakující systém zprava doleva. Je to hravost, póza, nebo prostě jen nafouklá bublina průmyslu, který si vytváří stále nové a nové škatulky, aby bylo o čem „grammovat“?
VERZE II: Bájím o pravdě a racionalizuju báje. To je nejstarší způsob inovace stále stejných trablů doby i jedince, který se v nich topí. Vyžaduje ovšem široký rozhled, cit pro jazyk a míru. Ono zpívat dvacet let o tom, jak jsi neodolatelný a odháníš od postele fanynky, může být v šestasedmdesáti trochu směšné.
Mé fantazie jsou zatraceně reálné, skutečné zkušenosti jsou fantaskní až běda, mé vážně míněné snahy se nebezpečně blíží frašce a hravost se blíží spekulaci. Tak si vyber. Dylan dělá totéž před očima světové veřejnosti. S kamennou tváří mírného autisty předvádí každý den stejná slova – v mírně depresivních obměnách. Holt potřebuje taky mít na nájem a na složenky. V tom jsme si rovni.
V jednom interview s tebou jsem narazil na formulaci „vnitřní zacházení s časem“. Tenhle zvláštní svět správného načasování, napětí, naladění, rovnováhy a já nevím čeho všeho ještě, co je zapotřebí, aby vznikla dobrá píseň, normálním lidem uniká. Ulovit písničku v čase není vůbec jednoduché, že?
VERZE I: Jednoduché je, když tě současně napadá silná melodie i text. Zažil jsem to párkrát. Během padesáti let skládání jsem se nedokázal zcela vymanit z rýmových automatismů. Je to hnací motor, kterým se roztáčí zarezlá soukolí doby. Sem tam se za rým zastydím, šoupnu tam místo něj asonanci, nebo alespoň rytmický sled. Zařinčím řetězy – ale pak se pokorně vrátím k rýmu. Písnička bez nich kulhá, tiše sténá…
VERZE II: Kdybych věděl, co jsem měl tehdy na mysli. Člověk si říká: Teď, teď je ta pravá chvíle vyslovit všecko, co jsi v sobě jenom tušil, nebo co jsi odkládal na věčné časy. Ale často se přistihnu, že nejdu s dobou. Dokonce jsem i mimo tuto vteřinu, kdy se ti snažím zpřítomnit odpověď.
Už od dob prvních rétorů, Homéra, Platóna, Thúkydida a Cicera, se táhnou úvahy o tom, co je v okamžiku psaní důležitější: okamžitá emoce, tolik podstatná ve sdílení, nebo souhrnná zkušenost, jíž se řídí politici, reformátoři, blouznivci a diktátoři? Jedu v autě, myslím na cestu – a náhle mi přeletí přes mozek záblesk vzpomínky, snu, zárodek písničky. Běda, když nezastavím a nezaznamenám si obrysy. Ale jedu umíněně dál, protože neumím ovládat svůj vnitřní čas.
Tuším, že to byl Mark Knopfler, kdo prohlásil, že na jeden povedený koncert připadají dva nevydařené. Dá se tohle v životě muzikanta nějak ovlivnit, nebo je to marné a jde jen o to, aby posluchač nic moc nepoznal?
VERZE I: Obojí… Kéž bychom dosáhli knopflerovské třetiny. Problém je v mimohudební sféře: dokodrcáš se ve vedru na místo, kde si zvukař pouští nahlas zrovna Knopflera, a tušíš, že to dneska sotva zvedneš na průměr. Citlivý posluchač ale jde s tebou – nevyžaduje dokonalost, nepotřebuje konzervu, ale chce tě živého, teď a tady.
VERZE II: Prohrát 3:1 ještě není taková ostuda. Odpovídá stavu hřiště, navíc si připočti zdravotní indispozici, hotel, ze kterého tě s úsměvem vykopnou v deset hodin, roztroušenou sklerózu bloumání před koncertem, ztuhlé prsty a nevytopené zákulisí. Můžeš se vymluvit na vítr, náhodu, mokrý trávník, blbý výkřik z publika, kiks zvukaře.
Než ale začneš obviňovat okolí, polož si otázku: Ty jsi snad dokonalý? Folkaři budou hrát donekonečna G dur, D dur… ale každý jinak, s jiným důrazem, přednesem, zabarvením. A s jinou touhou vyždímat z něj to nejlepší, co jsi v něm kdysi, když jsi písničku skládal, zaslechl.
Kromě toho, že jsi napsal stovky vlastních textů, také výborně interpretuješ poezii jiných autorů. Nejradši mám tebou zhudebněné básně Viktora Dyka. Někdo by namítl, že sto let staré verše už prostě mluví jiným jazykem. Znám lidi, které to ruší. Vnímáš to, nebo jsou pro tebe ty básně bezčasé?
VERZE I: Cizí text je výzva, osten v boku, poháňka fantazie. Zkoušel jsem zpívat i starou češtinu, různá nářečí. Neupravuju cizí texty, když už si je vyberu. Připadají mi blízké, jako bych je psal sám, kdyby mě básníci o století nepředběhli. Maximálně si dovolím zopakovat pointu, která při prvním poslechu snadno zapadne.
Čeština je krásná, i když jsou některá slova nesrozumitelná nebo drnčí z plynulých veršů jako péro z matrace. Mácha by je mohl nahradit znělými synonymy, ale odolal. Ve čtyřiadvaceti jde člověku všechno hned napoprvé.
VERZE II: S Vlastou Třešňákem jsme se kdysi prohrabávali poezií za pár šupů v antikvariátech. Tolik dokonalých veršů – a my pořád nic! Zhudebnit cizí verše je lákavé, půlka práce je hotová. Ale vystihnout vnitřní hudbu verše, nevnucovat sebe prostřednictvím cizího osudu, zakletého třeba v Ortenovi, Horovi, Rimbaudovi, je těžší než udělat svou variaci na jejich téma. Snažím se o obojí… viz třeba moje píseň Na kávu, likér a kousek slova, inspirovaná Holanovou básní Smrt si jde pro básníka.
Vloni byl Vladimír Merta hostem festivalu Blues Alive v Šumperku.
Jak bys reagoval na výtku, že patříš k autorům, kteří píšou jako nezavření? Daleko víc nezvalovský než cohenovský typ… Já si vždycky říkám, že se asi nedá těm, kteří sami nepíší, moc dobře vysvětlit, že jak se jednou naučíš určitou techniku a osvojíš si určité mechanismy, můžeš pak už tvořit prakticky donekonečna. Záleží jen čistě na tobě, kdy stavidla své mysli zavřeš.
VERZE I: Když vydělíš roční penzum dvaapadesáti týdny, vyjde ti, že jsi udělal tak jeden text za měsíc. Je to chrlení? Spíš trpím tím, že se mi témata vracejí, jak se jim zachce, a melodie už někdo dávno přede mnou použil. „Nebude to také ľahké, drahá…“
VERZE II: Jo, ale občas si vzpomenu na nápis: „Bůh je mrtev. Nietzsche.“ A někdo pod to připsal: „Nietzsche je mrtev. Bůh.“ Kierkegaard chrlil svá exempla pod různými průhlednými pseudonymy. Ale vždycky byl k poznání. Ježíš v podání učedníků se taky zdánlivě opakuje, ale pravda se skrývá v nuancích, v detailech, kterými se jejich osobní svědectví liší.
Problém je, že totéž lze říct i se záporným znaménkem: cokoliv napíšeš, je jen marnost. Mám o tom píseň Lom slov. Stále ji obrábím, jako sochař v kamenolomu, a stále mi uniká…
Zažil jsi vlastně někdy tvůrčí blok?
VERZE I: Ne doopravdy, ale pořád se obávám, že zákonitě musí přijít. Jiná věc je, kolikrát jsem se cítil méněcenně, nanic, líně, debilně… To bylo skoro denně, takže jsem si zvyknul.
VERZE II: Nejdřív musíš být tvůrčí, aby bylo co blokovat. Mám nutkání neustrnout, otravuju sám sebe, opakuju se. A pak je lepší říct si: Dost. Tedy takový řízený tvůrčí bloček mě pronásleduje několikrát týdně.
Nejsi konfesijním typem písničkáře. Ve tvých skladbách by asi bylo zbytečné hledat něco o tvé rodině, zážitky z dětství, nejde tam o žádné reálie. Je to tvůj vědomý přístup, nebo se jako autor ničemu nebráníš?
VERZE I: Pořád si připadám jako dítě. Když začínám psát, jsem skoro vždy v nějakém bezčasí, kde je vše povoleno. Někdo nade mnou bdí, abych si nenabil hubu, pokud to není nutné. Můj tatínek sloužil v anglické armádě, vnuknul mi představu lyrického snílka, který se ale zatraceně umí ozvat, když se potká s bezprávím a nátlakem. Jeho decentní obraz si nesu v srdci.
Po revoluci mě kulturní přidělenec, básník a bluesman Jim Potts pozval s Marthou Elefteriadu na útraty British Councilu do Anglie. Styděl jsem se utrácet cizí peníze jako nějaký velmož. „Nebudu mít nikdy žádnou funkci, nikdy se Anglánům nemůžu revanšovat,“ svěřil jsem se mu. „Nevadí… ale budeš mít kolem sebe vždycky dobré lidi, se kterými se můžeš podělit o to, co u nás zažiješ.“
Snažím se být gentlemanem, kterým ale nejsem. Jako se nesluší pomlouvat, udávat, závidět a drbat, není mi blízké zhudebňovat trable a traumata, ke kterým jsem taky sem tam přispěl.
VERZE II: Spousta písní začíná nějakou dětinskou spouštěcí větou typu: „Když jsem byl ještě malý, jako dítě jsem věřil, chtěl jsem být…“ Zpověď je jedním z nejstarších žánrů rétoriky. Nevyhýbám se jí, ale také jí neplýtvám. I reálií se najde dost: náměstí Nebeského míru, Katyň, Gdaňsk, Budapešť, pohádka o Popelce, v písni Govirňa je odkaz na havířskou hospodu U Švasty.
Bez reálií, které ovšem Američanům ve zkratce symbolizují dějiny, konotují traumata a katastrofy, by byly Dylanovy písně plytké. Co ale pro nás obsahují bájná místa jako Dixie, Wounded Knee, Livingstone, Dartmouth nebo Lincoln? Jen zvukomalbu. Podobně ovšem nefunguje domácí místopis: Amíkům je srdečně jedno, jestli zpíváš o Hradišti, Rajhradicách, nebo Praze magické. Jsme holt odsouzeni k vyzobávání zrníček z trusu, který po sobě zanechávají velké kultury.
Když se podíváš zpátky za celou českou písňovou kulturou, co z ní ti vyhovuje? Swingová sevřenost, bluesmanská civilnost, folkařské ideály? Pohotovost Voskovce a Wericha, hitovost Suchého a Šlitra… Co na těchto etapách oceňuješ a čeho by ses vyvaroval?
VERZE I: Když vstanu, hned si něco zpívám, zplna hrdla, až se pod oknem hajzlu zastavují děti cestou do školy. Píseň práce, Ta naše písnička česká, S lidovou armádou, Tu ruku titetodosádry dají, Svítá… Co mi slina přinese na jazyk. Jsou to ovšem variace, absurdní kreace, ze kterých by autoři zcepeněli. Kupodivu si nezpívám Kryla, Nohavicu, občas zapěju Kubišku. Je to taková hudební grafomanie. Nevydržím dlouho držet hubu.
Vyvarovat se smažím (hezký překlep!) už od začátku kolovrátkovitosti, uhodnutelnosti, dělovým ranám bumbum, mistrům basům, ale občas sám nasekám pár zhůvěřilostí. Špatným přízvukům se sem tam nevyhnu. Marná sláva, angličtinu ničím nenahradíš. Dokonalý je Kryl, Nohavica, Horáček, Borovec, Vrba, Fikejzová… ale největší gigant je Suchý. A to jsem se celý život snažil obloukem se mu vohnout (zase překlep).
Písničkář Vladimír Merta na festivalu Valašský špalíček.
VERZE II: Uvolněná preciznost, s jakou se pohybuje na scéně Vlasta Redl, je nedostižná. Jeho texty sedí na hudbu bez krkolomných obratů a rýmy se v nich najdou jen jakoby mimochodem. Podobně jako Kryl má svých pár písní (všechny jsou ovšem národní hity!) propracováno do nejmenšího detailu.
Suchý je takový surrealista pro pracující. Humor V + W vyčichl, ale jejich písně jsou díky Ježkovi nesmrtelné. Country přežívá v Ryvolovi, Vyčítalovi a u ohňů je nenahraditelná. Mládek přinutil češtinu ukázat se ve swingující absurditě, Vrba s Horáčkem opanovali frankofonní šanson.
Je toho tolik, co číhá na začátečníka, který se chce vymezit. Chce vidět své písně optikou příštích generací. Mají mít smysl i po opakovaném poslechu. Jak toho ovšem dosáhnout, neví. Nezbývá mu než skočit do vody a učit se plavat v proudu. Poučit se můžu u všech předchůdců, ale postupovat dál jde jen po jejich kostrách. Textařina je poněkud morbidní disciplína, živí se sešlými mrtvolami. Všechno už bylo dávno odzpíváno. Snažím se vyvarovat poletování svahilštiny, v níž mám uloženu většinu melodií.
Nebál ses napsat spoustu angažovaných písniček. Takových, které fungují jen v určité době a situaci. Zpíval jsi o různých zlořádech. Nepřejí se to ale člověku? Nepřišla na tebe někdy taková nálada jako na Magora, když v jedné básni napsal: „Už se mi nechce dávat kreatury do literatury…“
VERZE I: Ono to ale bez zhnusení sebou samým nejde. Jak říká smrt Jirkovi Dědečkovi: „Na Hrad nejdu, zasral bych si kosu.“ Některé písně prostě napsat musíš. Stydíš se za ně, odložíš je – a najednou jsou tady. Kecy, Kdo cestou k moci vraždil, Nikdo v zemi nikoho… Nemusíš přidat ani slovo.
VERZE II: Kdo jiný by měl nárok na trochu toho oddechu než Magor? Po devíti letech v base, kde se jako v čističce hromadí kaly, chceš naopak zahlédnout kus volného nebe, poslechnout si skřivana, vydechnout si. Máš odprotestováno. Jiná je situace písničkáře, který balancoval na pokraji šedé zóny. Když zavřeš oči, Putin ti je otevře dálkově neřízenou střelou. Rudý zbabělec chodí osamocen ve svém Kremlíku, zatímco hrdina v khaki tričku objíždí bojiště.
Drama je vždycky ve sporu dobra a zla, ve společnosti i v člověku samém. Demokracie není ideál, ale hledání, směřování k dobru. Každá vyhrocená situace vynáší na povrch grázly, přizpůsobivce, vychcany všech typů. Drama nezmizí ani v ideální společnosti: srážka s blbem hrozí vždy. Bez vyhrocení kontrastů se píseň (drama ve zkratce, maskované zábavností) neobejde.
V poslední době se u nás roztrhl pytel s kvalitními písničkářskými alby. Silné desky natočili Vlasta Třešňák, Jarda Hutka, Jiří Smrž, o něco dříve i Dáša Voňková… Urodí se ještě aspoň jedno nové řadové album Vladimíra Merty?
VERZE I: Nevím, jestli mám vydat spíš skici, průřez mou duší, nebo počkat, až ten kvas sedne do melodie.
VERZE II: Blbou desku můžu vysypat z rukávu za měsíc, za týden, online obratem. Dobrou už ale nikdy nenahraju. Hlas si nedá poroučet. Většinu tvůrčích sil jsem roztrousil po živých koncertech, chválabohu si je fanouškové nahráli. Nebylo z čeho vybírat. Každý koncert byl neopakovatelný, jako v pořadí už pátý Šumák, který právě vydal neúnavný Luboš Houdek – drsný kritik, nesmlouvavý tahoun a kamarád z nakladatelství Galén.
VLADIMÍR MERTA
Narodil se 20. ledna 1946 v Praze. Skladatel, textař, kytarista, fotograf, architekt, filmový režisér, spisovatel… muž mnoha řemesel a zájmů. Jeho otec, válečný veterán Augustin Merta, hrál na housle, matka Ludmila zpívala. Vladimír Merta vystudoval architekturu na ČVUT (absolvoval v roce 1971). Poté v letech 1971 až 1976 studoval na FAMU, kde byli jeho pedagogy Otakar Vávra, Radovan Lukavský či Karel Höger. Studia zakončil filmem Smrt krásných srnců podle knihy Oty Pavla. Během pobytu ve Francii roku 1968 natočil v Paříži své první elpíčko Ballades de Prague. K dalším, dnes už klasickým titulům patří alba Pravda o Marii, Chtít chytit vítr, Bití rublem, Svátky trpělivosti, P. S. a Nebuď nikdy sám. V sedmdesátých letech byl členem folkového sdružení Šafrán, počínaje rokem 1973 vystupoval s rockery Vladimírem Mišíkem, Vladimírem Padrůňkem a později Janem Hrubým v příležitostné sestavě Čundrground. V další dekádě, kdy ho postihovaly různé zákazy, mimo jiné psal a režíroval animované filmy (například pohádku František Nebojsa podle Jana Wericha). V roce 1981 natočil režisér Jaromil Jireš na základě Mertova scénáře celovečerní film Opera ve vinici.
24
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
