Narozeninový koncert v pražské Arše sice musel odložit, ale je tu něco, čemu ani zákeřný vir nedokázal zabránit: vydání tří raritních cédéček, která Vladimír Merta natočil zkraje devadesátých let ve svém studiu. Nyní se dostávají k posluchačům pod názvem Vykopávky z Korintu.

Šoural jsem se Paříží

Osmatřicet méně známých a pozapomenutých písní (včetně těch, které Merta napsal pro Vladimíra Mišíka nebo skupinu České srdce) je přitom jen špičkou ledovce. Bohatostí své tvorby, ale také svobodným přístupem ke koncertování a životu vůbec připomíná pražský rodák Boba Dylana, k němuž ostatně bývá často přirovnáván.

Na začátku jeho dráhy však stál Dylanův skotský kolega Donovan. To od něj Vladimír Merta odposlouchal baladu, kterou potom korunoval svou první desku Ballades de Prague. Skladba se v originále jmenuje Catch The Wind a česky ji známe jako Chtít chytit vítr, i když na elpíčku čteme titul Dlouho se mi zdá. Tak či tak, na první Mertův verš z téhle předělávky nelze zapomenout – a to je starý přes půl století.

„Už dlouho se mi zdá, že ztrácím cenu, indickejm dětem hlad nezaženu,“ notuje debutující muzikant mladým hlasem, tak ostře kontrastujícím s jeho pozdějším hlubokým chraplákem.

Na stejném albu interpretoval Vladimír Merta ty nejtradičnější lidovky: Dobrú noc, Nesem vám noviny, Tálinskej rybník, a dokonce i Kočka leze dírou. Duch písmáka a folkloristy-amatéra se v něm ozval hned na samém startu hudební kariéry. A to navzdory faktu (anebo právě proto), že desku natočil v Paříži – nějakým záhadným řízením osudu, které ho na francouzském bulváru přivedlo do cesty tuzemské skupině Olympic. S tou se pak vloudil do studia, v němž běžně natáčely legendy francouzského šansonu.

„Začínala zima, šoural jsem se po Paříži pomalým krokem bezdomovců a potkal Jeňýka Pacáka,“ vzpomínal Merta na tu chvíli po letech. „Pískal si na flétničku a vzal mě s sebou do sídla společnosti Vogue. – Nějaká holka nám vyjednala pracovní večeři. Ztratíš se v davu, nažerem se, pojď se mnou, zahrajem si na flétny… Z večeře sešlo, z desky Olympicu taky. – Máte exkluzivní smlouvu se Supraphonem, tím to končí. – A kdo je ten tulák vzadu, ptal se ředitel. – Ále, ten si jen tak brnká. – Ředitel zazvonil, cikánek přinesl naladěnou kytaru, já zahrál Mikulecké pole – Máš exkluzivní smlouvu, zeptal se mě. – Ne – Fajn, natočíme ípíčko. – Rozešli jsme se, čtrnáct dní nikdo nevolal. Pak že mám být druhý den v devět ve studiu. Za dva dny jsme byli hotoví. Začal jsem se balit. Ředitel: – Co je? Natočíme rovnou LP!“

V širém poli…

Následovalo několik dekád nesmlouvavého písničkaření ve znormalizovaných českých luzích a hájích. Coby vystudovaný architekt a filmař však Vladimír Merta tíhl i k režii a psaní scénářů.

Jedním takovým pomohl vzkřísit slávu mikulčického barda Fanoše Mikuleckého, pravého a jediného autora písní Vínečko bílé a V širém poli studánečka. Merta mu věnoval snímek Opera ve vinici, do režisérské židle ale tehdy usedl Jaromil Jireš.

Renesančních postav Mertova formátu má naše scéna pomálu. Zasáhl do dějin bigbítu (texty pro Mišíka a Michala Prokopa), patřil k symbolům listopadu 1989. Přesto se nikdy nespokojil s ničím, tím méně sám se sebou.